„Kde budeš, milované dítě?“ tak se budu ptát ještě na onom světě. A jak už to u matek bývá, i tam se o tebe budu starat. Budu při tvých tvářích, jako bych od tebe nikdy neodešla. Dítě mé, nenechám tě samotné. Setři si slzy z tváří! Šest prken a lidský hrob, to si přece vážně nemyslíš, že by se tam dolů dala navždy spustit láska matčina!

(Margarete Pschorn)

Svátek matek letos opět připadá na často „chladnou“ dobu ledových mužů. Protože se ale i ti od kalendáře odchylují a obvykle nás kruté zimy ušetří, neměly by tím plánované výlety trpět. Poté následuje svátek Nanebevstoupení Páně (Den otců) a padesát dní po Velikonocích svatodušní svátky, při nichž se slaví slavnost Ducha svatého, stvořitelského Ducha (Creator Spiritus). O těchto dnech se doma zbožní poutníci vydávali na pouť do Chlumu Svaté Maří (Maria Kulm).

Milí krajanští přátelé! Přeji vám všem, blízko i daleko, ať už čtete našeho „Heimatbotena“ kdekoli, veselé Velikonoce, požehnané svatodušní svátky a hezký čas. S krajanským pozdravem váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Město Auerbach i.d. Opf. přeje svým kmotřencům z farního obvodu Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku (Egerland) „Veselé Velikonoce!“ Joachim Neuß, první starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Nevím, jak je vám. U nás sotva uplyne den, kdy by nebyla nějaká příležitost mluvit o dřívějších dobách. Politická událost, nevhodný příspěvek v médiích, dlouho neslyšené nářeční rčení nebo telefonát od krajanů – to vše dokáže znovu vyvolat vzpomínky na domov.

Na jednom „Hutscha“ odpoledni zdejší chebské krajanské obce (Gmoi) se hovory točily i kolem kostelů a duchovní péče, jaké kdysi bývaly ve staré vlasti, přičemž nezůstaly opomenuty ani poměry po vyhnání, úpadek, zpustlost a zkáza. Zavěsil jsem se do svých myšlenek.

Kdo se v naší době blížil k rodnému městu, ať přicházel z kterékoli strany, uviděl nejdřív symbol horního města: kostel sv. Jiří. Nahoře na Zvonovém vrchu (Glockenberg) čněl nad členitými řadami domů, uličkami a náměstími obce. Gotické a barokní prvky, přístavby a přestavby daly sakrální renesanční stavbě její charakteristickou, nezapomenutelnou podobu.

Není náhodou, že právě tento kostel zdobí i obálku naší vlastivědné knihy, ilustruje mnohé její stránky a že je „děkanskému kostelu“, jak se také nazýval, v oddílu „Dějiny církve“ (od strany 283) věnován podrobný popis.

Bezprostředně vedle přiléhající sídlo katolického duchovenstva a několik hospodářských budov doplňovaly církevní areál v působivý celek. Fara se u nás – po dobrém, starorakouském způsobu – nazývala „Dechantei“; vlastně by se mělo říkat „Dechanei“, protože (podle Dudenova slovníku) se pod Dechantei nebo Dechanat rozumí úřední obvod děkana. Náš poslední děkan, důstojný pán Josef Bühl, vykonával od roku 1934, od roku 1940 spolu se svými kaplany Antonem Pinzkou a Nepomukem Wommesem, stejně jako jeho ctihodní předchůdci, duchovní péči pro město a okolní vesnice, k níž patřily svatý křest, první svaté přijímání, biřmování, sňatek a zádušní mše i doprovod k poslednímu odpočinku pro celý životní okruh zdejšího usedlého obyvatelstva. V roce 1946 doprovázel své farníky i na jejich obtížné a bolestné cestě do neznámé ciziny.

S církevními svátky a jejich obyčeji, které se v naší křesťansko-katolické obci slavily v průběhu roku ve zbožnosti a bázni Boží, se pojí nezapomenutelné vzpomínky. Po svátku Tří králů nás velikonoční neděle uváděla do tajemství Kristova zmrtvýchvstání, měsíc květen k mariánským pobožnostem a prosebným procesím na Nanebevstoupení Páně, ke slavné mši o Letnicích; nezapomenutelné zůstávají slavnostní procesí o Božím těle ke čtyřem oltářům na náměstí, tradiční slavnosti posvícení až po svatou půlnoční mši před působivým výjevem betlémských figur v životní velikosti na hlavním oltáři.

Nesmí zůstat nezmíněn ani na konci Nového Města „dolní“, v barokním slohu postavený kostel sv. Anny, kterému se také říkalo „špitální kostel“, protože vedle fary byl přistavěn městský špitál pro místní chudé a nemocné. Katecheta Rudolf Schmitt se od roku 1917 svým prostým, laskavým způsobem staral o katolické věřící, stál při těch, kdo zůstali v domově, a v roce 1960 nalezl svůj poslední odpočinek na hornoslavkovském hřbitově.

[obr] (bez popisku) (kostel sv. Jiří v Horním Slavkově — loď kostela s vysokou věží s cibulovou bání a dřevěnou přístavbou; popisek k tomuto snímku je vytištěn až na následující straně)

Jak je to dnes s kostelem na Zvonovém vrchu, který nám byl kdysi tak důvěrně známý, ví mezitím mnozí z nás. Heimatbrief o tom už častěji informoval. Návštěvníka tam čekají smutné zkušenosti. Více než šedesát let ateismu a nepřátelství vůči církvi zanechalo všude své stopy. Vzpomínáme na slova prezidenta Masaryka: „Vyřídili jsme si to s Vídní, vyřídíme si to i s Římem!“ Podíl katolíků na českém obyvatelstvu činí sotva 30 procent.

Zatímco na faře (Dechantei) se v minulých letech opakovaně prováděly opravy, aniž by bylo známo nebo patrné, co se s budovou má nakonec stát, kostel sv. Jiří den ode dne dále chátrá. Po požáru z 14. března 1964 dostala zbylá stavba novou střechu, která stojí v příkrém rozporu se žalostným stavem zdí a interiéru. Přístup zvenčí přes bývalou sakristii dlouho znemožňoval odpad a svévolně zničené bývalé vybavení. V lodi kostela sahalo postavené lešení z kovových trubek až ke stropu a vyplňovalo téměř celý vnitřní prostor, který sám o sobě skýtal obraz zkázy.

Vysoká barevná okna jsou rozbitá, jen z jednotlivých částí lze ještě usuzovat na náboženské motivy v jejich nádherných původních podobách a barvách. Vlhkost a chlad nutily každého vetřelce otřást se zimou i v létě, šířil se tíživý zápach plísně. Tma a ticho dodávaly zbytek. Člověk se cítil spíš jako v obrovské hrobce než v Božím domě; s úlevou si oddechl, když znovu vystoupil do jasného denního světla. Zda se na tomto zoufalém stavu mezitím něco změnilo, není známo, neboť přístup je prý už znemožněn.

Kostelní věž ční k nebi jako varovný, žalující prst Boží. Její stav je znepokojivě špatný. Holé zdivo z hrubých lomových kamenů vykazuje nepřehlédnutelné podélné trhliny. Dlouho byla venkovní galerie u bývalého bytu věžníka zřícená a dřevěné nosné trámy trčely jako pahýly do prázdna. Mezitím byl tento ochoz obnoven a je opět schůdný. Horní báň a špička věže se nadále zjevně naklánějí směrem k městu.

Jak se doslýcháme, zástupci církve a stát se nemohou dohodnout na vlastnických poměrech. Podle jiných vyjádření je nyní vlastnicí (majitelkou?) obec. Co se stane s naším bývalým kostelem sv. Jiří i s jeho věží, je asi psáno ve hvězdách. Oprava by pohltila obrovské sumy. A i kdyby: k čemu, pro koho? Český

věta pokračuje na dalším listu ⟶