duchovní z Loketu, který v neděli odpoledne slouží mši v kostele sv. Anny, by jistě byl rád, kdyby se aspoň tam účastnilo více věřících. Kdo by ostatně financoval opravu? Ateistický stát, nevěřící obyvatelé, chudičká církevní správa, případně EU? V krajanských novinách se lze dočíst, že na některých místech právě vyhnanci sehnali značné finanční dary na opravy a stále ještě prostředky shromažďují. O smyslu takových „darů“ může mít člověk klidně rozdílný názor!

Ale zpět k bývalému symbolu našeho horního města. Je to zarmucující, když musí člověk z dálky zjistit, že z tohoto kdysi náboženského středobodu je vidět už jen málo. Vysoký porost stromů kolem Zvonového vrchu i v okolí už dávno podstatně omezil výhled na něj. Podniky a sídliště nejen na Kaunitz, ale i vysoké komíny nápadně mění nám dobře známý obraz města. Vzpomínka pracně hledá záchytné body, někdy marně. Silueta obce už nesouhlasí; je nám cizí, stejně jako lidé, kteří tam nyní žijí. Sv. Jiří se choulí osamocen a zapomenut na úbočí hory.

Na hřbitově je jako vždy ticho. Leží tam opuštěný. Šedá zvonice, zamčená a zabedněná, ale s obnovenou střechou, se tyčí nahoře u hřbitovní zdi, hledí na zpustlá hrobová pole u svých nohou a bdí nad klidem mrtvých. I její zvony mlčí. Teprve v roce 1992 postavený dřevěný pamětní kříž u vstupu do horní části hřbitova brzy zvětral; i druhý časem chátral a mezitím byl i s pamětním kamenem odstraněn.

Jednotlivé hroby se občas dočkají trochy péče, když to vyžaduje nějaká zvláštní příležitost nebo se najdou milosrdné ruce. Mnohé náhrobky jsou zarostlé, mohyly propadlé, tu a tam trčí kameny nakřivo z často vysoké trávy a plevele. Nápisy jsou po více než šedesáti letech vybledlé, smyté, zvětralé. A přece pátravý pohled najde známá jména. I ta probouzejí vzpomínky. Nejedna tvář znovu nabývá před vnitřním zrakem důvěrně známých rysů. Váhavý krok se zastaví, člověk se pomodlí Otčenáš, na chvíli zapomene na přítomnost a odchod odkládá. Člověk teskně vnímá nevyhnutelné, často definitivní loučení a cítí, jak nás i zesnulí stále ještě poutají ke staré vlasti.

[obr] Kostel sv. Jiří, kdysi symbol našeho města. Na kostelní věži je vidět nový ochoz kolem bývalého bytu věžníka. Vstup k němu se nachází v dřevem obitém přístavku (vlevo). Vpravo – ke straně kostela obrácené na východ – zakrývá hustý porost popraskanou zeď kolem vysokého kostelního okna. Areál působí vyklizeně a prázdně, protože stromy v okolí kostela byly odstraněny. Přístup do vnitřku kostela není možný; loď kostela a presbytář jsou pokládány za staticky ohrožené zřícením. Kuriozita: Zchátralá sakrální stavba dostala po požáru krovu v roce 1964 novou střechu – opatření, které dalšímu chátrání nezabránilo. Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jan Nepomucký, jeden z nejznámějších světců Čech, je zobrazován v sochách a na obrazech častěji než kterýkoli jiný. Jeho svátek připadá na 16. května. Je zemským patronem Čech a je pokládán za ochránce kněží, zpovědníků, vorařů, plavců, mlynářů a rodu habsburského.

Jan, narozený kolem roku 1350 v českém městečku Nepomuk, žil v době vlády císaře Karla IV. (*1316, †1378); později, zejména v době protireformace (16./17. stol.), dosáhl velké obliby. Protože se jako generální vikář pražského arcibiskupa vzepřel vlivu krále Václava IV. (*1361, †1419), nechal jej tento v roce 1393 svrhnout z Karlova mostu do Vltavy. Jan byl pohřben v pražské katedrále sv. Víta, kde se mu jako mučedníkovi dostalo velké úcty. Roku 1683, téměř tři sta let po jeho násilné smrti, byla na témže pražském Karlově mostě postavena socha statečného církevního muže, která se stala vzorem pro nesčetné „mostní světce“ po celé Evropě, především v Čechách a na Moravě, v jižním Německu a v Rakousku. Mnohé kostely a kaple mu byly zasvěceny. Snad jeden z nejkrásnějších kostelů mu postavil v ryzím rokokovém slohu stavitel a umělec Egid Quirin Asam (1692–1750) v Mnichově vedle svého obytného domu – slavný Asamův kostel. Velká stropní freska zobrazuje výjevy ze života českého světce.

Socha Jana Nepomuckého stávala (stojí) doma na severním zábradlí mostu přes Flutbach u bývalé kavárny Reinhold a na jižním zábradlí mostu přes „Flout“ na příjezdu k bývalé hrázi sladovnického mlýna (ta druhá stávala v naší době ve skupince čtyř stromů přímo u sladovnického mlýnského rybníka, u vtoku odtoku Flutbachu). Tamní pozemek sloužil dětem jako oblíbené hřiště, k velké nelibosti hlukem sužované sousedky Marie Schmiegerové (žehlířky).

Historické poznámky: Rodné město Nepomuk leží asi 30 km jihovýchodně od Plzně na okraji středočeské lesnaté pahorkatiny na železniční trati Plzeň–Budějovice.

Po smrti krále Václava II. roku 1305 a zavraždění Václava III. roku 1306 vymřel rod Přemyslovců po meči. Po přechodné vládě Rudolfa III. (I.) z rodu Habsburků 1306/07 a Jindřicha Korutanského (1307–10) nad Čechami zažila země s králem Janem (Slepým) z rodu Lucemburků, sezdaným s Eliškou, mladší dcerou Václava II., od roku 1310 nový lesk a pod jeho nejstarším synem Karlem IV. (*1316, †1378), který od roku 1347 nosil českou svatováclavskou korunu, prožila „zlatý věk“. Z jeho života: 1346 římsko-německý král, 1348 zakladatel první univerzity severně od Alp v Praze, 1355 král italský a korunovace na římsko-německého císaře v Římě, 1356 vydání „Zlaté buly“ (úprava volby a korunovace římsko-německých králů a císařů sedmi kurfiřty). Za jeho nejstaršího syna Václava IV. (*1361, †1419, od roku 1376 římsko-německý král, ale roku 1400 sesazen, od roku 1378 král český a slezský) byla politika poznamenána úpadkem moci a rozeběhlo se husitské hnutí. Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] (bez popisku) (kruhový plakát se sudetoněmeckým znakem a paprsky)

63. sudetoněmecký den Pěstovat původ Zajistit budoucnost 26. a 27. května 2012 v Norimberku

věta pokračuje na dalším listu ⟶