Užijte si krásné léto! Přeji vám všem příjemné dny. S domáckým „SERVUS!"

Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jaro láme moc zimy! Teď se myslí na setí. Zrnko semene, do země vložené, brzy k životu procitá. Obilným polem se stane to množství s pomocí Boží pokaždé.

Když ráno rosa smáčí klíčky, mlha klade své stíny, vánek přes návrší zavane; to jiskření se diamantům podobá.

Sluneční svit zahaluje kraj, teplem naplňuje den, v jezerech se zrcadlí každý paprsek, v lesku leží hory i údolí. Slunce klesá, den se sklání, večerní záře stoupá k nebi.

Obilí teď kvete, sedlák jde přes pole. Neboť dozraje-li obilí v pravý čas, ke žni už není daleko. Když klasy plné dozraje setba, jdou ženci ke žňové seči; ženská ruka svírá srp, obratně uchopí náruč stébel. Slaměné pásmo pevně stáhne snopek, „mužíci" stojí v kruhu. Vysoko naloženy a snopy těžké přijíždí žňový vůz. Obilí se semele na mouku a šrot, každý má svůj denní chléb. Kdo prosil o nejvyšší pomoc, prokáže se vděčný v modlitbě.

Podle veršů Magdy Hartmann-Schierl, dříve z Doupova

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vzpomínky na léto

Každý rok, když se do kraje vrátí léto, ožívají vzpomínky. Vracím se v mysli do svého dětství v Zechu, do Horního Slavkova (Schlaggenwald) a k našemu krásnému koupališti Ebmet, kterému jsme v nářečí říkali „Iamat". Leželo uprostřed volných polí a v horkých dnech nás ta voda přitahovala jako magnet.

Cesta tam nebyla pro nás „Zechňáky" zrovna krátká. Ale uměli jsme dobře chodit. Vytrénováni dlouhou cestou do školy jsme se vesele vydávali k rybníku Ebmet. Dodnes před sebou vidím kvetoucí louky, klasy obilných polí, vlnící se jako mořské vlny, a cítím teplý letní vítr, který vál nad lány. Vdechuji tu nepopsatelnou vůni, která mi neomylně říkala: Teď je tu léto!

Krátce před Ebmetem jsme míjeli nádherné pole vlčího bobu, které náš ředitel školy pan Prosch osel na krmení pro srnčí zvěř. Pak už na nás v dopoledním slunci zářila vytoužená voda a byli jsme u cíle.

[obr] Pohled na část Ebmetu. Vpravo je vidět chatka na půjčování loděk. Na pravém břehu vedla pěšina, která – stejně jako přítok – vedla k dolnímu rybníku Muckengrund. Zejména v neděli tu bývalo plno koupajících se hostů. V pozadí zalesněné výběžky Slavkovského lesa (Kaiserwald).

Přinesli jsme si deky a hledali si pěkné místo na ležení u vody. Protože jsme byli pořádně rozehřátí, dali jsme si na čas a dbali napomenutí rodičů: „Nikdy nechoďte rozehřátí do vody a neplavte s plným břichem!"

Později, po osvěžující koupeli a čvachtání ve vodě, nám obzvlášť chutnalo. Na celý dlouhý den jsme měli obvykle dobře zásobeno chleby, kyselými okurkami, tvarohem, salámky a citronovým čajem. O nedělích a svátcích si člověk mohl na koupališti i něco koupit. Kromě piva tam byla i limonáda a obložené chleby nebo housky. Ty chutnaly obzvlášť lahodně – s máslem, šunkou, ančovičkami, okurčičkami, vejci a majonézou. Pro nás ale byly dost drahé. Mohli jsme si takovou dobrotu dovolit jen zřídka, leda že byl přítomen otec a zaplatil ji! Myslím, že takové vyhlášené chleby připravovala paní Adolfa Neidhart a koupaliště provozovala paní Anna Dietrich, hostinská „U Chebana" (Zum Egerländer). K tomu patřila kromě péče o tělesné blaho hostů i půjčovna loděk a pronájem převlékacích kabinek.

Někdy jsme si brali s sebou zavařovací sklenice od okurek, abychom chytali rybičky. Nejlépe se to dařilo s velkým kapesníkem u mělkého břehu nebo u odtoku, kde vznikala malá klidná zátoka. Byli to střevle, malé hbité rybky z čeledi kaprovitých, kterým jsme říkali „Irlitzgala" nebo prostě „Litzgala". Nevěděli jsme, jestli je jejich lov dovolený. Ale naše matky rozhodně nebyly nadšené, když sklenice s rybičkami stály po bytě. Krmili jsme je mravenčími vajíčky, ale to asi nebylo to pravé, protože jsme se z úlovku netěšili dlouho: nejpozději po dvou třech dnech plavaly rybičky ve sklenici břichem vzhůru. Byly mrtvé, my jsme byli smutní. Tak jsme s „rybařením" brzy přestali.

věta pokračuje na dalším listu ⟶