Člověk si udiveně protírá oči. Přečetl jsem to opravdu správně? Německy psaný pražský list Landeszeitung č. 16 z 10. 8. 2010 totiž na titulní straně píše, že podle průzkumu EMNID je Česká republika po Polsku nejméně oblíbenou sousední zemí Němců. (Nejoblíbenější je Rakousko, následované Švýcarskem.) Autorka příspěvku hledá důvody této nechuti a hned na počátku vylučuje osobní, soukromé jednání mezi lidmi jako příčinu. Dotázaní naproti tomu uváděli, že jejich antipatie mají především historické kořeny. Nebyli jediní, kdo jako příklad uváděl vyhnání Němců po druhé světové válce. Bylo nápadné, že takový odmítavý postoj nezaujímají převážně staří lidé. Tolik k novinovému článku. Hlubšímu pátrání po příčinách se autoři vyhnuli.

K tomu je třeba hned sáhnout po zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet, které Češi zlehčujícím způsobem nazývají „odsun", a po nesčetných nelidských ústrcích až po vraždy, jež k tomu byly páchány a jež byly po desetiletí zlehčovány, popírány, potlačovány a zamlčovány, zatímco tato křivda zůstala dodnes nepotrestána; většina Čechů ji stále schvaluje.

Nyní v poslední době – bohužel až tak pozdě – pronikají do širší veřejnosti mediální zprávy o zločinech Čechů v českých zemích bezprostředně po konci války. Brutální vraždění tisíců nevinných německých civilistů v oněch dnech vzbuzuje všude naprosté zděšení. V neposlední řadě vyvolává úžas i zákonem zaručená beztrestnost, nesená čirou národnostní nenávistí, pro těžké zločiny spáchané na Němcích. Civilizovaný svět je šokován dlouho zamlčovanými událostmi oné doby, které jsou vším jiným než vhodné k tomu, aby vzbudily sympatie k zemi na Vltavě.

A stále se v ČR oficiálně nepřiznává upřímně k této temné kapitole vlastních dějin, stále se široké kruhy staví nechápavě k dnes již zjevné skutečnosti, že i Češi byli krutými pachateli. To nás vede k domněnce o neupřímném přístupu i tam, kde jde o připomínku německých obětí vražd v Česku.

Po dlouhém, neúnavném úsilí příbuzných a potomků a jen příliš často proti masivnímu odporu českých obcí a proti předsudkům a obavám nacionalistických a postkomunistických svazů a spolků se na některých místech zločinů podařilo prosadit umístění a slavnostní odhalení památníků, jako jsou pamětní desky a tabule. Dlouhou dobu byly takové záměry tabuizovaným tématem!

Celých 65 let museli potomci asi 760 německých obětí vraždění v Postoloprtech (Postelberg) čekat, než bylo 3. 6. 2010 na hřbitově tohoto města možné umístit pamětní desku. Ta nese – jako vždy dvojjazyčný – nápis: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945." (Původní znění mělo být: „Obětem postoloprtského masakru 1945"; tento text byl zamítnut.) Chybí jak národnost obětí (byli to Němci ze Žatce (Saaz)), tak pachatelů (byly to české jednotky, které zůstaly nepotrestány!), stejně jako výstižné pojmy „vražda" nebo „masakr". Nad důvody záměrného zastírání není třeba dlouho hloubat! Co by se mělo odpovědět třeba nezasvěceným zahraničním návštěvníkům na otázku po oněch „událostech"!?

V Přerově (Prerau), městě mezi Brnem (Brünn) a Moravskou Ostravou (Mährisch Ostrau), zastřelila slovenská soldateska zezadu 267 uprchlíků (78 dětí, 69 mladistvých chlapců a 120 žen). Prostý pomník bez přímé zmínky o té hrozné události od roku 1993 připomíná tuto krvavou lázeň.

Další případ: vražda osmi obyvatel v Kleinhanu (Krušné hory) dne 11. 7. 1945. Na pamětním kameni stojí: „Obětem druhé světové války v roce 1945." Cynismus lze stěží překonat, vždyť k vraždě osmi Němců došlo dva měsíce po skončení války.

Pamětní deska na ústeckém Labském mostě (před rokem 1938 a po roce 1995 Benešův most) v Ústí nad Labem (Aussig) připomíná masakr německých obyvatel. Znění: „Na památku obětí násilí ze dne 31. července 1945." Jakým obětem, prosím, jakého násilí? Kdo vlastně byli vrazi? Je vidět, jak polovičatě a neochotně dávaly příslušné politické orgány svůj souhlas k pozdějšímu uctění německých obětí!

Chomutov (Komotau), 9. 6. 1945. Pochod smrti asi 8000 německých mužů ve věku od 16 do 75 let k saské hranici u Deutschneudorfu skončil, po odmítnutí Rusy a strastiplné zpáteční cestě, v táboře podobném koncentračnímu, zvaném Maltheuern, místní části Litvínova/Mostu (Oberleutensdorf/Brüx). Počet obětí těchto barbarských opatření není znám. V Deutschneudorfu stojí dojemný památník, jehož reliéf hluboce připomíná zastavení křížové cesty. Pamětní kámen na hlavním hřbitově v Chomutově nese nápis: „Německým spoluobčanům, jimž byl Chomutov po staletí milovaným domovem." I to je něco. Marně však hledáme zmínku o „vyhnání", o tom „kdo, jak, kdy, proč".

Příklady by bylo možné dále rozšiřovat.

Kde zůstává hluboká změna smýšlení v sousední ČR směrem k historické pravdě, k poctivému vyrovnání se s historickými fakty a ke skutečné a věrohodné účasti nad utrpením a smrtí nevinných obětí z řad původního obyvatelstva v Sudetech?

Snad tyto úvahy jednou najdou cestu i do redakčních místností pražského listu Landeszeitung – a nejen tam – a osvětlí motivy stále ještě zdrženlivého postoje k ČR nejen v kruzích tehdejších vyhnanců, ale i u leckterého dalšího dnešního německého souseda.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] Částečný pohled na dolní náměstí (stranu s radnicí) s bývalým hotelem „U Rudého vola" (Zum roten Ochsen), dnes „Restaurace U Karkulky" (německy: „Zum Rotkäppchen"); vlevo navazují domy Nového Města (v prvním z nich byla dříve umístěna mateřská škola). V popředí vlevo je vidět plochá střecha přízemního obchodu. Nechť je čtenář shovívavý k mírné neostrosti fotografie. Dodává snímku modelový charakter. Byl pořízen v srpnu 2009 z věže kostela svatého Jiří teleobjektivem. Poskytl krajan Edwin Reinhold (Bahnhofstraße)

Příští uzávěrka redakce: 29. října 2010!