Podle kusu. Pekař Rubner musí k okresnímu soudu. Tam se hned zapisují i osobní údaje. Soudce se přísně dívá přes brýle: „Povolání?" – „Pekař, no jo, pekař teda!" – „Ženatý?" – „Ano, vaše Ctihodnosti, těžce, opravdu těžce." – „Co to znamená, ‚těžce'?" – „No jo, mám totiž jedenáct dětí." – „Do všech čertů, copak něco takového dnes ještě existuje?" – „Ano, vaše Ctihodnosti, to ještě existuje!" – „To jste se tedy pilně činil," podotkl soudce, trochu pobaveně. – „Ano, pane rado, je to sedm kluků a čtyři holky." – Soudce, teď už vlídně a dokonce v nářečí: „Hodná ženo, řekněte mi jen, kdy jste to vlastně vy jednou upekli?"

Hlučný chlapík. Sedlák Liegl má také co dělat se soudem. Vejde dovnitř ve svých pobitých botách pořádně nahlas a ještě pořádně zabuší na dveře. Soudce, sám v místnosti, křikne: „Dále!" – Sedlák, teď trochu nesmělý, obšírně přednáší svou věc. Uprostřed toho ho pan soudní rada přeruší: „Vaše věc se projednává v sále č. 4. Ven, odejděte!" – Zaskočen tímto nevlídným způsobem se sedlák otočí a chce k odchodu ke dveřím. Vtom mu s hlučným rachotem spadne na zem jeho okovaná hůl. – Soudce sebou trhne a nevrle se podívá na návštěvníka. – „Hoplá," řekne Liegl, zvedne svou sukovitou hůl a udělá malou úklonu před přísným pánem. Najednou mu z kapsy vypadne dýmka a s pořádným rachotem dopadne na parkety. Soudce vyletí a vzteky křičí: „Jestli teď ještě při zvedání pustíte i větry, dám vás rovnou zavřít!"

*V originále chebským nářečím.*

Ono může být trochu drsné, jako český vítr, když na podzim vane přes ovesné strniště.

Egerlandské, to je zvláštní, z toho mám takovou radost! Tak se smát a těšit umí jen naše řeč.

A když se mě někdo zeptá: Odkud to mám? Tolik citu je v tom skryto: Pochází to od matky!

Johann Andreas Blaha (1892–1984), Egerlanďan z Tachau, kněz, básník

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Zeptáš-li se mě, jaké je naše univerzální slovíčko, řeknu ti: je to slovo „něco". Nevěříš tomu? Tak dávej pozor!

To „něco" používáme pořád a často na všechno. Víš vůbec, co je to „něco"? „Něco" je prostě „něco" a z toho něčeho se dá udělat něco.

Když se například chce mladý mládenec oženit, musí si najít něco. Dívku, která něco má a něco umí, něco přinese a něčím je. A když takové něco najde, má něco pro srdce, něco pro cit a taky něco pro celý život. Potom se pro svatbu něco připraví a oslaví. To může taky něco stát, aby bylo vidět, že něco je. Víš přece, kde je něco, přidá se k tomu většinou ještě něco. Na svatební veselici se vidí něco, zažije se něco, koupí se něco a přinese se také něco domů. Čas plyne dál, vidí se ještě něco a udělá se ještě něco dobrého. Po nějaké době se očekává něco. Sousedka si už hned něčeho všimla: Myslím, že něco čekají. Když pak přijde ten čas, dostanou opravdu něco a mají pak něco malého.

Když dítě pláče, tak mu něco chybí nebo něco má. Když má ale hlad, dostane něco. Někdy má něco i v plínce a při přebalování se něco najde, a to stačí zas na něco!

Později přijde děcko do školy, aby se něčemu naučilo. Když se ho učitel na něco zeptá a ono to neví, dostane něco domů na psaní jako trest; to pak trvá déle, než když dřív dostávali něco jinam, ale takové něco dnes už být nesmí. Vyjde-li chlapec ze školy, může jít do učení, aby se něčemu naučil a něčím se stal, něco uměl, něco vydělal a rodina měla něco k jídlu.

Tak, teď víš, co je to „něco". Vezmi si sklenici a napij se něčeho, neboť dobrý doušek je taky něco! Je ještě něco k ptaní?

*V originále chebským nářečím.*

Ve stáří to už není tak hezké, nohy nechtějí víc chodit, chodidla bývají často ledově studená – je to znát jasně, člověk stárne! Vlasy jsou víc bílé než šedé, oči už nevidí tak přesně. Slábnoucí mysl si nic nepamatuje, a o sluchu ani nemluvě. Ano, ubývá to. Když někdo mluví, slyší se to špatně, nebo vůbec ne. Mladí nám k posměchu říkají: „Co byste slyšet neměli, to slyšíte hned."

Když si člověk pochutná na něčem dobrém, nechutná to už jako dřív. Chybí zuby; špatně rozkousáno zůstane sousto skoro nestrávené. A když se večer vplíží do postele, ach, jak to bývalo kdysi příjemné! Teď se člověk otočí zády a každý chce jen svůj klid. Hledá-li noha teplé místečko, zní to: „Dej ty studené ,bačkory' pryč!"

Člověk se otáčí sem a tam, i usínání mu už jde těžko. Sotva chvíli spánku okusí, probudí se a je mrzutý. Lehneš si zkrouceně, lehneš si rovně, křeč se stáhne do lýtka. Jednou to škube v ruce, jednou v noze, pak to zajede do kříže. Tak to ve stáří pořád jde, jednou to táhne tam, jednou trhá jinde.

Ale co pomůže naříkání? Nechme stěžování, snášejme stáří s klidem! Za velké štěstí na zemi se počítá, když člověk může zestárnout s veselou myslí. Tak dělejme to jako sluneční hodiny a počítejme jen ty jasné hodiny! Než tu naši pouť ukončíme, užívejme si jí ještě dlouho!

P., podle předlohy E. Riedla, Bad Königshofen, 1980

[obr] (bez popisku) (ozdobný pás velikonočních kraslic, zajíčků a kuřátek)