Milí přátelé z Horního Slavkova a okolí!

Naše městská slavnost v červenci vám i letos znovu dala příležitost zúčastnit se setkání svých krajanů. I když se počet návštěvníků zmenšil, přesto bylo znovu cítit vzájemnou sounáležitost i pouto k vaší staré domovině v Chebsku, kterou jste před více než 60 lety museli násilím opustit. Vzpomínky na ni jsou stále živé. Rozjímání a vděčnost za desetiletí pokojného soužití ať nás provázejí i v této adventní době.

Ve svém patronátním městě jste vždy vítáni. My, občané Auerbachu, bychom byli rádi, kdybyste k nám přijeli i příští rok, abyste se svými přáteli z domova oslavili radostné shledání. V tomto smyslu vám a vašim rodinám přeji požehnané vánoční svátky a do nového roku především zdraví a mnoho štěstí.

Se srdečnými pozdravy Váš Joachim Neuß, první starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Po bolestných zkušenostech vyhnání, kdy nás denně trápila ztráta důvěrně známé domoviny a kdy jsme v cizí zemi pociťovali svou nezaviněnou nouzi, byli jsme sklíčení a bez naděje. A plni touhy jsme zpívali lidovou píseň:

Do domova bych se chtěl vrátit, do drahého rodného kraje, kde se zpívají veselé písně, kde se říká mnohé důvěrné slovo. Drahá domovino, buď zdravena, v dálce buď zdravena, buď zdravena v širé dálce, drahá domovino, buď zdravena.

Tvá údolí, tvé výšiny, zeleň tvých posvátných lesů, ó ty bych chtěl znovu spatřit, tam, tam bych se chtěl vydat. Drahá domovino...

Ale můj osud to už nechce, musím bloudit světem. Milý domove, na tebe stále myslím, milý domove, tobě patří můj pozdrav. Drahá domovino...

Text a hudba: Karl Kramer (kolem 1885)

Znovu hoří svíce a jejich hřejivé světlo utěšuje bázlivá srdce: Radujte se a nebojte se!

Znovu voní jedličky, naděje se zelená pod sněhem. Nikdo ji nedokáže zapudit. Sláva Bohu na výsostech!

Znovu září ta nejjasnější z hvězd nad dítětem, slibujíc pokoj všem, kdo jsou dobré vůle.

Rolf Nitsch (1920–1984), chebský (egerlandský) spisovatel

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Dnes, po letech, kdy bolest nad drahou domovinou u většiny krajanů ustoupila spíše tichému stesku, upadly text i melodie této důvěrné písně téměř v zapomnění. Také Šumavská a Krkonošská píseň se zpívají už jen při zvláštních příležitostech.

Uplynulo mnoho let od nuceného opuštění odvěké domoviny. Vzpomínky začínají blednout, jsou překrývány změnami. Už nikdy to nebude tak, jak to bývalo. Tento vývoj přispívá i k skličujícímu poznání, že čas nad tím bolestným osudem vyhnání už dávno přešel.

„Do domova bych se chtěl vrátit," tak zní první verš písně. Jaký význam má toto přání ještě dnes?

Každé dva roky se v hornofrancké Marktredwitz koná Chebský den. Tentokrát – bylo to začátkem září – se zdálo, že se nekoná pod dobrou hvězdou, neboť krátce předtím, 29. srpna, zemřel ve věku pouhých 69 let páter Norbert Schlegel, vizitátor pro duchovní péči o sudetské Němce, a v předvečer Chebského dne (4. 9.) byl ve Villingenu uložen k poslednímu odpočinku. Navíc před několika týdny složil spolkový předseda Ralf Heimrath z pracovních důvodů a jeho zástupce Ernst Schneider (Gmoi Mnichov) ze zdravotních důvodů svůj úřad.

„Chebsko – domov a vyznání" stálo na slavnostním odznaku, a tak znělo i heslo, které lze nepochybně chápat jako ukazatel směřující k pamětnické i k vyznávající generaci. Vzpomínka na zesnulé, slavnostní zahájení v Chebském kulturním domě s udělením kulturní ceny „Johannes von Tepl", prohlídky v Chebském muzeu, kulturní odpoledne „Řemeslo v Chebsku" a krajanský večer patřily v sobotu (5. 9.) k programu.

Na rozdíl od dosti nevlídného počasí předchozího dne přivítalo v neděli (6. 9.) slunečné ráno četné návštěvníky, kteří přijížděli autobusy, především z jižního a západního Německa, a mnoha soukromými auty. Při tradiční slavnostní bohoslužbě zaplnilo prostorný stan asi 400 účastníků. Poté se – jako náhrada za slavnostní průvod městem – vydaly k Chebskému domu četné praporečnické delegace, krajané v krojích a zástupy hostů. Zářivý sluneční svit pak doprovázel slavnost u kašny. Lidové zpěvní, hudební a taneční produkce u mezitím dokončené Chebské kašny sklidily velké uznání.

Dobré pohoštění, opět ve slavnostním stanu, se postaralo o tělesné blaho, i když obsluha méně jazykově zdatným personálem východoevropského původu se nejednomu vyhnanému Chebanovi nelíbila. Po obědě pronesly Birgit Seelbinder, primátorka, a další čestní hosté pozdravná slova ke shromážděným Chebanům. Ve středu shromáždění však stál projev Christine Haderthauerové, státní ministryně a nové patronky vysídlenců. Její řeč byla odměněna zdvořilým potleskem. Nejeden posluchač mohl její vývody hodnotit jako povinné cvičení nebo lákání hlasů pro nadcházející volby do Spolkového sněmu, neboť výčet už známých historických skutečností o vyhnání a opětovné připomenutí nesplněných oprávněných požadavků – jako předpokladu porozumění – přinesl historicky znalému posluchači v podstatě málo nového. Bouřlivý potlesk však prozradil širokou shodu.

Poté krajané ještě pohodově poseděli pospolu a snažili se bavit, pokud to hladina hluku ve slavnostním stanu dovolovala. Chebské dechové kapely hrály obratně a svižně. Ale proč proboha v takové hlasitosti, že člověk neslyšel ani vlastní slovo. Většinou starší

[obr] Krajanští přátelé zleva: Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anna Oertl (Rippl), Marianne Lugner (Turba), Franz Pöttig, Annemarie Pöttig, Werner Oertl.

věta pokračuje na dalším listu ⟶