Od Christiane Fechter

Teta Amalie Fechter, rozená Frech z Gfellu, bude 14. prosince, dá-li Bůh, devadesát let. Žije v Kahlu nad Mohanem, a já, její neteř Christl, žiji ve státě Utah v dalekém Americe. Proto je náš telefon několikrát týdně obsazený, protože si „povídáme o domově".

Teta Amalie je i ve svém vysokém věku ještě při dobrém rozumu. Ještě všechno pamatuje z dřívějška a já se jí můžu vyptávat. Má rukopis jako dvacetiletá. S háčkováním a pletením už to tak dobře nejde. Vždycky vyráběla z vlny zajíčky, kočičky a kuřátka, které se daly o Velikonocích posadit na vajíčka. Teď je jejím ranním potěšením z časopisů „luštit" křížovky. Když nějaké slovo hned nenajde, rozzlobí se a „bouchá" tužkou o stůl. V neděli k ní přijede na návštěvu syn, protože si chce u maminky pochutnat na jejích dobrých českých knedlících, vepřovém a dušeném zelí.

Strýc Albert a teta Amalie to, jako všichni vyhnanci, neměli na začátku lehké. Dřeli, aby si postavili dům a pak i obchod. Dařilo se jim, a teta Amalie, která už nebyla tak mladá, si udělala řidičák, aby mohla často velmi brzy ráno jezdit do Frankfurtu a přivážet čerstvou zeleninu pro obchod. (Ještě dnes jezdí autem, ale jen na krátké vzdálenosti.) Bohužel Albert brzy zemřel, a Amalie vedla obchod ještě rok. Poté ho však musela předat, přesto stále vypomáhala. U lidí je velmi vážená a dodnes ji všichni v obci oslovují „paní Fechterová". V 76 letech pak s prací úplně skončila.

Teď se mohla věnovat svým oblíbeným činnostem: luštění křížovek, háčkování, pletení a leccos dalšího. Dokud ještě měla obchod, byla často žádaná na slavnostech, aby připravovala mísy s uzeninami, sýry a jinými dobrotami. Ano, zdobení, to nikdo neuměl lépe než ona, v tom byla opravdová umělkyně. Uměla z másla vytvořit ty nejkrásnější růže, z ananasu labutě s hlavou a krkem, z citronů košíčky s květinami a z vejce „muchomůrku": oloupanému, sťatému vajíčku nasadila na vrch kulatý plátek rajčete, a klobouk pak tečkovala majonézou!

Moje teta Amalie je bystrá a mnohostranně zvídavá. Když jí bylo přes sedmdesát a mně přes šedesát, cestovala jsem po světě. Podle mého cestovního plánu mě sledovala zemi za zemí v atlasu nebo na globusu, jimiž nacházela každý cíl mé cesty. Musela jsem jí z každé země přivézt kámen, který si podle geologické knihy určila a pak uschovala.

Nyní bych chtěla ještě trochu vyprávět o ní a o „domově". Po poslední válce jsme měli v Gfellu českého komisaře jménem Miloš. Protože strýc Albert uměl česky, Miloš ho často potřeboval. Jednou dostal komisař chuť na maso a naléhal na Alberta, aby na černo porazil tele, přičemž mu chtěl přenechat polovinu. Můj strýc uměl sice porazit, ale stahovat ne. To ale uměla teta Amalie. Naučila se to od svého dědečka, který byl hajným, na zajících a liškách, a od otce, který měl pronajatou honitbu v Poschitzau, i na srncích. Tak nám z obou dvorů „zmizelo" několik telat. Všechno se ale muselo dělat pokoutně. Stahování probíhalo v prázdném vepříně. (Rusové postříleli prasata postupně a odvezli je.) Stávalo se, že jsme za Milošovými zády porazili ještě další zvíře. I to se muselo utajit a provést ve stodole. Strýc Albert hlídal, teta Amalie a Johan, ruský cizí dělník, který mlčel, vytahovali tělo zvířete tlustým provazem na háku nahoru.

[obr] (bez popisku) (portrét oslavenkyně – starší dáma s brýlemi v bílé halence)

Poznámka: Jubilantka se zúčastnila setkání krajanů 12. července 2009 v patronátním městě Auerbach v Horní Falci. Krajanští přátelé i Heimatbrief srdečně blahopřejí k „kulatým" narozeninám!

Všechny rodiny, i uprchlíci, byly na nějakou dobu opět zaopatřeny. V mé paměti se pevně vrylo, že teta Amalie je milá osoba a dobrá křesťanka. Nikdy jsem ji neslyšela lhát nebo o někom mluvit špatně. Vždycky je tu pro druhé. Ráno, když vstává, děkuje Pánu Bohu, že mohla dobře spát, a každý večer před spaním znovu děkuje za uplynulý den.

Doufám, že nám oběma dá Pán Bůh ještě chviličku času tady na zemi, abychom si mohly co nejčastěji přes Velkou louži trochu popovídat.

Minulý rok mi, malé holčičce, bylo Ježíšek nakloněn. Bohatě mě obdaroval a přinesl mi i žlutý kočárek pro panenku, v jehož střeše bylo na každé straně okénko. Panenku, která v kočárku ležela, jsem si hned zamilovala celým srdcem. Pokřtila jsem ji Hanni. Byla mým vším, mou přítelkyní, která mě doprovázela na mnoha cestách.

Teď měl za pár dní zase přijít Ježíšek, ale najednou byla Hanni pryč, zmizela. Nemohla jsem ji najít, ať jsem hledala sebevíc. Vánoce bez mé milované panenky, to jsem si nedokázala představit. Tak jsem seděla smutně u stolu, nemohla se radovat a čekala na to, co má přijít.

O Štědrém večeru, všechno bylo dobře připraveno, jsme se shromáždili kolem slavnostně prostřeného stolu a před jídlem se pomodlili. V myšlenkách jsem ale byla u Hanni. Kde asi zůstala? Nemohla jsem se soustředit na modlitbu. Pro oválný talíř, na němž vábně ležely obalované kousky kapra, český bramborový salát a všechny ostatní dobroty, jsem neměla oči. Předtím jsem jen bezmyšlenkovitě lžičkou míchala v obvyklé rybí polévce s opečenými houskovými kostičkami, což mi vyneslo od maminky napomenutí. Tatínek, který si pochutnal na jablkovém závinu upečeném zvlášť pro něj, mě po jídle odvedl k oknu a konejšivě řekl: „Podívej, Elvi, tamhle od kraje lesa přichází Ježíšek." Zírala jsem do noci, viděla jsem hvězdami posetou oblohu, zdálo se mi, že rozeznávám světýlko, které se pomalu přibližuje, protože jsem mu věřila, jemu, jenž přece uměl vždycky vyprávět tak podivuhodné věci.

Najednou zazvonil zvoneček, světlo v pokoji zhaslo a jen hořící svíčky šířily mírné světlo. Rozhlédla jsem se udiveně kolem. Pod vánočním stromkem seděla Hanni v novém růžovém šatičku. Moje Hanni byla zase tady! Teď byly Vánoce! Ze samého jásání jsem zapomněla dokonce i na sladké dobroty visící na stromečku. To byly asi moje nejkrásnější Vánoce, protože s přibývajícími lety pokaždé o kousek ztrácely ono tajemné kouzlo, které především okřídluje fantazii v dětské duši.

Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, dříve Töppeles

věta pokračuje na dalším listu ⟶