Kostel svatého Jiří zůstal symbolem našeho rodného horního města. Jeho věž s ošlehanými, měděnkově zelenými báněmi, pod nimiž kdysi bydlel a hlídkoval věžník, je pro nás vyhnance stále ještě důvěrně známým pohledem.
Prostor kolem vstupu na kostelní věž byl na jaře 2007 ještě staveništěm. Mezitím byly ukončeny i práce na obnově ochozu nahoře; zábradlí kolem dokola, dřevěná konstrukce, dává návštěvníkovi jistotu. Cestující hlásí, že vstup je denně od 14.00 do 16.00 hodin možný pro každého (bezplatně).
[obr] Kostel svatého Jiří s věží, v popředí zarostlý hřbitov s náhrobky.
Kostelní střecha dostala po požáru ze 14. 3. 1964 novou krytinu. Vnitřní prostory Božího domu jsou ohroženy chátráním a už delší dobu nejsou přístupné. O současných majetkových poměrech není nic přesného známo. Opravy spíše nasvědčují tomu, že příslušná je obec.
Hrobová pole jsou zarostlá trávou. Péče o hroby se, až na jednotlivé případy, patrně už neděje. Jak by také mohla? Na některých náhrobcích jsou ještě čitelná jména zesnulých. I ony nás upomínají na pomíjivost všeho pozemského. Memento mori!
Snímek z května 2007 nám poskytla krajanka Irene Scharnagl, Fischhausen-Neuhaus.
## Die St.-Georgs-Kirche
ist ein Wahrzeichen unserer heimatlichen Bergstadt geblieben. Ihr Kirchturm mit seinen verwitterten, kupfergrünen Hauben, unter denen einmal ein Türmer wohnte und wachte, ist für uns Vertriebene noch immer ein vertrauter Anblick.
Der Bereich um den Aufgang zum Kirchturm war im Frühjahr 2007 noch eine Baustelle. Inzwischen sind auch die Arbeiten zur Erneuerung des Rundgangs oben beendet; das Geländer rundum, eine Holzkonstruktion, gibt dem Besucher Sicherheit. Reisende berichten, daß der Zutritt täglich von 14.00 Uhr bis 16.00 Uhr für jedermann (gebührenfrei) möglich sei.
[obr] (bez popisku) (kostel sv. Jiří s věží, v popředí zarostlý hřbitov s náhrobky)
Das Kirchendach erhielt nach dem Brand vom 14.03.1964 eine neue Eindeckung. Die Innenräume des Gotteshauses sind vom Verfall bedroht und seit einiger Zeit nicht mehr zugänglich. Zu den derzeitigen Besitzverhältnissen ist nichts Genaues bekannt. Instandsetzungen deuten eher darauf hin, daß die Gemeinde zuständig ist.
Zlatě žhne podzimní listí, listy se tiše snášejí k zemi, všechen život se obrací v prach, z prachu prýští nové stávání.
Vzdáleněji šumí píseň života, čase, kam ses jen poděl! Příliš rychle míjí náš život, strádání, milování.
Vrány veslují vzduchem, mlčky letí do večera. Všechna přání tiše pohřbívajíce kráčíme ke své hrobce.
Dr. Hans Klitzner, Doupov
## Allerseelen
Golden glüht des Herbstes Laub,
Blätter schweben leis’ zur Erde,
alles Leben wird zu Staub,
aus dem Staube quillt das Werde.
Ferner rauscht des Lebens Lied,
Zeit, wo bist du denn geblieben!
Allzu schnell vorüberzieht
unser Leben, Leiden, Lieben.
Krähen rudern durch die Luft,
fliegen schweigsam in den Abend.
Alle Wünsche still begrabend
schreiten wir zu uns’rer Gruft.
Dr. Hans Klitzner, Duppau
Die Gräberfelder sind vom Gras überwuchert. Grabpflege findet, von Einzelfällen abgesehen, wohl nicht mehr statt. Wie denn auch? Auf manchen Grabsteinen sind noch die Namen der Verstorbenen lesbar. Auch sie mahnen uns an die Vergänglichkeit alles Irdischen. Memento mori!
Die Aufnahme vom Mai 2007 stellte uns Lmn. Irene Scharnagl, Fischhausen-Neuhaus, zur Verfügung.
Za dvacet let bude všechno pryč! Nebudeš žít ty, ani tvá žena. Tví dobří přátelé budou všichni pod zemí – neptej se, co bude potom.
Co bylo, se už nevrátí. Jiná doba potřebuje jiné lidi! Co ti vědí o naší vlasti, o našem stesku, o našem žalu?
Mnoho, mnoho trávy nad tím vyroste a všechno upadne v zapomnění; až ale budeme jednou nahoře u Pánaboha, už nás ta otázka trápit nebude.
Traudl Irgang, chebská básnířka
*V originále chebským nářečím.*
## In zwånzigh Gåuhan ...
In zwånzigh Gauhan is ålles vabei!
Du lebst nimma, nimma dei(n Wei(b.
Deina goutn Freind san ålla unta da Er(dn –
fräigh niat, woos danåuch wiad wer(dn.
Dees, woos wår, kinnt nimma wieda.
Ånnara Zeit braucht ånnara Leit!
Woos wissn döi va unnara Hoimat,
va unnan Hoimwäih, unnan Leid?
V(ül, v(ül Groos wiad drüwa wåchsn,
u ålles in Vagessnheit gråutn;
doch san mia amål druabm ban Herrgott,
wiad uns döi Fråugh dånn nimma plåugn.
Traudl Irgang, Eghalanda Lyrikerin
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Císař Josef II. (1741–1790), nejstarší syn Marie Terezie a horlivý reformátor školství, zdravotnictví i soudnictví, dal roku 1786 vyhlásit dvorské rozhodnutí, že se napříště mají posvícení ve všech rakouských dědičných zemích, od Chebu (Eger) až po Temešvár, konat společně třetí říjnovou neděli. A tak vyšel ve sbírce c. k. zeměpanských zákonů a nařízení tento patent: „Jeho c. k. Veličenstvo ráčilo dne 12. (září) přikázati, aby všechna dosud v různých dnech roku konaná posvícení byla napříště ve všech německých dědičných zemích přeložena na jediný den, totiž na třetí neděli v měsíci říjnu, a v tento den konána."
Již za císařovny Marie Terezie se vytýkalo, že se posvícenské radovánky v jednotlivých farních obvodech táhnou od srpna do října, takže kvůli hýření mnozí sedláci už v prosinci nemají doma chleba; slavilo se, tančilo, jedlo a pilo tři dny v jednom kuse a nakonec se příští neděli slavilo ještě „poposvícení". Císař Josef II. všechna tato v domácím lidovém životě a zvycích hluboce zakořeněná posvícení svým císařským patentem zakázal a termín tohoto obecného posvícení stanovil tak pozdě na říjen proto, že se mu tato doba vzhledem k právě svezené úrodě a skončeným polním pracím zdála příhodná; navíc měly být oslavy omezeny jen na jediný den.
Tento nařízený jednotný říjnový posvícenský den, poprvé slavený roku 1787, nazval lid „císařským posvícením". Po smrti Josefa II. se postupně opět začala slavit dřívější posvícení a k tomu ještě navíc posvícení císařské. A tak došlo k tomu, že se ve většině míst na venkově konaly dvě, občas dokonce tři slavnosti ročně: památný den posvěcení kostela, svátek patrona kostela a císařské posvícení, jehož nařízení nebylo zrušeno. Císař tak dosáhl pravého opaku toho, co vlastně chtěl.
(Podle příspěvku v Kaadner Heimatbrief č. 1/2008)
## Die Kaiserkirchweih
Kaiser Joseph II. (1741-1790), der älteste Sohn Maria Theresias und eifriger Reformer im Bildungs- und Gesundheitswesen sowie in der Rechtspflege, ließ anno 1786 die Hofentschließung verkünden, daß in Zukunft die Kirchweihfeste in allen österreichischen Erblanden, von Eger bis Temeschwar, gemeinsam am dritten Oktobersonntag abzuhalten sind. Und so erschien in der Sammlung der k.k. Landesfürstlichen Gesetze und Verordnungen folgendes Patent: „Seine k.k. Majestät haben unterm 12. (September) zu befehlen geruhet, daß alle bisher an verschiedenen Tagen des Jahres gehaltenen Kirchweihfeste künftighin in den gesamten deutschen Erblanden auf einen einzigen Tag, nämlich dem dritten Sonntag im Monat Oktober, versetzet und gehalten werden sollen.“
Schon unter Kaiserin Maria Theresia wurde bemängelt, daß sich die Kirchweihlustbarkeiten in den einzelnen Kirchsprengeln vom August bis Oktober hinziehen, so daß wegen der Verschwendung viele Bauern bereits im Dezember kein Brot mehr in ihrer Behausung haben; es wurde drei Tage durchgefeiert, getanzt, gegessen und getrunken und schließlich am nächsten Sonntag eine Nachkirchweih gefeiert. Kaiser Joseph II. hat alle diese im heimischen Volksleben und Brauchtum tief verwurzelten Kirchweihfeste durch sein kaiserliches Patent verboten und den Termin dieser allgemeinen Kirchweih so spät im Oktober angesetzt, weil ihm dieser Zeitpunkt hinsichtlich der eben eingebrachten Ernte und beendigten Feldarbeit günstig erschien; außerdem sollten die Feiern nur auf einen Tag beschränkt bleiben.
Diesen angeordneten einheitlichen Oktober-Kirchweihtag, der 1787 zum ersten Mal begangen wurde, nannte das Volk „Kaiserkirchweih“. Nach dem Tode Josephs II. wurden allmählich wieder die früheren Kirchweihfeste gefeiert und zusätzlich noch die Kaiserkirchweih. Und so kam es, daß in den meisten Orten auf dem Lande zwei, mitunter sogar drei Feste im Jahr abgehalten wurden: Der Gedächtnistag der Kirchenweihe, der Namenstag des Kirchenpatrons und die Kaiserkirchweih, deren Verordnung nicht zurückgenommen wurde. So hatte der Kaiser gerade das Gegenteil von dem erreicht, was er eigentlich wollte.
(Nach einem Beitrag im Kaadner Heimatbrief Nr. 1/2008)
11
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.