V březnu – Lenzing: 3. 3. (ne) Sv. Kunhuta („...přijdou červi zezdola") 4. 3. (po) Vzpomínkový den obětí české zvůle roku 1919 19. 3. (út) Svátek sv. Josefa 20. 3. (st) Začátek jara, rovnodennost (ekvinokcium) 24. 3. (ne) Květná neděle 28. 3. (čt) Zelený čtvrtek 29. 3. (pá) Velký pátek 30. 3. (so) Bílá sobota 31. 3. (ne) Boží hod velikonoční, slavnost Kristova vzkříšení, začátek letního času (hodiny se posunou o hodinu dopředu) Hřmí-li o Kunhutě, žene zima ještě dlouho své vrtochy.

* * *

Masopustní doba končí masopustním úterým. Popeleční středou začíná předvelikonoční doba; trvá 46 dní a končí Bílou sobotou. Začátek jara má svůj „pevný" termín: 20. nebo 21. března. První jarní úplněk (letos už 27. 3.) je bezprostředně následován Velikonocemi. Oba tyto termíny jsou „pohyblivé" a každý rok se mění. Proto se podle prvního jarního úplňku řídí i délka „bláznivé" doby, a vychází tak pokaždé různě dlouhá.

Humor je záchranná vesta na řece života. Užívejte si ho, užívejte! Život tak není nadarmo.

Starý mládenec je muž, který padá ženám do náruče, aniž by jim padl do rukou. Kdo práci zná a nevyhýbá se jí, ten není jen hloupý, ten je blázen!

Jediné místo na světě, kde ženy neodporují mužům, je matrika.

Když skončily vánoční a novoroční svátky a bylo třeba znovu plnit všední povinnosti, přicházel v zimních měsících lednu a únoru čas škubání peří („Federnschlöißn").

Hospodyně si na tuto namáhavou práci zvala ženské příbuzné, známé nebo sousedky. Bylo třeba na několika, hlavně večerních „sezeních", hbitými prsty oddělovat prachové peří od brka a sbírat je. (Viz báseň „Škubání hus – škubání peří" v Heimatbriefu, číslo 1/1999.)

Muži se stahovali ke svému stolu v hostinci; byli tam nanejvýš trpěni a museli se chovat tiše. Děti si měly hrát stranou a rovněž nedělat žádný vítr. Prudké pohyby, foukání a kýchání byly naprosto nežádoucí, protože jinak prachové peří „létalo".

Když byla celá zásoba peří zpracována, oslavovaly pilné škubačky tzv. „Federmannl" (Federlegh). Tehdy si hospodyně nenechala nic ujít, byl koláč, čaj, káva nebo punč.

[obr] Ženy a hospodář (jako jediný kohout v koši) se nechali vyfotografovat před vchodem domu č. 199 v Bräuhausgasse. Osoby zleva: paní Grieß, Anna Kerstner (Sackgasse), Emma Bräutigam (trafika v Leßnitzgasse), Marie a Fritz Bräutigam (majitelé domu), paní Schröck (Seifertsgrün), příbuzná; vpředu děti Frieda Grieß a Emmi Bräutigam (roč. 1932). Snímek vznikl v roce 1937. Důvěrně známý pohled: ženy nosí šátek a zástěru. Okenní křídla se otevírala jen ven.

(V Heimatbriefu, čísle 12 z 1. 2. 1951, líčila všeobecně vážená učitelka Ernestine Müllerová své zážitky.)

Svět nosí teď svůj zimní šat z oslnivě bílého sněhu, padá v poprašku stále nový na údolí, hory i výšiny.

Na keřích a živých plotech se třpytí led, les je hluboko zavátý sněhem; ve svých větvích si potichu pípají ptáčci svůj žal.

Není kvítku na širé louce, na stromě není vidět list, jen ledové květy na okenních tabulích jemně stojí.

Ať je zima sebechladnější a mrazivě naladěná – síla jarního slunce ji vyžene z lesa i z pole.

Alois Schloßbauer (1887–1971), domovský básník

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Po vyhnání našich krajanů z jejich domova pokračovalo bourání domů a chátrání ve všech částech města neúprosně dál. Čerstvě napadaný sníh stojí v tísnivém kontrastu k šedým fasádám domů. Opuštěná hlavní ulice kolem nápadného Pluhova domu (uprostřed snímku, č. 497) ještě umocňuje beznadějný dojem.

Řada domů vlevo od „Flout" (potoka Flutbach) končí na snímku u domu č. 208 (Hermannovy domy). Protože chybí horní pivovar Kirchner, otevírá se pohled na Seidlův dům (zcela vpravo). Chybí také usedlosti Kühnhackl a Ubl (č. 297–299) napravo od Flutbachu. Füßl- a Zehentplatz byly kvůli trasování nových silnic „vyklizeny".

Ještě nabízely domy po obou stranách ulice, resp. cesty, nám důvěrně známý pohled. Přesto byly i jejich dny sečteny.