Když k vám tento Heimatbrief začátkem dubna přijde do domu, patří – doufejme! – studené roční období konečně minulosti. Končí i postní doba. Začal svatý týden a probouzí k životu nejeden velikonoční zvyk z domova. Vždyť Velikonoce už klepou na dveře. Přichází jaro, příroda se probouzí k novému životu a slunce nám to zase přeje. Nejen my staří si oddechneme, že jsme „sibiřsky mrazivé“ únorové týdny šťastně přestáli, a snad nám už neublíží ani nástrahy často vrtkavého dubna!

I básník se raduje z mladého růstu a rození a citově to vyjadřuje ve verších.

Velikonoce doma. S tichým steskem vzpomínáme na působivě vyzdobený „Boží hrob“ (Haaligha Gråb) ve vstupní síni (grotě) našeho kostela sv. Jiří, který byl o Velikonocích půvabně ozdoben, slavnostně osvětlen mnoha barevnými lampičkami a hlídán mladými dívkami v bílých šatech. Vidíme před sebou průvod ke vzkříšení, kterého se dříve účastnil i střelecký spolek se svou hudbou, spolek veteránů, hasiči a další; v tichých dnech svatého týdne slyšíme tvrdé staccato rachotících klapaček a mírnější klepot chlapců s řehtačkami, praskot karbidových a klíčových pistolí.

Ve vzpomínce ožívá minulost. O Velikonoční neděli se za zvučného zvonění zvonů kostela sv. Jiří vydáváme na slavnostní bohoslužbu a účastníme se slavné mše, abychom vzpomněli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O velikonočních svátcích bývalo i zvláštní pečivo: „Åustalawarl“ (velikonoční bochánek) z kynutého těsta, kulatý jako bochník chleba a upečený dozlatova.

Po často dlouhé zimě podnikaly rodiny za pěkného počasí první procházky do bližšího okolí; vydávaly se pomalu do půvabného údolí luk (Wiesental) nebo k ptačímu parku. Děti poskakovaly, tancovaly, měly náladu na žertování a radovaly se, že si zase mohou hrát venku. Jak dávno už to je?

Jak vypadají Velikonoce dnes?

Měsíc květen je církevně zasvěcen Matce Boží. Nezapomenutelné zůstávají krásné májové pobožnosti v kostele nahoře na Zvonovém vrchu (Glockenberg), při nichž jasné dětské hlasy zpívaly známé mariánské písně. Druhou neděli jsme i u nás slovem a písní vděčně ctili obětavý život a působení našich matek, předávali jim květiny a dárky. Děti přednášely básničky, jejich snaha dojímala k srdci a sklízela chválu a potlesk. A mateřská láska sahá i za hrob:

Les už voní bílými sasankami, kolem nich pobíhá každé selské dítě, protože nebydlíme daleko od světlých luk, kolem domu si hraje jemný vánek prvosenek. Stojíme u plotu, procházíme zahradou, obdivujeme každou větévku, jak nabobtnává, sotva se už můžeme dočkat zázraku, než z listí vyrazí první fialka. Znovu věříme v dobré časy, kdy každý ví, jak hluboko oblažuje světlo. A zítra půjdeme do lesa nařezat kočičky, aby nám mile zdobily úzkou světnici. A setká-li se s námi pak ta líbezná paní na tichých nohou a se sladkým svitem, požehná nám tiše svým úsměvem, a milostiplná bude tato chvíle.

(Karl Burkert)