⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Podle zpráv v médiích český premiér Petr Nečas při své návštěvě Bavorska koncem února – dostal příležitost promluvit před zemským sněmem – vyjádřil lítost nad vyhnáním sudetských Němců z jejich domova a nad utrpením nevinných. Toto pozdní poznání ale nelze považovat za oficiální omluvu za spáchané zločiny, neboť zároveň jednoznačně vyloučil jakékoli odškodnění. Český premiér dále prohlásil, že otázka vyhnaných už dnes nehraje žádnou roli, a obě sousední země si tak mohou do budoucna bez zátěže a přátelsky vycházet. S tímto vyjádřením a s důrazem na historickou spřízněnost se host z Prahy u svého bavorského kolegy, jenž je také patronem sudetoněmecké národnostní skupiny, setkal s naprostým souhlasem; zemský sněm reagoval „standing ovation", bouřlivým potleskem!

Nyní to ti, kterých se toto vyhnání týkalo, vědí přesně a definitivně: vyrovnání s nesmírnými zločiny po konci druhé světové války bude „ad infinitum", tedy navždy, zametáno pod koberec „politické korektnosti"! Že dokonce i Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) vystoupení Nečase přivítalo s nadšením a jeho mluvčí, politik CSU a poslanec Evropského parlamentu, mu ještě navíc dvořil, nikoho nepřekvapí. Netřeba dlouho hádat, jakým zdůvodněním se tento protočeský obrat před shromážděnými krajany, zejména před příslušníky prožitkové generace, v Augsburgu bude vysvětlovat a ospravedlňovat. Aniž bych chtěl dělat proroka: stane se to opět, jako už v minulosti, osvědčeným, zavedeným způsobem.

„Ohavná píseň! Fuj! Politická píseň." (Goethe, Faust)

Poznámka: Příspěvky k důležitým událostem vlastenecké politiky mají mít místo i v Heimatbriefech.

Milí krajané blízcí i vzdálení! Přeji vám zdraví a pohodu, nemocným sílu k uzdravení, nám všem, pokud to bude možné, i letos radostné shledání, ať už a kdekoli se k tomu naskytne příležitost.

Ve starém přátelství zdraví se srdečným „Servus!"

Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Naše babička, jaké štěstí, je u nás doma tou nejlepší. Neunaví se a nestůně, o celou domácnost stará se věrně. Babička vaří, uklízí, šije, pere a žehlí, brzy i pozdě. Když zase v domě není peníz, vypomůže ze svého důchodu. Vnoučata, všechna ta malá, u babiččiny náruče se vyplakala. Ona je pro všechny, to víte sami, tou hlavní osobou v našem domě. Babička vládne i na zahradě, pes ani kočka u ní nečekají nadarmo. Ach, kéž by byla víc ctěná a vážená, vždyť babička má cenu zlata!

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶

V dubnu – velikonočním měsíci: 1. 4. (po) Velikonoční pondělí 7. 4. (ne) Bílá neděle 23. 4. (út) Svatojiřský den; vzpomínka na sv. Jiří, mučedníka v Malé Asii († 304), a na sv. Vojtěcha, biskupa pražského, mučedníka († 997 v Sambii / Východní Prusko) 30. 4. (út) Valpuržina noc, „svobodná" noc

Duben větrný a suchý nechá všechen růst uváznout. Zaseješ mě v dubnu, vzejdu, kdy budu chtít; zaseješ mě v máji, přijdu hned. Je-li na svatého Jiří mírno a hezky, brzy uvidíš špatné počasí.

V máji – líbezném měsíci: 1. 5. (st) Svátek práce, svátek Patrony Bavariae 9. 5. (čt) Svátek Nanebevstoupení Páně (40 dní po Velikonocích) 12. 5. (ne) Pankrác, 1. ledový muž, Den matek 13. 5. (po) Servác, 2. ledový muž 14. 5. (út) Bonifác, 3. ledový muž 15. 5. (st) Studená Žofie 16. 5. (čt) Den sv. Jana Nepomuckého; vzpomínka na Jana Nepomuckého, mostního světce, kněze, mučedníka († 1393 v Praze) 19. 5. (ne) Svatodušní neděle (50 dní po Velikonocích), 64. Sudetoněmecký sněm v Augsburgu 20. 5. (po) Svatodušní pondělí 30. 5. (čt) Slavnost Božího těla (10 dní po svatodušních svátcích)

Na den sv. Floriána (4. 5.) může ještě vždy znovu sněžit. Když na Pankráce mrzne, na zahradě se mnohé zkazí. První láska a máj málokdy projdou bez mrazu. Když v máji hodně prší, je rok požehnaný.

Neslyšíš ptačí zpěv, necítíš máj? Vezmi si ten jasný nápěv, než odezní!

Nemysli teď na strasti a vzdechy, jaro není žádný sen, posaď se pod listový baldachýn pod lipou.

Cítíš teď to tiché štěstí, co v tobě hluboko spočívá? Vychutnej každý okamžik, naber nové odvahy!

Nestyď se za své slzy – slzy osvobozují. Zazpívej píseň, napiš báseň a – řekni ano máji!

Fini Klieber

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Na semináři na Heiligenhofu (Bad Kissingen) na podzim 2012 vzbudila mezi účastníky mimořádnou pozornost zpráva jednoho českého novináře z Prahy o jeho dojmech ze Sudet.

Pohraniční území Čech poznal teprve před pěti lety. Od té doby ho toto téma i česko-německé vztahy, jež by měly být poznamenány usmířením, zaměstnávají. Je ohromen krásou Sudet, ale je zděšen jejich současným stavem – jak co se týče krajiny, tak lidí, kteří tam nyní žijí. Podle jeho přesvědčení má každá krajina duši, kterou utváří lidé, již v ní žijí. Duše Sudet zmizela spolu s lidmi, kteří tuto zemi osídlili, kultivovali a oživovali. Nyní je prázdná, bez duše.

Český host také připomněl výzvu Maxe Mannheimera, nositele Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), adresovanou mládeži, aby neopakovala chyby minulosti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶