Když k vám tento Heimatbrief začátkem dubna přijde do domu, patří – doufejme! – studené roční období konečně minulosti. Končí i postní doba. Začal svatý týden a probouzí k životu nejeden velikonoční zvyk z domova. Vždyť Velikonoce už klepou na dveře. Přichází jaro, příroda se probouzí k novému životu a slunce nám to zase přeje. Nejen my staří si oddechneme, že jsme „sibiřsky mrazivé“ únorové týdny šťastně přestáli, a snad nám už neublíží ani nástrahy často vrtkavého dubna!
I básník se raduje z mladého růstu a rození a citově to vyjadřuje ve verších.
Velikonoce doma. S tichým steskem vzpomínáme na působivě vyzdobený „Boží hrob“ (Haaligha Gråb) ve vstupní síni (grotě) našeho kostela sv. Jiří, který byl o Velikonocích půvabně ozdoben, slavnostně osvětlen mnoha barevnými lampičkami a hlídán mladými dívkami v bílých šatech. Vidíme před sebou průvod ke vzkříšení, kterého se dříve účastnil i střelecký spolek se svou hudbou, spolek veteránů, hasiči a další; v tichých dnech svatého týdne slyšíme tvrdé staccato rachotících klapaček a mírnější klepot chlapců s řehtačkami, praskot karbidových a klíčových pistolí.
Ve vzpomínce ožívá minulost. O Velikonoční neděli se za zvučného zvonění zvonů kostela sv. Jiří vydáváme na slavnostní bohoslužbu a účastníme se slavné mše, abychom vzpomněli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O velikonočních svátcích bývalo i zvláštní pečivo: „Åustalawarl“ (velikonoční bochánek) z kynutého těsta, kulatý jako bochník chleba a upečený dozlatova.
Po často dlouhé zimě podnikaly rodiny za pěkného počasí první procházky do bližšího okolí; vydávaly se pomalu do půvabného údolí luk (Wiesental) nebo k ptačímu parku. Děti poskakovaly, tancovaly, měly náladu na žertování a radovaly se, že si zase mohou hrát venku. Jak dávno už to je?
Jak vypadají Velikonoce dnes?
Měsíc květen je církevně zasvěcen Matce Boží. Nezapomenutelné zůstávají krásné májové pobožnosti v kostele nahoře na Zvonovém vrchu (Glockenberg), při nichž jasné dětské hlasy zpívaly známé mariánské písně. Druhou neděli jsme i u nás slovem a písní vděčně ctili obětavý život a působení našich matek, předávali jim květiny a dárky. Děti přednášely básničky, jejich snaha dojímala k srdci a sklízela chválu a potlesk. A mateřská láska sahá i za hrob:
## Liebe Landsleute!
Wenn dieser Heimatbrief Anfang April zu Euch ins Haus kommt, gehört – hoffentlich! – die kalte Jahreszeit endlich der Vergangenheit an. Auch die Fastenzeit geht zu Ende. Die Karwoche hat begonnen und läßt so manchen Osterbrauch aus der Heimat wieder aufleben. Denn das Osterfest steht schon vor der Tür. Der Frühling kehrt ein, die Natur erwacht zu neuem Leben, und die Sonne meint es wieder gut mit uns. Nicht nur wir Alten atmen erleichtert auf, die „sibirisch-frostigen“ Wochen im Feber wohlbehalten überstanden zu haben, und die Unbilden des oft wetterwendischen Monats April sollen uns auch nicht mehr wehtun!
Auch der Poet freut sich am jungen Wachsen und Werden und bringt es gefühlvoll auf den Reim.
Les už voní bílými sasankami, kolem nich pobíhá každé selské dítě, protože nebydlíme daleko od světlých luk, kolem domu si hraje jemný vánek prvosenek. Stojíme u plotu, procházíme zahradou, obdivujeme každou větévku, jak nabobtnává, sotva se už můžeme dočkat zázraku, než z listí vyrazí první fialka. Znovu věříme v dobré časy, kdy každý ví, jak hluboko oblažuje světlo. A zítra půjdeme do lesa nařezat kočičky, aby nám mile zdobily úzkou světnici. A setká-li se s námi pak ta líbezná paní na tichých nohou a se sladkým svitem, požehná nám tiše svým úsměvem, a milostiplná bude tato chvíle.
(Karl Burkert)
## Osterzeit
Es weht der Wald von weißen Anemonen,
es läuft um sie schon jedes Bauernkind,
weil wir nicht fern der hellen Wiesen wohnen,
spielt um das Haus der zarte Primelwind.
Wir steh'n am Zaun, wir streifen durch den Garten,
bestaunen jeden Zweig und wie er schwillt,
Kaum können wir das Wunder noch erwarten,
bis aus dem Laub das erste Veilchen quillt.
Wir glauben wieder an die guten Zeiten,
wo jeder weiß, wie tief das Licht beglückt.
Und morgen geht's ins Holz, den Palm zu schneiden,
daß er uns lieb die schmale Stube schmückt.
Und will uns dann die holde Frau begegnen
auf leisen Füßen und mit süßem Schein,
wird sie mit ihrem Lächeln still uns segnen,
und gnadenvoll wird diese Stunde sein.
(Karl Burkert)
Ostern daheim. Mit leisem Wehmut erinnern wir uns an das eindrucksvoll gestaltete „Haaligha Gråb“ in der Eingangshalle (Grotte) unserer St.-Georgs-Kirche, das an Ostern ansprechend geschmückt, mit vielen bunten Lämpchen festlich beleuchtet war und von jungen Mädchen im weißen Kleid bewacht wurde. Wir sehen den Umzug zur Auferstehung, an dem früher auch der Schützenverein mit seiner Musik, der Veteranenverein, die Feuerwehr u.a. teilnahmen; wir vernehmen an den stillen Tagen der Karwoche das harte Stakkato der Rumpelkästen und das mildere Geklapper der Ratschenbuben, das Krachen der Karbid- und Schlüsselbüchsen.
In der Erinnerung wird Vergangenes lebendig. Wir begeben uns am Ostersonntag unter dem klangvollen Geläut der Glocken der St.-Georgs-Kirche zum festlichen Kirchgang und nehmen am feierlichen Hochamt teil, um der Auferstehung Jesu Christi zu gedenken. An den Osterfeiertagen gab es auch ein besonderes Gebäck: das „Åustalawarl“ (Osterlaibchen), aus Hefeteig, rund wie ein Brotlaib und goldbraun gebacken.
Nach einer oft langen Winterszeit unternahmen die Familien bei gutem Wetter die ersten Spaziergänge in die nähere Umgebung; man wanderte gemächlich ins liebliche Wiesental oder zum Vogelschutzpark. Die Kinder hüpften, tanzten, waren zu Späßen aufgelegt und freuten sich, daß sie wieder im Freien spielen konnten. Wie lange ist das schon her?
Wie sieht Ostern heute aus?
Der Monat Mai ist kirchlich der Muttergottes geweiht. Unvergeßlich bleiben uns die schönen Maiandachten in der Kirche oben am Glockenberg, bei denen helle Kinderstimmen bekannte Marienlieder sangen. Am zweiten Sonntag würdigte man auch bei uns in Wort und Lied dankbar das aufopfernde Leben und Wirken unserer Mütter, überreichte ihnen Blumen und Geschenke. Die Kinder sagten Gedichte auf, ihr Einsatz ging zu Herzen, fand Lob und Beifall. Und Mutterliebe reicht über das Grab hinaus:
„Wo wirst Du sein, geliebtes Kind?“
So werde ich noch im Jenseits fragen.
Und wie nun Mütter einmal sind,
um Dich auch dort die Sorge tragen.
An deinen Wangen werd' ich sein,
als wär' ich nie von Dir gegangen.
Mein Kind, ich laß Dich nicht allein.
Wisch ab die Tränen von den Wangen!
Sechs Bretter und ein Menschengrab,
Du wirst es doch nicht ernsthaft denken,
daß man für immer da hinab
der Mutter Liebe könnte senken!
(Margarete Pschorn)
Der Ehrentag der Mütter fällt heuer einmal mehr in die oft „unterkühlte“ Zeit der Eisheiligen. Da sie aber auch vom Kalender abweichen und uns im allgemeinen mit grimmiger Kälte verschonen, sollte die Planung fälliger Ausflüge darunter nicht leiden. Danach folgen der Feiertag Christi Himmelfahrt (Vatertag) und, fünfzig Tage nach Ostern, die Pfingsttage, an denen das Hochfest des Hl. Geistes, des Schöpfergeistes (Creator Spiritus), begangen wird. An diesen Tagen gingen daheim fromme Pilgersleute auf Wallfahrt nach Maria Kulm.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.