Z třetího patra dolů scházím, na ulici vesele vyrážím. Vtom se sama sebe ptám znepokojena: „Zamkla jsem doopravdy okna? Na to bych přísahala hned!" – Musím zpět nahoru, jaký to bled, a poznání mi potichu praví: Stáří přichází po svém, hravě.

Potkám kohosi, kdo mě zdraví. Kéž bych jen věděla, kdo to vlastně je! Jak se jen jmenuje, vždyť ho znám, jaké má jméno, nevím sám. Přemýšlím, pátrám, hloubám v duchu, nic mě nenapadá k mé ostudě!

Potřebuji něco ze skříně, postava už štíhlá dnes mi není. Sotva dveře otevřu však, ptám se hned, co jsem to chtěla tak? Jsem zmatená, neb za pár vteřin mi důvod z hlavy úplně zmizí.

Žehličkou žehlím prádlo doma a pak se vydávám na cesty sama, celé dny se pak bez lži trápím: Vytáhla jsem tu šňůru ze zásuvky? Jsem daleko, v cizí zemi teď, copak mi doma nehoří snad chalupa?

Když v hotelu jdu na kutě, starost mě sužuje pořád stejně, šekovou knížku dobře schovat, aby ji zloděj nemohl najít. Když ale peníze potřebuji, zapomněla jsem, kam jsem je schovala.

K snídani beru tři tabletky, mají zachránit mou paměť chatrnou. Vtom se ale úzkostně ptám sama sebe: „Vzala jsem si je doopravdy?" Copak už mám hlavu tak děravou? Vždyť dvakrát je brát přece nesmím. A z ničeho nic to na mě volá: Ty chudáku, teď už opravdu stárneš!

A teprve ta upovídanost! Ve stáří z ní mají ostatní dost; vždyť co jsem včera vyprávěla, to i dnes v hovoru zas zazní, a jak mě zkušenost učí, i zítra se to zase vrátí, čerstvé jak z pekárny.

Tak to jde dál s mnoha věcmi, které mi léta dávají znát citelně. – Leckdo to přesto bere s klidem, dosáhl-li v životě mnohého. Nač ještě honit se za úspěchy? Lépe je s dny zacházet klidně a v pohodě! Člověk může cestovat i rád zůstávat doma, trávit čas svým koníčkem; může pěstovat sympatie a přátelství, pečovat o sebe a své neduhy. Ve stáří se nemá jen naříkat, lépe je radovat se z dobrých dní!

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶

O svatební noci zjistí Vinc se zklamáním: „Vždyť ty máš falešné zuby! To jsi mi ale neřekla." Na to Mirka: „Když se ti nelíbí, můžu si je taky vyndat."

Babička vnučce: „Helenko, když budeš dál tak drzá, dopadneš jako Karkulka. Víš přece, tu sežral vlk." – „To je pravda, babi," řekne holčička drze, „ale předtím sežral babičku!"

Na osamělém statku chce zástupce předvést sedlačce nový vysavač. Vysype velký pytel špíny ze dvora do jizby a chlubí se: „Sním každou drobečku z podlahy, kterou tu vysavač nechá!" Na to sedlačka suše: „Dobrou chuť! My totiž nemáme elektřinu!"

Pan hrabě si všimne, že mu je jeho nový čeledín velice podobný, jako by mu z oka vypadl, a osloví ho: „Pověz mi, tvoje matka nebyla náhodou služebná na dvoře mého otce?" – „Omyl, pane hrabě, můj otec byl podkoním u vaší paní matky!"

Kolemjdoucí se diví staviteli: „Na vašem staveništi pracuje muž v cylindru." – „Jo, to je pan starosta. Položil základní kámen k novému muzeu, a když se dozvěděl, kolik si člověk jako zedník vydělá, hned tam zůstal."

*V originále chebským nářečím.*

„Ale to je ale zima," řekla teta Kunhuta, když se v časnou hodinu loupala z teplé noční košile.

Waldemar, její manžel, který zimu příliš nemiloval, když se posadil zpříma, začal obratně kašlat.

„Ženo, mám úplnou chřipku," naříkal plačtivě, „víš, včera jsem moc dlouho hrabal sníh."

A jeho hodná, hodná žena převzala s věru zarmouceným srdcem tuhle neoblíbenou, ledově chladnou kratochvíli.

Waldemar už brzy slyšel, jak chudinka bez přestání vedle, před i za domem pracuje s lopatou.

Zatímco se ubohá klepala zimou, natáhl si líný manžel, který ji obelhal, peřinu přes uši.

Zítra si ten chytrák bude stěžovat na silnou bolest hlavy, pozítří zase řekne: „Au au au! Mám houser!"

Z knihy: „Zwei rechts, zwei links"

Všude v širokém okolí byl zvlášť známý jeden pokrm, zejména v zimě: „Eadeppl-in-da-Bröih" (brambory ve vývaru), v některých krajích nazývaný také „bramborový guláš", u nás také „Wöitigha Hund" (vzteklí psi), protože se většinou nosily na stůl velmi horké. Zde je recept:

věta pokračuje na dalším listu ⟶