Od Christiane Fechter
Teta Amalie Fechter, rozená Frech z Gfellu, bude 14. prosince, dá-li Bůh, devadesát let. Žije v Kahlu nad Mohanem, a já, její neteř Christl, žiji ve státě Utah v dalekém Americe. Proto je náš telefon několikrát týdně obsazený, protože si „povídáme o domově".
Teta Amalie je i ve svém vysokém věku ještě při dobrém rozumu. Ještě všechno pamatuje z dřívějška a já se jí můžu vyptávat. Má rukopis jako dvacetiletá. S háčkováním a pletením už to tak dobře nejde. Vždycky vyráběla z vlny zajíčky, kočičky a kuřátka, které se daly o Velikonocích posadit na vajíčka. Teď je jejím ranním potěšením z časopisů „luštit" křížovky. Když nějaké slovo hned nenajde, rozzlobí se a „bouchá" tužkou o stůl. V neděli k ní přijede na návštěvu syn, protože si chce u maminky pochutnat na jejích dobrých českých knedlících, vepřovém a dušeném zelí.
Strýc Albert a teta Amalie to, jako všichni vyhnanci, neměli na začátku lehké. Dřeli, aby si postavili dům a pak i obchod. Dařilo se jim, a teta Amalie, která už nebyla tak mladá, si udělala řidičák, aby mohla často velmi brzy ráno jezdit do Frankfurtu a přivážet čerstvou zeleninu pro obchod. (Ještě dnes jezdí autem, ale jen na krátké vzdálenosti.) Bohužel Albert brzy zemřel, a Amalie vedla obchod ještě rok. Poté ho však musela předat, přesto stále vypomáhala. U lidí je velmi vážená a dodnes ji všichni v obci oslovují „paní Fechterová". V 76 letech pak s prací úplně skončila.
Teď se mohla věnovat svým oblíbeným činnostem: luštění křížovek, háčkování, pletení a leccos dalšího. Dokud ještě měla obchod, byla často žádaná na slavnostech, aby připravovala mísy s uzeninami, sýry a jinými dobrotami. Ano, zdobení, to nikdo neuměl lépe než ona, v tom byla opravdová umělkyně. Uměla z másla vytvořit ty nejkrásnější růže, z ananasu labutě s hlavou a krkem, z citronů košíčky s květinami a z vejce „muchomůrku": oloupanému, sťatému vajíčku nasadila na vrch kulatý plátek rajčete, a klobouk pak tečkovala majonézou!
Moje teta Amalie je bystrá a mnohostranně zvídavá. Když jí bylo přes sedmdesát a mně přes šedesát, cestovala jsem po světě. Podle mého cestovního plánu mě sledovala zemi za zemí v atlasu nebo na globusu, jimiž nacházela každý cíl mé cesty. Musela jsem jí z každé země přivézt kámen, který si podle geologické knihy určila a pak uschovala.
Nyní bych chtěla ještě trochu vyprávět o ní a o „domově". Po poslední válce jsme měli v Gfellu českého komisaře jménem Miloš. Protože strýc Albert uměl česky, Miloš ho často potřeboval. Jednou dostal komisař chuť na maso a naléhal na Alberta, aby na černo porazil tele, přičemž mu chtěl přenechat polovinu. Můj strýc uměl sice porazit, ale stahovat ne. To ale uměla teta Amalie. Naučila se to od svého dědečka, který byl hajným, na zajících a liškách, a od otce, který měl pronajatou honitbu v Poschitzau, i na srncích. Tak nám z obou dvorů „zmizelo" několik telat. Všechno se ale muselo dělat pokoutně. Stahování probíhalo v prázdném vepříně. (Rusové postříleli prasata postupně a odvezli je.) Stávalo se, že jsme za Milošovými zády porazili ještě další zvíře. I to se muselo utajit a provést ve stodole. Strýc Albert hlídal, teta Amalie a Johan, ruský cizí dělník, který mlčel, vytahovali tělo zvířete tlustým provazem na háku nahoru.
[obr] (bez popisku) (portrét oslavenkyně – starší dáma s brýlemi v bílé halence)
Poznámka: Jubilantka se zúčastnila setkání krajanů 12. července 2009 v patronátním městě Auerbach v Horní Falci. Krajanští přátelé i Heimatbrief srdečně blahopřejí k „kulatým" narozeninám!
Všechny rodiny, i uprchlíci, byly na nějakou dobu opět zaopatřeny. V mé paměti se pevně vrylo, že teta Amalie je milá osoba a dobrá křesťanka. Nikdy jsem ji neslyšela lhát nebo o někom mluvit špatně. Vždycky je tu pro druhé. Ráno, když vstává, děkuje Pánu Bohu, že mohla dobře spát, a každý večer před spaním znovu děkuje za uplynulý den.
Doufám, že nám oběma dá Pán Bůh ještě chviličku času tady na zemi, abychom si mohly co nejčastěji přes Velkou louži trochu popovídat.
## Meine gute Tante Amalie
Von Christiane Fechter
Tante Amalie Fechter, geborene Frech aus Gfell, wird am 14. Dezember, so Gott will, 90 Jahre alt. Sie lebt in Kahl am Main, und ich, ihre Nichte Christl, lebe im Staate Utah im fernen Amerika. Daher ist unser Telefon mehrmals in der Woche belegt, denn wir „gwåtschn va daham".
Tante Amalie ist in ihrem hohen Alter noch bei gutem Verstand. Sie weiß noch alles von früher, und ich kann sie ausfragen. Sie hat die Handschrift einer 20jährigen. Mit dem Häkeln und Stricken geht es nicht mehr so gut. Sie fertigte immer Hasen, Katzen und Hühnchen aus Wolle an, die man zu Ostern auf die Eier setzen konnte. Jetzt ist es ihr morgendliches Vergnügen, aus den Zeitschriften die Kreuzworträtsel „auszakliegln". Wenn sie ein Wort nicht gleich findet, dann wird sie ungehalten und „tampat" mit dem Stift auf den Tisch. Am Sonntag kommt ihr Sohn zu Besuch, weil er sich an der Mutter ihren guten „bäihmischn Knia(dlan, uan Schweinarn u Pumpaskraut dagoutan w(üll".
Onkel Albert und Tante Amalie hatten es, wie alle Vertriebenen, am Anfang nicht leicht. Sie schufteten, um ihr Haus und dann ein Geschäft aufzubauen. Es ging gut, und Tante Amalie, die nicht mehr so jung war, machte den Führerschein, um öfters sehr früh nach Frankfurt zu fahren und frisches Gemüse für den Laden zu holen. (Sie fährt auch heute noch Auto, aber nur kurze Strecken.) Leider starb Albert früh, und Amalie führte das Geschäft noch ein Jahr weiter. Danach mußte sie es jedoch übergeben, half aber immer wieder aus. Sie ist bei den Leuten sehr geachtet und wird heute noch mit „Frau Fechter" von allen im Ort angesprochen. Mit 76 Jahren hörte sie dann ganz auf.
Nun konnte sie ihren Lieblingsbeschäftigungen nachgehen: Lösen von Kreuzworträtseln, Häkeln, Stricken und so manches andere. Als sie noch den Laden hatte, war sie oft bei Festlichkeiten gefragt, um Platten mit Wurst, Käse und anderen Köstlichkeiten zu richten. Ja, das Verzieren, das konnte niemand besser als sie, da war sie eine richtige Künstlerin. Sie konnte aus Butter die schönsten Rosen, aus Ananas Schwäne mit Kopf und Hals gestalten, aus Zitronen Blumenkörbchen und aus einem Ei einen „Fliegenpilz": Das geschälte, geköpfte „Gåggarl" erhielt den runden Abschnitt einer Tomate (eines Paradeisers!) aufgesetzt, der „Hout" Tupfen mit Mayonnaise!
Meine Tante Amalie ist gewandt und vielseitig interessiert. Als sie dann in ihren Siebzigern war und ich in meinen Sechzigern, da reiste ich in der Welt herum. Anhand meines Reiseplans folgte sie mir von Land zu Land im Atlas oder auf dem Globus, mit denen sie jedes Reiseziel fand. Ich mußte ihr von jedem Land einen Stein mitbringen, den sie mit einem Geologiebuch bestimmte und dann aufhob.
Nun möchte ich noch ein wenig von ihr und „daham" erzählen. Nach dem letzten Krieg hatten wir in Gfell einen tschechischen Kommissar namens Milosch. Da Onkel Albert Tschechisch konnte, brauchte ihn Milosch oft. Einmal hatte der Kommissar Gelüste auf Fleisch und bedrängte Albert, er solle ein Kalb „schwarz" schlachten, wobei er ihm eine Hälfte überlassen wolle. Mein Onkel konnte es wohl schlachten, ausziehen nicht. Aber Tante Amalie konnte es. Sie hatte es von ihrem Großvater, der ein Förster war, an Hasen und Füchsen gelernt, und vom Vater, der die Jagd von Poschitzau gepachtet hatte, auch an Rehen. So „verschwanden" etliche Kälber von unseren zwei Höfen. Es mußte aber alles „unter der Hand" gemacht werden. Das Ausziehen geschah im leeren Schweinestall. (Die Russen hatten die Schweine nach und nach erschossen und mitgenommen.) Es kam vor, daß wir hinter Miloschs Rücken ein weiteres Tier schlachteten. Auch das mußte geheimgehalten und in der Scheune erledigt werden. Onkel Albert stand Wache, Tante Amalie und Johan, ein russischer Fremdarbeiter, der dichthielt, zogen den Tierkörper mit einem dicken Strick am Haken nach oben.
[obr] (bez popisku) (portrét oslavenkyně – starší dáma s brýlemi v bílé halence)
Anmerkung:
Die Jubilarin nahm am Treffen der Landsleute am 12. Juli 2009 in der Patenstadt Auerbach i.d. Opf. teil. Heimatfreunde und Heimatbrief gratulieren zum „runden" Geburtstag auf das herzlichste!
Alle Familien, auch die Flüchtlinge, waren wieder für einige Zeit versorgt.
In meinem Gedächtnis hat sich fest eingeprägt, daß Tante Amalie eine liebe Person und eine gute Christin ist. Ich habe sie nie lügen oder über jemand falsch reden gehört. Sie ist immer für andere da. Am Morgen, wenn sie aufsteht, dankt sie dem Herrgott, daß sie gut schlafen konnte, und jeden Abend sagt sie vor dem Zubettgehen wieder Dank für den Tag.
Ich hoffe, daß uns beiden der liebe Gott noch ein Weilchen hier auf Erden gibt, auf daß wir noch möglichst oft über den Großen Teich ein wenig „gwatschn" können.
Minulý rok mi, malé holčičce, bylo Ježíšek nakloněn. Bohatě mě obdaroval a přinesl mi i žlutý kočárek pro panenku, v jehož střeše bylo na každé straně okénko. Panenku, která v kočárku ležela, jsem si hned zamilovala celým srdcem. Pokřtila jsem ji Hanni. Byla mým vším, mou přítelkyní, která mě doprovázela na mnoha cestách.
Teď měl za pár dní zase přijít Ježíšek, ale najednou byla Hanni pryč, zmizela. Nemohla jsem ji najít, ať jsem hledala sebevíc. Vánoce bez mé milované panenky, to jsem si nedokázala představit. Tak jsem seděla smutně u stolu, nemohla se radovat a čekala na to, co má přijít.
O Štědrém večeru, všechno bylo dobře připraveno, jsme se shromáždili kolem slavnostně prostřeného stolu a před jídlem se pomodlili. V myšlenkách jsem ale byla u Hanni. Kde asi zůstala? Nemohla jsem se soustředit na modlitbu. Pro oválný talíř, na němž vábně ležely obalované kousky kapra, český bramborový salát a všechny ostatní dobroty, jsem neměla oči. Předtím jsem jen bezmyšlenkovitě lžičkou míchala v obvyklé rybí polévce s opečenými houskovými kostičkami, což mi vyneslo od maminky napomenutí. Tatínek, který si pochutnal na jablkovém závinu upečeném zvlášť pro něj, mě po jídle odvedl k oknu a konejšivě řekl: „Podívej, Elvi, tamhle od kraje lesa přichází Ježíšek." Zírala jsem do noci, viděla jsem hvězdami posetou oblohu, zdálo se mi, že rozeznávám světýlko, které se pomalu přibližuje, protože jsem mu věřila, jemu, jenž přece uměl vždycky vyprávět tak podivuhodné věci.
Najednou zazvonil zvoneček, světlo v pokoji zhaslo a jen hořící svíčky šířily mírné světlo. Rozhlédla jsem se udiveně kolem. Pod vánočním stromkem seděla Hanni v novém růžovém šatičku. Moje Hanni byla zase tady! Teď byly Vánoce! Ze samého jásání jsem zapomněla dokonce i na sladké dobroty visící na stromečku. To byly asi moje nejkrásnější Vánoce, protože s přibývajícími lety pokaždé o kousek ztrácely ono tajemné kouzlo, které především okřídluje fantazii v dětské duši.
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, dříve Töppeles
## Aus Kindheitstagen
Im letzten Jahr war mir, einem kleinen Mädchen, das Christkind hold gewesen. Es hatte mich reichlich beschenkt und mir auch einen gelben Puppenwagen gebracht, in dessen Dach auf jeder Seite ein Fenster angebracht war. Die Puppe, die im Wagen lag, schloß ich gleich in mein Herz. Ich taufte sie Hanni. Sie war mein ein und alles, meine Freundin, die mich auf vielen Reisen begleitete.
Nun sollte in ein paar Tagen wieder das Christkind kommen, aber auf einmal war Hanni weg, verschwunden. Ich fand sie nicht mehr, so sehr ich auch danach suchte. Weihnachten ohne meine geliebte Puppe, das konnte ich mir nicht vorstellen. So saß ich denn traurig mit am Tisch, konnte mich nicht freuen und harrte der Dinge, die da kommen sollten.
Am Heiligen Abend, alles war gut vorbereitet, waren wir um den festlich gedeckten Tisch versammelt und beteten vor dem Essen. In Gedanken war ich aber bei Hanni. Wo mochte sie geblieben sein? Ich fand keine Andacht. Für den ovalen Teller, auf dem die panierten Stücke des Karpfens appetitlich lagen, den böhmischen Kartoffelsalat und all die anderen Köstlichkeiten, hatte ich kein Auge. Ich löffelte nur vorher in der üblichen Fischsuppe mit den gerösteten Semmelbröckerln lustlos herum, was mir von Mama eine Ermahnung eintrug. Papa, der sich an dem eigens für ihn gebackenen Apfelstrudel gütlich getan hatte, holte mich nach der Mahlzeit zum Fenster und sagte begütigend: „Schau, Elvi, dort kommt vom Waldrand her das Christkind." Ich starrte in die Nacht, sah den sternenübersäten Himmel, glaubte ein Lichtlein zu erkennen, das langsam näherkam, denn ich vertraute ihm, der doch immer so Wundersames erzählen konnte.
Auf einmal läutete ein Glöckchen, das Licht im Zimmer ging aus, und nur die brennenden Kerzen verbreiteten eine milde Helle. Ich schaute mich verwundert um. Unter dem Christbaum saß Hanni mit einem neuen rosafarbenen Kleidchen. Meine Hanni war wieder da! Jetzt war Weihnachten! Vor lauter Jubilieren vergaß ich sogar die süßen Leckereien, die am Weihnachtsbaum hingen. Das war wohl mein schönstes Christfest, denn mit dem Fortschreiten der Jahre verlor es jedes Mal ein wenig von jener geheimnisvollen Ausstrahlung, die vor allem die Phantasie im Gemüt der Kinder beflügelt.
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, früher Töppeles
17
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.