Když jsme se na závěr zdrželi v knihovně, poprosila naše průvodkyně o naprostý klid a tlumeným hlasem o nejvyšší soustředění na osobnost Casanovy, protože pak, a jen pak, bychom prý mohli případně počítat s jeho zjevením. V okamžiku zavládlo úplné ticho. Byl jsem připraven na něco neobvyklého. A skutečně – vedle mě se náhle jako mávnutím kouzelného proutku otevřela knihovní stěna, objevily se tajné dveře – a tam v malé komůrce seděl jako živý Casanova u psacího stolu, skloněný nad listinami, a psal při svíčce své paměti! Překvapení se povedlo!

Duchcov, těžba hnědého uhlí, železniční uzel, průmyslové centrum; 1930: 13 000 obyvatel, německý podíl 50 %; poblíž klášter Osek (Ossegg) s barokním kostelem.

Na zpáteční cestě pršelo bez přestání. Z krajiny nebylo skoro nic vidět. Škoda! Po více než 100 km jsme až v pozdní hodinu dorazili do svého ubytování v karlovarské čtvrti Březová. Sklenkou moravského vína jsme nechali doznít den plný zážitků.

Následující dopoledne jsme, opět vlakem, nastoupili sedmihodinovou zpáteční cestu. Když vlak u Schirndingu překročí hranici, mimoděk si s úlevou oddechnu, jako bych se teprve teď opět ocitl v bezpečí. Posttraumatický zážitek, řekl by k tomu můj rodinný lékař, a já bych přesně věděl, co tím myslí. Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

V neděli má u ředitele Klingeho pro tři osoby liščí houby. Pan ředitel se o víkendu často toulá krajem na houby. Všichni jedí pořádně, bez váhání, i na kočku se dostane přidání. Ta se lačně vrhne na zbytek, který jí milostivě nechají. –

Po čtvrthodině pak začne se Minka svíjet, přitom žalostně a hlasitě naříkavě mňouká. Paní Klingeová, jež na životě lpí a hned myslí na otravu z hub, vyžene svého manžela z gauče, ať se jde podívat, co se děje.

Pan Klinge teď přirozeně sám dostane strach; zvlášť když jeho dcerka Annette tvrdí, že ji bolí bříško. – Řekne: „Rychle do nemocnice, tam nám vypláchnou žaludek. Měli bychom si trochu pospíšit, u jedu jde vždycky o minuty!"

V panické rozrušenosti nastartují auto. Pan Klinge řítí se jak pominutý k nejbližší nemocnici. – Ach, hrozná byla ta procedura, kterou rodina musela podstoupit. Paní Klingeová si pak povzdechla: „Já už žádné houby jíst nebudu!"

Zcela vyčerpáni se vracejí zpět. Annette pořád jen naříká: „Minka určitě zdechla, jí to obzvlášť chutnalo." Doma je úžas veliký, kočce je naprosto výborně; zdravá a bez úhony přivedla na svět čtyři koťata.

Rodina Klingeových je otrávená, což jistě nikoho nepřekvapí, vždyť nakonec to byli oni, kdo museli ostudně zaplatit za omyl. Pan ředitel pak prohlásil: „To ať je mi poučením! Příště místo hub bude jen brambora s tlačenkou."

Z „Kaadner Heimatbrief" 9/2003 (bez uvedení autora)

Už dva roky se, jak je obecně známo, světové hospodářství nachází ve finanční krizi, kterou všichni pociťujeme. A konec té bídy (zatím) není v dohledu. V souvislosti s takovými nepříznivými poměry zná náš jazyk několik výstižných pojmů.

Tak se mezitím nad leckterou firmou vznáší „krachový sup" (Pleitegeier). Nejde přitom o nový druh dravce ve střední Evropě. Slovo se totiž odvozuje od jidiš „plejte gejer", tedy od „toho, kdo jde do bankrotu". Běžný jazykový úzus je pak přetvořil na „Pleitegeier" (doslova „supa krachu").

Tento neoblíbený pták koncem loňského roku navštívil i známý zásilkový obchodní dům, který najednou nebyl hoden „ani zlámané grešle". Haléř (Heller), stříbrná mince, byl od konce 12. století v Evropě široce rozšířen a v některých krajích běžným platidlem až do 20. století. Dnes slouží přirovnání k haléři k zdůraznění bezcennosti nějaké věci.

Jsou-li podniky nerozvážně vyprodávány – banky nevyjímaje –, často se tím kupuje „zajíc v pytli" (doslova kočka v pytli). I toto rčení pochází ze středověku. Tehdy se drobný dobytek, jako selátka, zajíci, králíci, dával na prodej do pytle. Skryl-li v něm místo toho podvodný obchodník bezcennou kočku, koupil si nepozorný zákazník právě „kočku v pytli".

Do okruhu zvířat, jejichž jména musí posloužit pro neblahé obchodní praktiky, patří i kukačka. Je-li tento pták hostem ve firmě, pak její budoucnost nevypadá zrovna růžově. Byl totiž na návštěvě soudní exekutor a na hodnotné exekvovatelné předměty zanechal nápadné zabavovací značky, rovněž nazývané „kukačka".

Za příčiny hospodářské krize se považují pochybné machinace na různých finančních trzích. Zavinili je nezodpovědní bankovní manažeři, jistí politici se přinejmenším podíleli jako pomahači. Právem byli veřejně postaveni „na pranýř", média je zasypala „posměchem a výsměchem". Přitom podvodníci mohli ještě mluvit o štěstí! Zvlášť ve středověku by byli jako zlí darebáci přivázáni ke dřevěnému kůlu a na náměstí vystaveni opovržení lidu. V 19. století byl trest pranýřem zrušen, ale rčení se udrželo dodnes.

V hospodářsky nesnadné době přišlo mnoho pracovitých lidí o „práci" a pravidelný příjem. Někteří z nich se bez vlastního zavinění dokonce „dostali na psa" (přišli na mizinu). Původ tohoto výrazu opět tkví ve středověku. Peníze se tehdy uchovávaly v dřevěné truhle, na jejímž dně byl namalovaný pes. Byly-li peníze utraceny, objevil se obrázek psa – člověk „přišel na psa".

Doufejme, že se současná nejistá finanční situace brzy obrátí k lepšímu, že hodnota eurové měny, zatížené nedůvěrou, navzdory všem černým věštbám zůstane zachována a že o své těžce našetřené úspory znovu nepřijdeme! P. (z Lz)

Učitel s dětmi procvičuje „tvoření slov" v němčině a ptá se svých oveček: „Kdo mi řekne slovo odvozené od 'životní nebezpečí' (Lebensgefahr)?" – Nato to vystřelí jako z pistole z lavice úplně vzadu: „Životní družka (Lebensgefährtin), pane učiteli."

Jaký je rozdíl mezi hráčem loterie a zubařem? Zubař vyhrává při každém tahu!

BMW se řítí po dálnici rychlostí 200 – povoleno je jen 100. Policejní hlídkový vůz za ním, honička trvá už půl hodiny. Konečně se řidič vzdá. Policista, zpocený: „Tak, když mi dáte výmluvu, kterou jsem ještě nikdy neslyšel, tentokrát přimhouřím oko." – Řidič BMW na to: „Moje žena minulý týden utekla s policistou. Když jsem vás uviděl ve zpětném zrcátku, myslel jsem si, že mi ji chcete přivézt zpátky..."

věta pokračuje na dalším listu ⟶