Člověk si udiveně protírá oči. Přečetl jsem to opravdu správně? Německy psaný pražský list Landeszeitung č. 16 z 10. 8. 2010 totiž na titulní straně píše, že podle průzkumu EMNID je Česká republika po Polsku nejméně oblíbenou sousední zemí Němců. (Nejoblíbenější je Rakousko, následované Švýcarskem.) Autorka příspěvku hledá důvody této nechuti a hned na počátku vylučuje osobní, soukromé jednání mezi lidmi jako příčinu. Dotázaní naproti tomu uváděli, že jejich antipatie mají především historické kořeny. Nebyli jediní, kdo jako příklad uváděl vyhnání Němců po druhé světové válce. Bylo nápadné, že takový odmítavý postoj nezaujímají převážně staří lidé. Tolik k novinovému článku. Hlubšímu pátrání po příčinách se autoři vyhnuli.
K tomu je třeba hned sáhnout po zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet, které Češi zlehčujícím způsobem nazývají „odsun", a po nesčetných nelidských ústrcích až po vraždy, jež k tomu byly páchány a jež byly po desetiletí zlehčovány, popírány, potlačovány a zamlčovány, zatímco tato křivda zůstala dodnes nepotrestána; většina Čechů ji stále schvaluje.
Nyní v poslední době – bohužel až tak pozdě – pronikají do širší veřejnosti mediální zprávy o zločinech Čechů v českých zemích bezprostředně po konci války. Brutální vraždění tisíců nevinných německých civilistů v oněch dnech vzbuzuje všude naprosté zděšení. V neposlední řadě vyvolává úžas i zákonem zaručená beztrestnost, nesená čirou národnostní nenávistí, pro těžké zločiny spáchané na Němcích. Civilizovaný svět je šokován dlouho zamlčovanými událostmi oné doby, které jsou vším jiným než vhodné k tomu, aby vzbudily sympatie k zemi na Vltavě.
A stále se v ČR oficiálně nepřiznává upřímně k této temné kapitole vlastních dějin, stále se široké kruhy staví nechápavě k dnes již zjevné skutečnosti, že i Češi byli krutými pachateli. To nás vede k domněnce o neupřímném přístupu i tam, kde jde o připomínku německých obětí vražd v Česku.
Po dlouhém, neúnavném úsilí příbuzných a potomků a jen příliš často proti masivnímu odporu českých obcí a proti předsudkům a obavám nacionalistických a postkomunistických svazů a spolků se na některých místech zločinů podařilo prosadit umístění a slavnostní odhalení památníků, jako jsou pamětní desky a tabule. Dlouhou dobu byly takové záměry tabuizovaným tématem!
Celých 65 let museli potomci asi 760 německých obětí vraždění v Postoloprtech (Postelberg) čekat, než bylo 3. 6. 2010 na hřbitově tohoto města možné umístit pamětní desku. Ta nese – jako vždy dvojjazyčný – nápis: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945." (Původní znění mělo být: „Obětem postoloprtského masakru 1945"; tento text byl zamítnut.) Chybí jak národnost obětí (byli to Němci ze Žatce (Saaz)), tak pachatelů (byly to české jednotky, které zůstaly nepotrestány!), stejně jako výstižné pojmy „vražda" nebo „masakr". Nad důvody záměrného zastírání není třeba dlouho hloubat! Co by se mělo odpovědět třeba nezasvěceným zahraničním návštěvníkům na otázku po oněch „událostech"!?
V Přerově (Prerau), městě mezi Brnem (Brünn) a Moravskou Ostravou (Mährisch Ostrau), zastřelila slovenská soldateska zezadu 267 uprchlíků (78 dětí, 69 mladistvých chlapců a 120 žen). Prostý pomník bez přímé zmínky o té hrozné události od roku 1993 připomíná tuto krvavou lázeň.
Další případ: vražda osmi obyvatel v Kleinhanu (Krušné hory) dne 11. 7. 1945. Na pamětním kameni stojí: „Obětem druhé světové války v roce 1945." Cynismus lze stěží překonat, vždyť k vraždě osmi Němců došlo dva měsíce po skončení války.
Pamětní deska na ústeckém Labském mostě (před rokem 1938 a po roce 1995 Benešův most) v Ústí nad Labem (Aussig) připomíná masakr německých obyvatel. Znění: „Na památku obětí násilí ze dne 31. července 1945." Jakým obětem, prosím, jakého násilí? Kdo vlastně byli vrazi? Je vidět, jak polovičatě a neochotně dávaly příslušné politické orgány svůj souhlas k pozdějšímu uctění německých obětí!
Chomutov (Komotau), 9. 6. 1945. Pochod smrti asi 8000 německých mužů ve věku od 16 do 75 let k saské hranici u Deutschneudorfu skončil, po odmítnutí Rusy a strastiplné zpáteční cestě, v táboře podobném koncentračnímu, zvaném Maltheuern, místní části Litvínova/Mostu (Oberleutensdorf/Brüx). Počet obětí těchto barbarských opatření není znám. V Deutschneudorfu stojí dojemný památník, jehož reliéf hluboce připomíná zastavení křížové cesty. Pamětní kámen na hlavním hřbitově v Chomutově nese nápis: „Německým spoluobčanům, jimž byl Chomutov po staletí milovaným domovem." I to je něco. Marně však hledáme zmínku o „vyhnání", o tom „kdo, jak, kdy, proč".
Příklady by bylo možné dále rozšiřovat.
Kde zůstává hluboká změna smýšlení v sousední ČR směrem k historické pravdě, k poctivému vyrovnání se s historickými fakty a ke skutečné a věrohodné účasti nad utrpením a smrtí nevinných obětí z řad původního obyvatelstva v Sudetech?
Snad tyto úvahy jednou najdou cestu i do redakčních místností pražského listu Landeszeitung – a nejen tam – a osvětlí motivy stále ještě zdrženlivého postoje k ČR nejen v kruzích tehdejších vyhnanců, ale i u leckterého dalšího dnešního německého souseda.
Franz Pöttig
## Woran liegt es?
Man reibt sich verwundert die Augen. Habe ich da richtig gelesen? Schreibt doch die deutschsprachige Landeszeitung Nr. 16 vom 10.8.2010 aus Prag auf ihrer Titelseite, daß gemäß EMNID-Umfrage die Tschechische Republik nach Polen das unbeliebteste Nachbarland der Deutschen ist. (Das beliebteste ist Österreich, gefolgt von der Schweiz.) Die Autorin des Beitrags sucht nach Gründen für diese Abneigung und schließt dafür den persönlichen, privaten Umgang von Mensch zu Mensch schon einmal aus. Befragte indes äußerten, daß ihre Antipathien vor allem historisch begründet seien. Sie waren nicht die einzigen, die dazu die Vertreibung der Deutschen nach dem Zweiten Weltkrieg als Beispiel anführten. Es fiel auf, daß es nicht vorwiegend alte Leute sind, die eine solche ablehnende Haltung einnehmen. Soweit der Artikel der Zeitung. Man vermied es, nach Ursachen tieferschürfend zu forschen.
Dazu sollte man gleich auf die Entrechtung, Enteignung und Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus dem Sudetenland, letztere von den Tschechen verharmlosend „odsun", d.h. Abschub, Aussiedlung genannt, und auf die dabei einhergehend begangenen unzähligen unmenschlichen Mißhandlungen bis zum Mord zurückgreifen, die jahrzehntelang kleingeredet, geleugnet, unterdrückt und totgeschwiegen wurden, während das Unrecht bis heute ungesühnt blieb; es wird noch immer von der Mehrheit der Tschechen gutgeheißen.
Nun dringen in jüngster Zeit – leider erst so spät – Medienberichte über Untaten von Tschechen in den böhmischen Ländern unmittelbar nach Kriegsende in die breite Öffentlichkeit. Die brutale Ermordung von Tausenden unschuldigen deutschen Zivilisten in jenen Tagen erregt allenorts blankes Entsetzen. Nicht zuletzt sorgt die von purem Völkerhaß getragene, gesetzlich garantierte Straffreiheit für an Deutschen verübte Kapitalverbrechen für Fassungslosigkeit. Die zivilisierte Welt ist schockiert über die lange Zeit verschwiegenen Geschehnisse von damals, die alles andere als geeignet sind, für das Land an der Moldau Sympathien zu wecken.
Und noch immer steht man in der CR offiziell nicht ehrlich zu diesem dunklen Abschnitt der eigenen Geschichte, noch immer zeigen sich weite Kreise uneinsichtig gegenüber der nun offenkundigen Tatsache, daß auch Tschechen grausame Täter waren. Sie läßt uns auch an unaufrichtiges Verhalten glauben, wenn es darum geht, deutscher Mordopfer in Tschechien zu gedenken.
Nach langen, unermüdlichen Bemühungen der Angehörigen und Nachkommen und nur zu oft gegen den massiven Widerstand tschechischer Gemeinden und gegen Vorurteile und Bedenken nationalistischer und postkommunistischer Verbände und Vereinigungen wurde an einigen Orten der Verbrechen erreicht, Gedenkstätten, wie Platten und Tafeln, anzubringen und feierlich zu enthüllen. Lange Zeit waren solche Vorhaben Tabuthema!
Ganze 65 Jahre mußten die Nachfahren der etwa 760 deutschen Mordopfer von Postelberg warten, bis am 3.6.2010 auf dem Friedhof der Stadt eine Gedenkplatte angebracht werden konnte. Sie trägt – wie immer zweisprachig – die Inschrift: „Allen unschuldigen Opfern der Postelberger Ereignisse von Mai und Juni 1945." (Die ursprüngliche sah vor: „Den Opfern des Postelberger Massakers 1945"; der Text wurde abgelehnt.) Die Volkszugehörigkeit der Opfer (es waren Deutsche aus Saaz) und der Täter (es waren tschechische Einheiten, die straffrei blieben!) fehlt ebenso wie die zutreffenden Begriffe „Mord" oder „Massaker". Über die Gründe der absichtlichen Verschleierung braucht man nicht zu rätseln! Was sollte man denn da z.B. unbedarften ausländischen Besuchern auf die Frage nach den „Ereignissen" antworten!?
In Prerau, einer Stadt zwischen Brünn und Mährisch Ostrau, erschoß slowakische Soldateska hinterrücks 267 Flüchtlinge (78 Kinder, 69 männliche Jugendliche und 120 Frauen). Ein schlichtes Denkmal ohne direkte Hinweise auf das furchtbare Geschehen erinnert seit 1993 an dieses Blutbad.
Der nächste Fall: Ermordung von acht Einwohnern in Kleinhan (Erzgebirge) am 11.7.1945. Auf dem Gedenkstein steht: „Den Opfern des Zweiten Weltkrieges im Jahr 1945." Der Zynismus ist kaum zu überbieten, geschah doch der Mord an den acht Deutschen zwei Monate nach Kriegsende.
Die Gedenktafel an der Aussiger Elbbrücke (vor 1938 und nach 1995 Beneschbrücke) weist auf das Massaker an deutschen Bewohnern hin. Der Wortlaut: „Zum Gedenken an die Opfer der Gewalt vom 31. Juli 1945." Welche Opfer, bitte, welche Gewalt? Wer waren denn die Mörder? Es ist zu erkennen, wie halbherzig und widerwillig die maßgeblichen politischen Gremien ihr Plazet zur späteren Würdigung der deutschen Opfer gaben!
Komotau, 9.6.1945. Der Todesmarsch von etwa 8.000 deutschen Männern zwischen 16 und 75 Jahren zur sächsischen Grenze bei Deutschneudorf endete nach Zurückweisung durch die Russen und qualvollem Rückweg im KZ-ähnlichen Lager Maltheuern, einem Ortsteil von Oberleutensdorf/Brüx. Die Zahl der Opfer dieser barbarischen Maßnahmen ist nicht bekannt. In Deutschneudorf steht ein ergreifendes Denkmal, dessen Relief zutiefst einer Kreuzwegstation ähnelt. Der Gedenkstein am Hauptfriedhof in Komotau trägt die Inschrift: „Den deutschen Mitbürgern, denen Komotau jahrhundertelang geliebte Heimat war." Immerhin. Jedoch sucht man vergebens eine Aussage zu „Vertreibung", zu „wer, wie, wann, warum".
Die Beispiele ließen sich fortsetzen.
Wo bleibt ein tiefgreifender Sinneswandel im Nachbarland CR hin zur geschichtlichen Wahrheit, zu einer ehrlichen Aufarbeitung historischer Tatsachen und zu einer echten und glaubwürdigen Anteilnahme an Leid und Tod der unschuldigen Opfer aus den Reihen der angestammten Bevölkerung im Sudetenland?
Vielleicht finden diese Ausführungen auch einmal Eingang in die Redaktionsstuben der Prager Landeszeitung – und nicht nur dort – und geben Aufschluß zu den Motiven für die noch immer reservierte Einstellung zur CR nicht nur aus den Kreisen der Vertriebenen von dazumal, sondern auch bei so manchem anderen deutschen Nachbarn von heute.
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
[obr] Částečný pohled na dolní náměstí (stranu s radnicí) s bývalým hotelem „U Rudého vola" (Zum roten Ochsen), dnes „Restaurace U Karkulky" (německy: „Zum Rotkäppchen"); vlevo navazují domy Nového Města (v prvním z nich byla dříve umístěna mateřská škola). V popředí vlevo je vidět plochá střecha přízemního obchodu. Nechť je čtenář shovívavý k mírné neostrosti fotografie. Dodává snímku modelový charakter. Byl pořízen v srpnu 2009 z věže kostela svatého Jiří teleobjektivem. Poskytl krajan Edwin Reinhold (Bahnhofstraße)
Příští uzávěrka redakce: 29. října 2010!
## Bild der Heimat
[obr] Teilansicht vom unteren Marktplatz (Rathausseite) mit dem ehemaligen Hotel „Zum roten Ochsen", jetzt „Restaurace u Karkulky" (deutsch: „Zum Rotkäppchen"); anschließend links Häuser der Neustadt (im ersten war früher der Kindergarten untergebracht). Im Vordergrund links ist das Flachdach eines ebenerdigen Verkaufsladens zu sehen. Man möge die leichte Unschärfe des Fotos nachsehen. Sie verleiht dem Bild einen modellhaften Charakter. Es wurde im August 2009 vom Turm der St.-Georgs-Kirche mit Teleobjektiv aufgenommen.
Lm. Edwin Reinhold (Bahnhofstraße) stellte es zur Verfügung
Nächster Redaktionsschluß:
29. Oktober 2010!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.