⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Zvu vás proto už teď co nejsrdečněji na naši městskou slavnost v příštím roce, která se bude pravděpodobně konat 9. a 10. července a vám opět nabídne vítanou příležitost k dalšímu setkání, i když počet účastníků se stále zmenšuje. Mnozí z vašich přátel už odešli do věčného domova, tak jako teprve nedávno váš krajanský farář ct. Kurt Völkl.

Nyní vám a vašim rodinám přeji rozjímavý advent, požehnané vánoční svátky a do nového roku především zdraví, blaho a spokojenost.

S pozdravem „Zdař Bůh!" Váš Joachim Neuß, starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Když jemně, tiše vločky padají a pod ledem a sněhem krystalickým tichá země odpočívá, potěš v temných nocích osamělé a zesláblé a vše obrať k dobrému.

Když na věnci svíce hoří, dej nám, veliký Bože, poznat, že ty jsi Pánem času. Pomoz nám, ať naše srdce otevřená jsou dojata a zasažena, chápavá a připravená,

abychom podle tvého slova žili, abychom milovali a odpouštěli; ať nic není jen prázdný zvuk. Pak budou Vánoce zas nádherné, pak budou plné smyslu a upřímné – ne jen prázdný zvyk.

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Prosinec – julový měsíc / vánoční měsíc 4. 12. (so) svatá Barbora („barborky" – barborčiny větvičky) 5. 12. (ne) 2. neděle adventní (stavění betléma) 6. 12. (po) svatý Mikuláš 12. 12. (ne) 3. neděle adventní 19. 12. (ne) 4. neděle adventní 21. 12. (út) svatý Tomáš (poslední úplněk) 22. 12. (st) zimní slunovrat 24. 12. (pá) Štědrý večer (s bohatými zvyky, např. několikero jídel, půlnoční mše), začátek dvanácti drsných nocí (podvěcerů) 25. 12. (so) slavnost Narození Páně, 1. svátek vánoční 26. 12. (ne) svatý Štěpán, 2. svátek vánoční 31. 12. (pá) Silvestr (Stará svatá noc)

Barbora v zeleni, Ježíšek ve sněhu.

Leden – Hartung (tvrdý měsíc) 1. 1. (so) Nový rok 5. 1. (st) poslední drsná noc (svěcení vody, žehnání soli, křídy a kadidla) 6. 1. (čt) Tři králové Kašpar, Melichar, Baltazar (C + M + B, tj. „Christus Mansionem Benedicat" – „Kristus žehnej tomuto domu"), slavnost Zjevení Páně (Epifanie)

Je-li na svatého Antonína (17. 1.) čistý vzduch, bývá rád suchý rok. Lednové slunce nemá ani sílu, ani slast.

O svaté noci si pastýři říkali: „Pojďte, půjdeme do Betléma podívat se, co se tam stalo!" A rychle se vydali na cestu. Každý s sebou nesl dárek: máslo a med, džbán mléka, vlnu a beránčí kůži. Jen malý pasáček neměl co darovat. Hledal kvítek, ale žádný nenašel. Tu se hořce rozplakal a jeho slzy padaly na tvrdou, suchou zem. Hned ze slz vyrašily květiny, jejichž květy připomínaly růže. Pět něžných bílých okvětních lístků obklopovalo věnec zlatých tyčinek.

Chlapec přinesl květiny božskému děťátku. Od té doby každý rok o Vánocích kvete vánoční růže.

Volám tě, domove, do noci a sněhu a vidím světlo tvých Vánoc. V srdci mi hoří stará bolest – domove, nezapomenu na tebe!

Slyším zvonky na stromečku a modlím se k nebeskému děťátku. Usmívá se tak blaženě v nejkrásnějším snu, který tiše opřádá i mě.

Však hořce chutná v cizině chléb, ztracen les, pole i dům. Na východě nám slunce chmurně plane, svítí nad bídou a hrůzou.

Kde jsi, dětské štěstí tak důvěrné, kde je mír a blaženost? Slzy mi kalí zrak... Domove, jak jsi daleko!

Zdravím tě, krásná sudetská země, a miluji tě stále znovu, hory a údolí, stuhu řek... Domove, zůstanu ti věrný!

Viktor Karell (1898–1979), významný chebský (egerlandský) spisovatel a vlastivědný badatel; tyto verše napsal básník několik let po vyhnání.

Světlo dnes už vnímáme jen málokdy vědomě. Je stále tady – všude, kdykoli, ve dne v noci. A elektrický proud přece plyne ze zásuvky – téměř bez omezení. Díky moderní technice máme mnoho možností, jak si rozjasnit noci a vnést světlo do tmy. Rychle jsme si zvykli na tato pohodlí a jimi se rozmazlili, a proto nám to, co bylo kdysi, mizí ve tmě minulosti. Zbývají jen jazykové pozůstatky vzpomínek na všední den, na dřívější život, na domov.

Neříkáme často: „Otoč světlo!" (rozsviť) nebo „Otoč světlo pryč!" (zhasni), ačkoli už odjakživa neexistují žádné otočné vypínače? Neříkáme někdy při rozsvěcení „zapálit světlo" nebo také „zhasnout světlo"? U hořících adventních a vánočních svíček se nás snad ještě dotknou ty dávné vzpomínky.

V létě nikdo o světle nemluvil – světla bylo dost. Ale od září se čím dál častěji říkávalo: „Teď už je cítit den" (že se krátí). Ještě později v roce se říkalo: „Teď už je brzy noc." Až se pak po Dušičkách čím dál častěji ozývalo naříkání: „Celý den je jako noc, od rána do večera musí svítit světlo. Je tma jako ve sklepě!"

Nevzpomeneme si i na „zatápění" a neříkáme to i dnes, když kvůli chladnému období znovu zapínáme olejové topení? Především u nás si dnes světla už pořádně neumíme vážit. Ve třetím světě to bude jinak.

Neonová světla svítí 24 hodin – pro naše předky nepochopitelný jev. Solária pomáhají překonat období nedostatku slunce. Kdo může, uteče před krátkými, tmavými dny pozdního podzimu na Floridu, do Thajska, na Srí Lanku nebo „aspoň" na Mallorku. Fotbalisté i malých obcí bojují po svém s velkými reflektory proti soumraku a noci.

Střídání ročních období kolem nás jen proklouzává; už s ním nežijeme. Mnozí už neznají rytmus dne, který se řídí podle přírody. Rčení „se slepicemi na bidýlko" znamená jít spát se západem slunce. Ať se necháme sebevíc zahltit reklamou na tisíce výrobků se slovem „bio" – bdění a spánek se přece řídí jinými zákony. Rčení „brzy vstávat a brzy chodit spát ještě nikomu neuškodilo" právem souvisí i se světlem a s biologií.

Horní Slavkov (Schlaggenwald) měl od roku 1910 elektrickou síť. Ale ještě o 25 let později byly domy jen se dvěma nebo třemi zásuvkami na světlo. Sklep, chlév, vedlejší místnosti a ložnice zůstávaly potmě. Pro cestu do nich se často používaly lucerny a lampy: „Tchyně, posviť mi, nemůžu tu věc najít...!" Když děti musely do postele, matka nechávala dveře do světnice pootevřené, „aby něco viděly na cestu k posteli". Když se hosté z besedy za tmy chystali domů, říkalo se: „Nechám vám dveře trochu pootevřené, aby nikdo nespadl ze schodů!"

V bytech bez elektrického světla byla doma petrolejová lampa. V době mých prvních školních let osvětlovala kuchyňský stůl a jeho blízké okolí, když venku padalo šero. Pečlivá údržba a pozorné zacházení byly nezbytné, nechtěl-li člověk trávit večer při náhradním, slabším světle svíčky. Cylindr totiž rychle zakouřil a snadno mohl popraskat. Když knot vyčníval příliš daleko, takže plamen ve skle hořel kouřivě do výšky, cylindr zcela praskl. Stačila jedna kapka vody, aby náhle ukončila útulný večerní klid. Mohlo se stát, že olej už nestačil a plamínek v „nůzlíku" (klobouček) klesal stále níž, až nakonec, jen doutnající a kouřící, úplně zhasl.

Provoz petrolejové lampy vyžadoval vždy předchozí péči. Ještě za dne, než obchody zavřely, bylo třeba přinést domů s dvoulitrovou konví petrolej od kupce Neidharta, Schröcka nebo Hausera, případně od železářů Wintera nebo Schmidta. Mít vždy na skladě náhradní cylindr by bylo rozumné, ale zůstávalo to spíš výjimkou, protože tento křehký výrobek z tenkého skla se mohl rozbít i jinak.

Mělo-li být večer ve světnici světlo, muselo se nejpozději za soumraku, „dokud je ještě den, dokud je ještě světlo", doplnit olej a cylindr vyčistit suchým novinovým papírem; sirky musely ležet po ruce.

Naše lampa, jak si ji ještě pamatuji, měla kulatou litou kovovou patku. Na ní seděla, zasazená do okenního tmelu, zploštělá skleněná koule jako nádržka, na níž bylo snadno vidět stav oleje. Nahoře v otvoru skla byl mosazný závit na zašroubování „strojku", kterým se dal seřizovat široký knot. Rozšířený, vzhůru čnící plechový okraj nesl „nůzlík" a baňatý skleněný cylindr.

věta pokračuje na dalším listu ⟶