⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Známé rčení „Kde je mnoho světla, je i mnoho stínu" by se dalo pozměnit i jinak, totiž: „Kde je málo světla, člověk se raduje i z maličkostí." S radostí na to ještě dnes vzpomínám: Byla temná zimní noc. Šel jsem potmě do postele, světlo jsem nemusel zhasínat, žádné totiž nebylo. Spal jsem dlouhou noc. Když jsem se probudil, nevěděl jsem pořádně, co se stalo. Na rozdíl od mého očekávání, že budu muset postel i pokoj opustit zase potmě, byla místnost naplněna neskutečným, tichým jasem: Napadl sníh, světlo přišlo z nebe na zem.

(Podle příspěvku našeho znalého krajanského přítele Herberta Jakoba v HB 9/1992)

*V originále chebským nářečím.*

Zima je pravý, pořádný pán, pevná a vydrží dlouho; její tělo je jako z ledu kov, nebojí se sladkého ni kyselého.

Z květin a z ptačího zpěvu si nic nedělá, nesnáší teplý shon a teplý zvuk a všechny teplé věci.

Když mráz láme kámen i kosti a rybníky s jezery praskají; to zní jí dobře, to nenávidí ne, tomu se chce smíchy pukat.

Její ledový zámek leží kdesi daleko u severního pólu na pobřeží; však má i letní dům v milé švýcarské zemi.

Tak je hned tam a hned tu, aby dobře vládla, a když táhne krajem, my tu stojíme a díváme se na ni a mrzneme.

Matthias Claudius (1740–1815), německý básník a publicista („Wandsbecký posel")

Čert navštíví svatého Petra a ptá se ho, jestli by se nemohl uspořádat fotbalový zápas nebe proti peklu. Petr se směje: „To byste neměli sebemenší šanci! Všichni dobří hráči přijdou do nebe: Pelé, Eusébio, Beckenbauer, Müller, Maradona, Ronaldo…" Čert se pošklebuje: „Ale my máme rozhodčí!"

Šéf: „Koupil si ten váš zákazník předtím něco?" – Ona, prodavačka: „Ovšemže, ty drahé boty z hadí kůže." – Šéf: „A zaplatil hotově?" – Ona: „Ne, to ne, dal zálohu sto eur, zbytek prý přinese zítra." – Šéf: „Vy jste se snad zbláznila, ten se přece nikdy nevrátí!" – Ona: „Ale jistěže se vrátí, zabalila jsem mu dvě levé boty!"

Muž se dívá, jak jeho žena šije. Po chvíli povídá: „Víš, jednu věc nechápu. Jak to, že provlečeš nit tou maličkou dírkou v jehle, ale auto do parkovacího místa nevpravíš?"

K lokeckému (Elbogen) doktorovi, opravdovému Chebákovi, přišla jednou žena z vesnice se svou dcerou. Ona: „Víte, pane doktore, ta holka si pořád stěžuje na bolení břicha; asi to budou jen větry, co se jí zkazily." Doktor hned zjistí, že dcerka je v jiném stavu, a sotva zadrží smích, když říká: „Jo, jo, větry! Jen běžte zase domů, za šest měsíců vám ten „prd" bude ležet v kolébce!"

*V originále chebským nářečím.*

[obr] Zimní idyla u náhonu (Flutbach/Flout), zamrzlého a zasněženého, lemovaného holými stromy a keři. Vlevo je vidět zadní stranu domovní řady na náměstí se zahrádkami, od domu č. 40 (pošta, policie) nahoru přes č. 47 (Hugo a Marie Hessovi, řeznictví) až po č. 53 (Amalie Hessová, cukrářství). Vpravo (částečně zakrytá) domovní řada z Dolního příkopu / slepé uličky. Na horním okraji snímku uprostřed je v mlze ještě rozeznatelný kostel svatého Jiří.

[obr] Evangelický kostel v Dolním příkopu, prostá sakrální stavba, odpovídal podílu obyvatelstva protestantské víry. Skupina domů vlevo se táhne nahoru až ke Gröschlovu klempířství (č. 233) a pekařství Gareis. Vpravo domy slepé uličky. Oba snímky pocházejí z doby před rokem 1945. Poskytl je náš krajan Franz Hofmann.

Uzávěrka čísla 1/11 „Loketského Heimatbriefu" (Elbogener Heimatbrief) je 28. prosince 2010! První vydání vyjde začátkem února 2011! Prosíme, vezměte na vědomí! Achim Raak, redakce