„Kde domov můj?" (Kde je můj domov?), zpíval český básník J. Tyl v polovině 19. století, „tam, kde voda šumí po lukách, tam, kde lesy šumí po skalách" – přírodní obrazy, věčná touha člověka po zemi, v níž začal jeho život a kde navždy zůstávají jeho kořeny. Tato lidová píseň se roku 1919 stala státní hymnou Československé republiky (ČSR) a měla vyjadřovat základní lidský cit k domovu dětství, k rodině, domovu a národu.

I my jsme v zemi české milovali svou vlast a v Chebsku (Egerland) jsme my Němci byli doma po staletí. Státní útvar ČSR, v lidu zvaný „Tschechei", vzniklý roku 1918 útržkovitě ze zemí rakousko-uherské monarchie, však nikdy nebyl naší vlastí. Jak by také mohl?

Zato při zpěvu rakouské hymny: „Bůh ochraňuj, Bůh chraň našeho císaře, naši zem..." (do roku 1918) a čistě ideové písně: „Deutschland, Deutschland, über alles..." (1938–45) jsme cítili těsné pouto k zemi otců a skutečnou sounáležitost.

Po prožití a přetrpění osudu pohraničí, jemuž není v Evropě rovno, a po druhé světové válce, jež pro nás roku 1946 skončila vyhnáním z rodné vlasti, jsme my Němci z Čech, Moravy a sudetského Slezska nalezli v zemích Spolkové republiky útočiště a domov, mír a svobodu, ochranu a bezpečí, které jsme dvacet let pod českým jhem museli postrádat.

Bolestná zkušenost vyhnání nám nemůže zastřít pohled zpět. Od roku 1945 určují osud a směřování země jiní, cizí lidé. Když při slavnostní příležitosti zazní jejich hymna „Kde domov můj?", ať i nám připomene, že vzali druhým to, čeho se panovačně zmocnili a kde sami dosud nezapustili kořeny.

Sebeklam existence v cizích domech, protiprávní přivlastnění cizího majetku se nejzřetelněji projevuje v písemnictví, v průvodcích a příručkách, v nichž je obsazená země, naše vlast, zdobena úspěchy a tradicemi minulosti, jež nepatří dnešním lidem, nýbrž jejím německým zakladatelům a vyhnaným obyvatelům.

Naše dějiny v zemi na Ohři nejsou pouhou včerejší záležitostí. Dýcháme v nich, z nich čerpáme sílu. Vybavuje se nám výrok Adalberta Stiftera: „Člověk bez paměti sotva je zvíře, sotva rostlina, a národ bez paměti sotva je národem." Žít z paměti znamená být blízko staré vlasti. To přivádí do vědomí přítomnosti důvěrně známou krajinu, kraj proslulý hornictvím a porcelánkami, proslulý svými lázněmi, jejichž jména přetrvávají čas, i naše hornické městečko na úpatí Slavkovského lesa (Kaiserwald), na něž nezapomeneme až do konce svých dnů.

Co všechno tvoří domov? Podstatné je soužití s důvěrně známými lidmi. Kruh věrných se sice stále zmenšuje, ale vzdávat se není v naší povaze. Proto se chceme i letos znovu sejít v patronátním městě Auerbachu i.d.Opf. O víkendu 6.–7. září by se mělo sejít co nejvíce účastníků.

Předtím si dovolíme nahlédnout do kalendáře. Blížíme se opět k polovině roku. Po chladných a nevlídných měsících březnu a dubnu bychom se rádi obešli bez studeného vpádu vzduchu v polovině června, u nás doma zvaného „ovčí zima" (Schafskälte). Lidové pořekadlo ke svátku sv. Víta (15. 6.) říkávalo: „Svatý Vít mění čas, vše se obrací na druhou stranu!" (Svatý Vít je patronem Prahy.) Po slunovratu 21. 6. následuje svatojánský svátek (24. 6.) s ohněm zvaným „Khonasfeia", den Sedmi spáčů (27. 6.) s pověrou „Dnes déšť, sedm týdnů déšť" a svátek svatého Petra a Pavla 29. června, u nás doma obávaný jako bouřkový den. Dne 26. července pak slaví svátek všechny dívky a ženy jménem Anna, Anneliese, Annemarie, Annalena a další. V poslední třetině měsíce července začínají horké „psí dny"; trvají asi čtyři týdny a jsou pojmenovány po „psí hvězdě" (Sirius), nejjasnější stálici na obloze.

Satz wird auf dem nächsten Blatt fortgesetzt ⟶