Strávili jsme na Ebmetu, našem „koupacím ráji", mnoho krásných letních a prázdninových dnů. Navečer jsme se, opálení sluncem a větrem, vydávali domů. Na západě zapadalo slunce za Krudumem, na východě bylo v dálce vidět zříceninu hradu Andělská Hora (Engelhaus). Pak jsme byli zase doma, unavení a šťastní. Brzy padla noc, vyšel měsíc a zablikaly hvězdy. A byli tam ještě svatojánští broučci! Blaženě jsme usínali a snili o dalším letním dni, kdy nad vodou budou opět, jako vždy, poletovat a tančit vážky, kterým jsme u nás říkali také „vodní panny", nad naším Ebmetem!

Mohla bych vyprávět ještě mnohé, co žije v mé paměti a co tam navždy zůstane.

O léta později jsme jezdili na kole na koupání, rychle po práci. Ale to už nebyl ten krásný, bezstarostný dětský čas. Výkonnostní tlak a stres se šířily už tehdy a provázely nás dál časem. Přišlo ještě horší – válka a vyhnání. Poté bylo, daleko od domovské vlasti, třeba tvrdě pracovat – až do vytouženého důchodu.

Teprve od té chvíle jsme měli znovu čas najít sami sebe a znovu prožívat, oceňovat a užívat si vše krásné na světě, jako dítě. Vůbec to přitom nemusí být nic velkolepého!

Erich Kästner kdysi napsal: „Nenechte si vzít dětství. Jen ten, kdo dospěje a zůstane dítětem, je člověkem!"

Vaše krajanka Hilde Rippl ze Zechu

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] Naše krajanka Hilde Kadesch (Wirlitsch) si na chvíli odpočinula na dolním náměstí před sochou svatého Floriána. Staré kaštany – zbyly už jen dva – poskytují příjemný stín. V průhledu je vidět část domů na straně radnice a bývalý hotel „U Rudého vola" (Zum roten Ochsen); nad nimi se tyčí listnaté stromy na Šibeničním vrchu (Galgenberg). Snímek vznikl v květnu 2007. Poskytla nám ho naše krajanka Hilde.

Návštěvník stojí na konci Seifertsgrünu před železničním viaduktem, který tam překlenuje údolí Wiesental, a nemůže dál pokračovat v cestě. Důvod: údolí bylo po našem vyhnání až po most a ještě výš zasypáno (zarovnáno) nepoužitelnou hlušinou z hornictví (af da Hou). Terén dnes hustě zarůstá břízami, olšemi, borovicemi a dalšími dřevinami.

[obr] Železniční viadukt zarostlý stromy.

V tomto smíšeném lese lze občas pozorovat srnčí zvěř, která tu nachází dobrý úkryt. V devadesátých letech bylo dokonce možné dojít z Horní uličky přes Korbberg a pak přes hlušinou zasypané údolí Wiesental za železničním viaduktem po rovné cestě až ke Kaunici (Kaunitz). Dalo by se jít i přímo po samotném mostě, protože vlaková doprava je už léta zastavena. Snímek pochází z doby před přelomem století – od té doby se nic nezměnilo – a poskytla nám ho naše krajanka Emmi Weichert (Bräutigam).

Krajané Reinhard a Gabriele Herrling nám v Heimatbriefu č. 1/2008 popsali své dojmy z cesty do staré vlasti na sklonku léta 2007 a doplnili je několika snímky.

[obr] Průjezd polní cesty pod bývalou železniční tratí v Zechu.

Další jejich fotografie zachycuje průjezd polní cesty v Zechu pod tratí Horní Slavkov–Loket (Schlaggenwald–Elbogen), která je od devadesátých let mimo provoz. Ocelové nosníky a dubové pražce tam ještě jsou, ale koleje chybí. Kdo se to postaral o tu demontáž?

Krajanský list „Sudetenpost, Linec" ve svém čísle 5/2008 informuje, že na jedné vyřazené železniční trati u Chebu (Eger) v západních Čechách byl kolem přelomu roku ukraden celý železniční most. Policejní mluvčí: „Od 5. prosince do 11. ledna neznámý pachatel odcizil železniční most o hmotnosti čtyř(?) tun."

Je prý pravděpodobné, že most skončil ve sběrně kovošrotu. V okrese Cheb dochází ke krádežím kovů často, uvádí policie.

Jak je vidět, lidové rčení „Krade se, co není přinýtováno a přišroubováno" už také neplatí.

F.P.

Jak už bylo zmíněno v Heimatbriefu č. 2/2008, je mimo jiné i pro vyhnané z bývalého okresu Loket nad Ohří (Elbogen a.d. Eger) možné opatřit si kopii „seznamu vagonu" jako dobový dokument z vyhnání roku 1946, který svědčí o strašlivé kapitole našeho „odsunu". Prosíme, vezměte na vědomí: O vyhnání do tehdejší sovětské zóny bohužel (zatím) žádné podklady nejsou!

Zájemci ať píší na Sudetoněmecký muzejní a archivní spolek (Sudetendeutscher Museums- und Archivverein), Hochstraße 8, 81669 München, uvedou jméno, křestní jméno, věk v roce 1946, domovské místo/okres, měsíc vyhnání resp. transportu a přiloží ofrankovanou obálku se zpáteční adresou. Vydání seznamu je zdarma. Prosíme, odměňte jeho obdržení darem!

Některé údaje v tomto „přehledu transportu" jsou uvedeny anglicky, např. národnost „German" (německá) a povolání „household" (v domácnosti) – seznamy totiž sloužily k předání americké okupační správě. My, vyhnaní obyvatelé vagonů, jsme byli jen posunovací hmota, oloupení, ponížení, natlačení jako dobytek do nákladních vozů, bez domova, bezcenní...

Záblesky: Přede mnou leží „Seznam ... odsunutých osob", v němž jsem pod pořadovým č. 354 zapsán i já, váš pisatel Heimatbriefu. Sběrný bod Nové Sedlo (Neusattl), 9. 9. 1946, vagon č. 12. Následují jména dalších 29 osob, které, ať už náhodně či svévolně sestavené dohromady, musely sdílet pojízdný železný podstavec „dobytčák" na svou „odsunovou cestu" na Západ. Cíl neznámý, osud nejistý!

Co si spojenečtí politici tenkrát, už na svých konferencích ještě před koncem druhé světové války, kterou jsme si nepřáli ani za ni nemohli nést odpovědnost, naplánovali a rozhodli, a co pak s námi nechali provést? Byli si odpovědní lidé vůbec vědomi dosahu svého bezohledného počínání? Nehoráznost tohoto hanebného zločinu ve znamení kolektivní viny: Němci ven! a proti veškeré lidskosti otřásá člověkem hluboce ještě dnes! Vyhnat nevinné obyvatele z jejich odvěké vlasti jako dobytek! A jak se k tomu staví takzvané společenství hodnot zvané Evropská unie (EU)? Dnes se vyhánění po celém světě odsuzuje, jeho strůjci jsou souzeni jako zločinci v Haagu. Copak naše vyhnání do toho už nepatří? Chová se raději oportunisticky a dává přednost vládnoucímu „duchu doby účelovosti" (politické korektnosti)? Vždyť přece stát, který nás vyhnal, ČR, byl bez výhrad přijat do tohoto společenství hodnot! Ať žije poddajnost!

Můj dědeček, sociální demokrat staré školy, byl podle seznamu se svými 79 lety nejstarším spolucestujícím v krytém nákladním vagonu. Jak mu asi tehdy bylo u srdce? Když byl stanoven termín „odsunu", vrátil se den předtím z hřbitova, kde se rozloučil u hrobu své ženy, naší babičky. Stál, opřen o hůl, vzpřímeně ve dveřích a na otázku, kde tak dlouho byl, odpověděl bledý a se strnulou tváří, že teď s námi, svými dětmi, opouští vlast a že si nepřeje nic vroucnějšího, než nechat za sebou hrůzný život pod terorem Čechů.

Jeho přání se vyplnilo. Po několika dnech v táboře Nové Sedlo opustil pod pořadovým č. 351 ve vagonu č. 12 zemi svých otců, po strastiplné cestě našel nouzové přístřeší v Pörndorfu, okres Eggenfelden, Dolní Bavorsko, v prosinci 1947 přežil přestěhování do Horního Bavorska jen o pár týdnů a v lednu 1948 nalezl v Uttingu na Ammersee, daleko od milované vlasti, svůj poslední odpočinek. Osud vyhnance, zastupující tisíce dalších, prožitý, vytrpěný, snášený.

Ta strašná událost oněch dnů zůstává jako trauma nezapomenutelná a bude nás v paměti provázet jako temný stín na naší cestě.

F.P.

(Pozn. red.: Na této straně vycházela v originále vedle textu i drobná rubrika „Věrní čtenáři získávají nového odběratele" – její vlastní text se v přepisu nedochoval. Bezprostředně poté následuje faksimile seznamu.)

[obr] Faksimile transportního seznamu „Waggonliste" č. 12 ze sběrného střediska Nové Sedlo, okres Loket, ze dne 9. 9. 1946.

Seznam osob v transpo[rtu] o[dsu]nutém dne 9.9. 1[94]6 ze sběrného střediska v Novém Sedle, okres Loket The list of the persons, transfered in the transport of the 9.9. 1946 from the colect-centre in Nové Sedlo district Loket. Das Verzeichnis der im Transporte vom 9.9. 1946 vom Sammelpunkte in Nové Sedlo Bezirk Loket abgeschobenen Personen

věta pokračuje na dalším listu ⟶