„Kde domov můj?" (Kde je můj domov?), zpíval český básník J. Tyl v polovině 19. století, „tam, kde voda šumí po lukách, tam, kde lesy šumí po skalách" – přírodní obrazy, věčná touha člověka po zemi, v níž začal jeho život a kde navždy zůstávají jeho kořeny. Tato lidová píseň se roku 1919 stala státní hymnou Československé republiky (ČSR) a měla vyjadřovat základní lidský cit k domovu dětství, k rodině, domovu a národu.
I my jsme v zemi české milovali svou vlast a v Chebsku (Egerland) jsme my Němci byli doma po staletí. Státní útvar ČSR, v lidu zvaný „Tschechei", vzniklý roku 1918 útržkovitě ze zemí rakousko-uherské monarchie, však nikdy nebyl naší vlastí. Jak by také mohl?
Zato při zpěvu rakouské hymny: „Bůh ochraňuj, Bůh chraň našeho císaře, naši zem..." (do roku 1918) a čistě ideové písně: „Deutschland, Deutschland, über alles..." (1938–45) jsme cítili těsné pouto k zemi otců a skutečnou sounáležitost.
Po prožití a přetrpění osudu pohraničí, jemuž není v Evropě rovno, a po druhé světové válce, jež pro nás roku 1946 skončila vyhnáním z rodné vlasti, jsme my Němci z Čech, Moravy a sudetského Slezska nalezli v zemích Spolkové republiky útočiště a domov, mír a svobodu, ochranu a bezpečí, které jsme dvacet let pod českým jhem museli postrádat.
Bolestná zkušenost vyhnání nám nemůže zastřít pohled zpět. Od roku 1945 určují osud a směřování země jiní, cizí lidé. Když při slavnostní příležitosti zazní jejich hymna „Kde domov můj?", ať i nám připomene, že vzali druhým to, čeho se panovačně zmocnili a kde sami dosud nezapustili kořeny.
Sebeklam existence v cizích domech, protiprávní přivlastnění cizího majetku se nejzřetelněji projevuje v písemnictví, v průvodcích a příručkách, v nichž je obsazená země, naše vlast, zdobena úspěchy a tradicemi minulosti, jež nepatří dnešním lidem, nýbrž jejím německým zakladatelům a vyhnaným obyvatelům.
Naše dějiny v zemi na Ohři nejsou pouhou včerejší záležitostí. Dýcháme v nich, z nich čerpáme sílu. Vybavuje se nám výrok Adalberta Stiftera: „Člověk bez paměti sotva je zvíře, sotva rostlina, a národ bez paměti sotva je národem." Žít z paměti znamená být blízko staré vlasti. To přivádí do vědomí přítomnosti důvěrně známou krajinu, kraj proslulý hornictvím a porcelánkami, proslulý svými lázněmi, jejichž jména přetrvávají čas, i naše hornické městečko na úpatí Slavkovského lesa (Kaiserwald), na něž nezapomeneme až do konce svých dnů.
Co všechno tvoří domov? Podstatné je soužití s důvěrně známými lidmi. Kruh věrných se sice stále zmenšuje, ale vzdávat se není v naší povaze. Proto se chceme i letos znovu sejít v patronátním městě Auerbachu i.d.Opf. O víkendu 6.–7. září by se mělo sejít co nejvíce účastníků.
Předtím si dovolíme nahlédnout do kalendáře. Blížíme se opět k polovině roku. Po chladných a nevlídných měsících březnu a dubnu bychom se rádi obešli bez studeného vpádu vzduchu v polovině června, u nás doma zvaného „ovčí zima" (Schafskälte). Lidové pořekadlo ke svátku sv. Víta (15. 6.) říkávalo: „Svatý Vít mění čas, vše se obrací na druhou stranu!" (Svatý Vít je patronem Prahy.) Po slunovratu 21. 6. následuje svatojánský svátek (24. 6.) s ohněm zvaným „Khonasfeia", den Sedmi spáčů (27. 6.) s pověrou „Dnes déšť, sedm týdnů déšť" a svátek svatého Petra a Pavla 29. června, u nás doma obávaný jako bouřkový den. Dne 26. července pak slaví svátek všechny dívky a ženy jménem Anna, Anneliese, Annemarie, Annalena a další. V poslední třetině měsíce července začínají horké „psí dny"; trvají asi čtyři týdny a jsou pojmenovány po „psí hvězdě" (Sirius), nejjasnější stálici na obloze.
## Liebe Landsleute!
„Kde domov muj?" (Wo ist meine Heimat?), sang der tschechische Lyriker J. K. Tyl Mitte des 19. Jahrhunderts, „dort, wo das Wasser durch die Wiesen plätschert, dort, wo die Wälder über den Felsen rauschen" – Naturszenen, ewige Sehnsucht der Menschen nach dem Land, in dem ihr Leben begann und immer ihre Wurzeln gründen. Dieses Volkslied wurde 1919 zur Nationalhymne der Tschechoslowakischen Republik (CSR) und sollte dem elementar-menschlichen Empfinden für den Lebensraum der Kindheit, für Familie, Heim und Volk entsprechen.
Im Lande Böhmen liebten auch wir unsere Heimat, und im Egerland waren wir Deutschen seit Jahrhunderten daheim. Das Staatsgebilde CSR indes, im Volk „Tschechei" genannt, 1918 fragmentarisch aus den Ländern der österreichisch-ungarischen Monarchie entstanden, war nie unser Vaterland. Wie denn auch?
Jedoch beim Intonieren der österreichischen Hymne: „Gott erhalte, Gott beschütze unser'n Kaiser, unser Land ..." (bis 1918) und des rein ideellen Liedes: „Deutschland, Deutschland, über alles ..." (1938-45) spürten wir die enge Bindung zum Land der Väter und fühlten echte Zugehörigkeit.
Nach Erleben und Durchleben eines Grenzlandschicksals, das in Europa seinesgleichen sucht, und nach dem Zweiten Weltkrieg 1946 mit unserer Vertreibung aus der angestammten Heimat endete, fanden wir Deutschen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien in den Ländern der bundesdeutschen Republik Obdach und Bleibe, Frieden und Freiheit, Schutz und Geborgenheit, die wir zwanzig Jahre unter dem tschechischen Joch entbehren mußten.
Die schmerzliche Erfahrung der Vertreibung kann uns nicht den Blick zurück verstellen. Seit 1945 bestimmen andere, Fremde Weg und Geschick des Landes. Wenn sie aus gehobenem Anlaß ihre Hymne „Wo ist meine Heimat?" anstimmen, dann soll sie
auch unser Egerland daran gemahnen, daß sie anderen nahmen, wovon sie herrisch Besitz ergriffen und wo sie selbst noch keine Wurzeln schlugen.
Der Selbstbetrug einer Existenz in fremden Häusern, der widerrechtlichen Aneignung fremden Eigentums wird am deutlichsten im Schrifttum, in Führern und Handbüchern, in denen man das besetzte Land, unsere Heimat, mit den Erfolgen und Traditionen einer Vergangenheit schmückt, die nicht den Menschen von heute, sondern den deutschen Begründern und vertriebenen Bewohnern gehört.
Unsere Geschichte im Land an der Eger ist keineswegs nur ein Geschehen von gestern. Wir atmen in ihr, wir wirken aus ihr. Das Wort Adalbert Stifters kommt uns in den Sinn: „Ein Mensch ohne Erinnerung ist kaum ein Tier, kaum eine Pflanze, und ein Volk ohne Erinnerung ist kaum ein Volk". Aus der Erinnerung leben heißt auch der alten Heimat nahe sein. Das holt eine vertraute Landschaft in das Bewußtsein der Gegenwart, eine Region, bekannt durch Montan- und Porzellanindustrie, berühmt durch ihre Heilbäder, deren Namen die Zeiten überdauern, und unsere Bergstadt am Kaiserwald, die wir nicht vergessen werden bis an das Ende unserer Tage.
Was alles macht Heimat aus? Wesentlich ist der Umgang mit vertrauten Menschen. Der Kreis der Getreuen wird zwar immer kleiner, doch Aufgeben entspricht nicht unserem Naturell. Deshalb wollen wir uns auch heuer wieder in der Patenstadt Auerbach i.d.Opf. treffen. Am Wochenende 6./7. September sollten sich möglichst viele Teilnehmer einfinden.
Vorher erlauben wir uns einen Blick in den Kalender. Wir nähern uns schon wieder der Jahresmitte. Nach den kalten und unfreundlichen Monaten März und April könnten wir auf den Kaltlufteinbruch Mitte Juni, auch daheim „Schafskälte" geheißen, gerne verzichten. Der Volksmund wußte zum St. Vitus-Tag
7
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.