„Pokoj na zemi", tak zní vánoční poselství. Jen tři krátká slova, obsahově tak závažná, věstící spásu, symbol lidské touhy. Ale jak daleko jsme my lidé od míru vzdáleni! Krize a svár mezi námi navzájem, ale i války, bída a utrpení nás nutí pochybovat o tomto příslibu. Jednotlivec se cítí bezmocný tváří v tvář takovému neštěstí, a mocní mění málo nebo nic. Tu snad pomůže už jen modlitba.
Jsou lidé, kteří žijí v blahobytu, ale velký svátek křesťanstva chtějí snižovat na „konzumní Vánoce", „sentimentální narkózu" a „citové rozněžnění". Kdo takto lehkovážně soudí, dělá si to velmi, ba příliš snadné. Přiznejme, i svíčky na vánočním stromku vrhají stín. Přesto Vánoce nikdy nebyly oázou blaženosti s nezkalenou harmonií. Ale svátky narození Páně vždy byly a zůstávají svátkem rodiny, i a dnes víc než kdy jindy svátkem pro mládež. To je dobře ve světě, který se do značné míry stal citově chudým, chladným a sobeckým a jemuž vládne mánie chamtivosti. Vánoce nezávisí na darech a jejich hodnotě.
Kdo není zcela zaslepen sobectvím, nesmí ani, či právě v adventní době, zavírat oči před starostmi druhých, před utrpením chudých, osamělých a uprchlíků, před chřadnutím nemocných, před hladem dětí a starých lidí, kteří žijí nejen ve slumech na okraji velkoměst, sevřeni mezi horami odpadků a smetišti, v chatrčích z lepenky, plechu a plastu. Chudoba a opuštěnost jsou trámy toho kříže, na který se tito nejchudší přibíjejí. Oni, oběti citově otupělého, lhostejného okolního světa, zaměřeného jen na moc a zisk, v němž je každý sám sobě nejbližším, potřebují náš soucit a pomoc.
Nezapomeňme, že i my jsme kdysi byli vyhnáni z domova, chudí a osamělí, a byli jsme vděční za každou pomocnou ruku!
Přesto nikdo nemůže přehlédnout, že mnoho lidí zůstalo vnímavými k nouzi druhých a schopnými sounáležitosti. Náboženské a sociální poselství vánočního evangelia je stále ještě chápáno – aniž by se o tom vždy a všude muselo hlasitě mluvit. V zemi je nesčetně chudých, ale i bezpočet dobrých skutků, které se konají mimo veřejnost.
I pro všechny, kdo smysl svátků už nechápou nebo nikdy nepochopili, jsou Vánoce nabídkou: k nadechnutí a zamyšlení, k nalezení sebe sama a k rozjímání.
Křesťanskou víru a mír v naší době nelze ani nařídit, ani zabalit do vánočního papíru. Poselství z Betléma, poselství radosti, míru a důvěry, platí všem, v neposlední řadě neklidným, zklamaným, těm, jež sužuje nepokoj, a nakonec i těm, kdo nechtějí připustit, že bez víry nelze pochopit život.
Až k vám tento „domovský posel" dorazí, budeme se už nacházet v adventní době a Vánoce budou opět stát přede dveřmi. Vánoce doma – jak krásné vzpomínky se v nás probouzejí! Dětství a mládí, rodičovský dům, bezstarostná léta v bezpečí. Člověk skoro nemůže uvěřit, že je to všechno už přes 60 let. A přesto v srdci nosíme svou důvěrně známou tehdejší domovinu, náš milý Horní Slavkov s jeho vesnicemi, a tak to chceme udržet i nadále a nezapomenout na ni.
Vám všem, moji milí krajané, přeji klidný advent a radostné, požehnané vánoční svátky; kéž tyto svátky přinesou klid a rozjímání. Pro nový rok 2010 bych vám chtěl popřát zdraví a štěstí, spojené s radostí a spokojeností.
Někomu starý rok jistě přinesl i utrpení, a ani v novém nebude vždy svítit slunce.
Srdečně vás zdraví a ve staré sounáležitosti Váš Franz Pöttig
## Meine lieben Landsleute!
„Friede auf Erden", so heißt es in der Weihnachtsbotschaft. Drei kurze Worte nur, inhaltsschwer, heilverheißend, Sinnbild menschlicher Sehnsucht. Aber wie weit sind wir Menschen vom Frieden entfernt! Krisen und Zwietracht untereinander, aber auch Kriege, Not und Elend lassen an dieser Verheißung zweifeln. Machtlos sieht sich der einzelne solchem Unglück gegenüber, und die Mächtigen ändern wenig oder nichts. Da hilft wohl nur noch Beten.
Es gibt Leute, die im Wohlstand leben, aber das große Fest der Christenheit als „Konsumweihnacht", „sentimentale Narkose" und „Gefühlsduselei" herabsetzen wollen. Wer so leichtfertig urteilt, macht es sich sehr, ja zu einfach. Zugegeben, auch Christbaumkerzen werfen Schatten. Doch zu keiner Zeit war Weihnachten eine Oasé der Glückseligkeit mit ungetrübter Harmonie. Aber das Christfest war schon immer und bleibt ein Fest der Familie, auch und mehr denn je für die Jugend. Das ist gut so in einer Welt, die weithin gefühlsarm, kalt und egoistisch geworden ist und von einer Manie, der Gier, beherrscht wird. Weihnachten ist nicht von Geschenken und ihrem Wert abhängig.
Wer nicht völlig von Eigensucht geblendet ist, darf auch oder gerade in der Adventszeit nicht die Augen verschließen vor den Sorgen anderer, vor dem Leid der Armen, Einsamen und Flüchtlinge, vor dem Siechtum der Kranken, vor dem Hunger der Kinder und Alten, die nicht nur in den Elendsvierteln am Rande der Großstädte, eingezwängt zwischen Müllbergen und Unrathalden, in Hütten aus Pappe, Blech und Plastik hausen. Armut und Allein(gelassen)sein sind die Balken jenes Kreuzes, an das man diese Ärmsten nagelt. Sie, die Opfer einer gefühlsrohen, gleichgültigen, nur auf Macht und Profit ausgerichteten Mitwelt, in der jeder sich selbst der Nächste ist, bedürfen unserer Anteilnahme und Hilfe.
Vergessen wir nicht, daß auch wir einmal, heimatvertrieben, arm und einsam und dann für jede hilfreiche Hand dankbar waren!
Doch niemand kann übersehen, daß viele Menschen für die Nöte anderer ansprechbar und zu Gemeinsamkeiten fähig geblieben sind. Die religiöse und soziale Botschaft des Weihnachtsevangeliums wird noch immer verstanden – auch ohne sie immer und überall an die große Glocke zu hängen. Es gibt ungezählte Arme im Lande, aber zahllose gute Taten, die fernab der Öffentlichkeit vollbracht werden.
Auch für alle, die den Sinn des Festes nicht mehr begreifen oder noch nie begriffen haben, ist Weihnachten ein Angebot: zum Atemholen und Nachdenken, zum Sich-Finden und zur Besinnlichkeit.
Christlicher Glaube und Frieden in unserer Zeit lassen sich weder verordnen noch in Weihnachtspapier verpacken. Die Botschaft von Bethlehem, aber eine Botschaft der Freude, des Friedens und der Zuversicht, gilt allen, nicht zuletzt den Friedlosen, den Enttäuschten, den von Unrast Geplagten und schließlich auch jenen, die nicht wahrhaben wollen, daß man ohne Glauben das Leben nicht verstehen kann.
Wenn dieser „Heimatbote" bei Euch ankommt, befinden wir uns schon in der Adventszeit und Weihnachten steht wieder vor der Tür. Weihnachten daheim, welch schöne Erinnerungen werden da in uns wach! Die Kinder- und Jugendzeit, das Elternhaus, die unbeschwerten Jahre in Geborgenheit. Man kann fast nicht glauben, daß dies alles nun schon über 60 Jahre her ist. Und trotzdem tragen wir unsere vertraute Heimat von einst, unser liebes Schlaggenwald mit seinen Dörfern, im Herzen und so wollen wir es auch weiterhin halten und sie nicht vergessen.
Euch allen, meine lieben Landsleute, wünsche ich eine geruhsame Adventszeit und ein frohes, gesegnetes Weihnachtsfest; mögen diese Feiertage Ruhe und Besinnlichkeit bringen. Für das neue Jahr 2010 möchte ich Euch Gesundheit und Glück, verbunden mit Freude und Zufriedenheit, wünschen.
Für manche hat das alte Jahr sicherlich auch Leid gebracht, und auch im neuen wird nicht immer die Sonne scheinen.
Es grüßt Euch herzlich und in alter Verbundenheit
Euer Franz Pöttig
13
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.