⟵ věta pokračuje z předchozího listu

S údivem, ba se zděšením jsme my vysídlenci museli vzít na vědomí, že sudetoněmecká, sociálnědemokraticky orientovaná Seligerova obec v říjnu 2007 v Brannenburgu udělila svou Wenzel-Jakschovu pamětní cenu tentokrát předsedovi české ČSSD a bývalému premiérovi Jiřímu Paroubkovi za uznání antifašistického odboje v první republice (ČSR). (Seligerova obec je pojmenována po prvním předsedovi Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR, zkráceně DSAP, Josefu Seligerovi. Pozn. red.)

A pochlebných „laskavostí" ještě nebylo dost! Začátkem ledna 2008 obdržel český ministr pro vztahy s Parlamentem Cyril Svoboda Velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo. Vyznamenaný se prý zasloužil o Německo svým nasazením pro mírovou spolupráci v Evropě i v mezinárodním rámci a svou vytrvalou prací na dalším zlepšování německo-českých vztahů. Žádný komentář? Ale ano! Jedna otázka se každému přímočaře uvažujícímu vysídlenci při podobných, usmíření zasvěcených, ale dosud vždy jednostranných aktivitách vždy vnucuje. Měla by znít, a to ještě před udělením řádu: „Jste, pane Paroubku a pane Svobodo, i nadále toho názoru, že jsme my Němci byli právem vyvlastněni, týráni a vyhnáni z naší odvěké vlasti v Čechách?"

Milí krajané! Člověk se občas ptá, zda má ještě smysl a zda stojí za to dále poukazovat na bezpráví, které nám bylo kdysi spácháno, zvláště v tomto skromném rámci. Kdo nás ještě slyší, když chceme svým požadavkům dodat váhu? Přesto se nám, upřímným Chebanům, příčí naznačovat rezignaci a mluvit o vzdání se. „Dum spiro, spero" si dodávali odvahy už staří Římané, když si nevěděli rady: Dokud dýchám, neztrácím naději.

Vám, mým krajanům, přeji zdraví a pohodu, nemocným sílu k uzdravení, nám všem – pokud to bude možné – i letos radostné shledání, ať už o letnicích v Norimberku, nebo začátkem září v patronátním městě, a všem přeji dobrý, požehnaný čas.

S krajanskou sounáležitostí zdraví srdečným „Servus!" Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Ještě existují: krajané, kteří už celá desetiletí každou letniční neděli neúnavně a „věrně a pevně" jezdí na Sudetoněmecký sjezd, jenž se dnes střídavě koná v Augsburgu a Norimberku. Účastníci znovu a znovu vyprávějí, že ráz tohoto velkého setkání stejně smýšlejících lidí jedné krajanské pospolitosti, pobyt mezi četnými krajany – byť jen na několik hodin –, radostná přivítání a setkání se starými přáteli a známými, po domácku podávané zvyky, veselá, uvolněná nálada a různé, pokaždé nové dojmy návštěvníky okouzlí a přinesou jim zvláštní zážitek, který ještě dlouho doznívá a zaměstnává mysl. Tato jedinečná velká akce vyhnaných sudetských Němců a jejích účastníků, kteří i více než 60 let po tom hrůzném dění neváhají podstoupit námahu ani cestu, si zaslouží pozornost a obdiv!

Bohužel si toho média (televize i denní tisk) ve vlastní zemi vědomě všímají čím dál méně. Pokojná demonstrace týrané německé národnostní skupiny za domov a právo, trvající už přes 50 let – první Sudetoněmecký sjezd se konal roku 1950 v Kemptenu/Allgäu –, se politicky už nepovažuje za vhodnou a v hýčkaném vztahu k České republice a jejímu nechápavému vedení je vnímána jako rušivá.

Je až příliš zjevné, že další, kteří byli rovněž postiženi zločinem násilného vysídlení, se mezitím stáhli, rezignovaně to vzdali a zjevně ztratili zájem o společnou věc. Už léta se sjezdu neúčastní. Toto odmítání je třeba litovat. Lze je jen povrchně vysvětlit rostoucím časovým odstupem od vyhnání a nutí to k zamyšlení. „Tam už se stejně nikdo nesejde", to je asi příliš laciná výmluva. Jistě, když přijde už jen málo lidí! Je vědomé udržování odstupu výrazem zdařilého přizpůsobení (integrace) v německých zemích, v prostředí, kde si každý našel nový domov? Uvolnilo se, rozvázalo se pouto, pocit sounáležitosti? Čím to může být, že člověk na svůj původ ještě myslí, ale solidaritu už postrádá? Má ústup do pasivity a setrvávání v ní znamenat zapomnění bezpráví a vzdání se spravedlivého řešení? Proč tedy nepřiznat barvu?! Otázky nad otázky, na které si musí každý odpovědět sám.

Samozřejmě nelze přehlédnout: počet účastníků se časem zmenšil. Mnozí krajané už našli svůj poslední odpočinek v cizině. Také počet těch, kteří ze zdravotních důvodů už nemohou cestovat, ale jsou při tom srdcem, jistě není zanedbatelný. Na druhou stranu je patrné, že se čím dál více účastní mladší z řad potomků; jejich příchod je třeba hodnotit jako znamení naděje a důvěry.

Nezůstalo nám bez povšimnutí, že na české straně klade čím dál víc mladých lidí kritické otázky k novodobým dějinám a jejich (nepravdivému) podání. Ptají se – i po nás, bývalých německých obyvatelích, a po pravdě. Zvítězí snad přece jednou? Pravda vítězí! – Zdá se, jako by se u Čechů, byť velmi pozdě, šířilo poznání, že vyhnání jejich německočeských spoluobčanů, vynucené slepým šílenstvím nacionalismu, nakonec těžce poškodilo jejich vlastní stát.

Krajané! Účast na Sudetoněmeckém sjezdu svědčí o sounáležitosti s domovem, znamená postavit se proti spáchanému bezpráví. Kapitola „vyhnání" ještě není dopsána do konce.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Díky, matko, za život, za lásku, jež nám patří, díky, matko, za to, žes dávala, za své bytí na této zemi.

Kéž bychom tě mohli mít navždy, stále, po celém světě, ty bys ho tak krásně utvářela, že by na něj nepadl žádný stín.

Poděkujme také Pánu Bohu, už jen za to, že jsou matky, nikdo v životě nezakolísá, miluje-li ho jeho matka.

Autor neznámý

věta pokračuje na dalším listu ⟶