Před pár týdny začal nový rok. „Děti, jak ten čas letí," zpívá se ve staré písničce, a tak si i dnes povzdechneme. Máme únor, nejkratší měsíc, který si mezi platy a mzdami pobírajícími, především mezi důchodci, odjakživa užívá velké obliby.

Ale nadšeni jsou z něj i maškarní bláznové – vždyť „Hornung", jak mu kdysi říkali naši předkové, se stává toužebně očekávaným vrcholem celého roku. Tehdy se mohou pořádně vydovádět a vklouznout do rolí, o kterých jinak jen sní. Na chvíli se promění, od pana ředitele až po podomního poslíčka, v příslušném převleku v paši, kapitány, piráty, kovboje, astronauty, nebo prostě jen v tuláky. Tohle prožívání v jiné kůži, maškaráda, lidem vždycky, ať už s maskou nebo bez ní, přinášelo mnoho radosti. Člověk se vrhne do pestrého a hlučného reje, odloží starosti a nechá se prostě unášet.

Obyvatelé u Mohanu, Rýna, ve Frankách a v alemanské oblasti jsou v karnevalu, ve „Fastnacht", „Fosnat" či „Fasnet" opravdovými mistry oslav, ale ani blázni v jižnějších krajích si při svém masopustu nenechají nic ujít – letos trvá neobvykle dlouho, až do 8. března. Když musí, tak leckdo při hubené peněžence zastaví i poslední košili, jen aby si mohl ještě o kousek déle užívat hýřivého života. Toto „osvobození se" ze všech pout nezůstává občas bez následků, a v žádné jiné době prý nekrachuje tolik manželství jako v těch „uvolněných týdnech", jak tvrdí nejen pomlouvačné jazyky.

U nás doma se to s masopustními zvyky nepřehánělo. Naše vlastivědná kniha popisuje Fosnat docela názorně, kdo chce, ať si přečte stranu 262 a dále! Občas si lidé navzájem vyčítali nevhodné chování, ale to se pak brzy zase zapomnělo. S odhalením masky bláznivé řádění většinou skončilo a všechno šlo zase svým obvyklým, normálním chodem.

Bláznivá doba bývala dříve v běhu roku jen krátkou epizodou. Dnes má člověk bohužel dojem, že je bláznovství trvalým stavem. Jak se jen chová politika! Jednání a reakce zúčastněných se místy podobají spíš loutkovému divadlu, zatímco pořádnému vládnutí zbývá hodně co dohánět. My, „malí lidé", jsme většinou ti, kdo prohrávají, kdo na to doplácejí.

Ale copak si kvůli tomu máme nechat zkazit dobrou náladu, zapírat si smích, nebo si ho dokonce odvykat? To bychom byli pěkně hloupí! Bylo by dobré, kdybychom se čas od času dokázali zasmát, nebo se aspoň pousmát sami nad sebou a nad svými nedostatky. V každém případě je to lepší, než se kvůli nim zlobit. A: humor má ten, kdo se přesto směje, jak nenuceně říkají moji vrstevníci. Jistě, člověk nemůže být pořád ve formě a ve stáří se musí smířit s tělesnými potížemi i duševními výpadky (to je ten „Gmiark"!). Chceme se přece za každou cenu dožít vysokého věku, takže musíme počítat i se stařeckými slabostmi. Pamatujte, milí krajané, že smích je zdravý!

Tak tedy: Zůstaňte nebo buďte pěkně zdrávi, protože to je přece náš největší poklad. Se srdečným pozdravem vás všechny zdraví váš krajan Franz Pöttig

Radost je lék, co uzdravuje, zhojí nejednu tu ránu. Jak dobrá víla kouzly svými uzdraví rychle každou stranu.

Potřebujeme ji co chvíli – nic jiného ji nenahradí. I maličkost nás může mile potěšit a nás srdce hladí.

*Úvodní pozdrav autora v originále obsahuje větu v chebském nářečí.*

V únoru – Hornungu: 2. 2. (st) Hromnice, církevní svátek, 40 dní po narození Krista 3. 2. (čt) sv. Blažej (žehnání) 14. 2. (po) sv. Valentýn Je-li na Hromnice jasno a čisto, bude dlouhá zima. Je-li na Valentýna ještě bílo, o Velikonocích už kvete proutek. Komáři, kteří v únoru bzučí, na dlouhou dobu často utichnou.

V březnu – Dubnu (Lenzingu): 3. 3. (čt) sv. Kunhuta („...už lezou červi ze země") 7. 3. (po) Růžové pondělí (masopustní) 8. 3. (út) masopustní úterý, konec masopustu 9. 3. (st) Popeleční středa, začátek postní doby 19. 3. (so) svátek sv. Josefa (poslední zimní úplněk) 21. 3. (po) začátek jara 27. 3. (ne) začátek letního času – hodiny se posouvají o hodinu dopředu Hřmí-li o svaté Kunhutě, ještě si zima dovádí.

Výhled: Velikonoce jsou, jak známo, „pohyblivý" svátek. Jejich termín se řídí prvním jarním úplňkem, tedy termínem po 21. březnu. Protože ten letos, 2011, připadá až na 18. dubna, budeme letos slavit Velikonoce pozdě, o následujícím víkendu (24./25. 4.).

*Rčení o svaté Kunhutě je v originále uvedeno v chebském nářečí.*

Konec první světové války (1914–1918) znamenal rozpad mnohonárodnostního státu Rakousko-Uhersko. Poslední císař z rodu Habsburků, Karel I., otec Otty von Habsburga, abdikoval 11. listopadu 1918. Už 28. 10. 1918 byla v Praze vyhlášena první Československá republika (ČSR) jako slovanský nástupnický stát podunajské monarchie. Nový státní útvar, rovněž stát mnoha národností, sjednotil území Čech, Moravy, rakouského Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. K národnostním menšinám patřilo téměř 3,5 milionu Němců, kteří žili převážně v průmyslově bohatých pohraničních oblastech Čech a Moravy a měli dosud rakouské státní občanství. A to si ve své velké většině pochopitelně chtěli i podržet. Německy hovořící obyvatelé Sudet požadovali právo na sebeurčení, které bylo přiznáno i „státnímu národu" Čechů při zakládání jejich „Česka".

Pro připomenutí: Spojené státy americké vstoupily v dubnu 1917 do války proti ústředním mocnostem (Německu, Rakousku-Uhersku, Osmanské říši a Bulharsku). Jejich prezident Thomas Woodrow Wilson vyhlásil v lednu 1918 ve svém demokratickém mírovém programu „Čtrnácti bodů" (zásady pro světový mír) mimo jiné „svobodu autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska" (bod 10), tedy právo na sebeurčení, platné i pro menšiny.

Když koncem roku 1918 a začátkem roku 1919 obsadilo české vojsko sudetské oblasti s převážně německým obyvatelstvem, zmizela veškerá naděje na dorozumění s Čechy. Tento násilný akt posílil touhu druhé nejsilnější národnostní skupiny, sudetských Němců, jejichž existence byla dokonce i v názvu nového státu záměrně přehlížena, po připojení k Německému Rakousku.

Je významné a zajímavé vědět, že usnesení přijaté 9. února 1919, pouhé tři měsíce po příměří, Mezinárodní socialistickou konferencí v Bernu (ve Švýcarsku) uvádělo, že spojení navzájem si odporujících národů do nuceného státu bude vždy příčinou mezinárodních komplikací a ohrožením míru. Tato rezoluce, nesená duchem mírového vyrovnání, posilovala národy v jejich právu na sebeurčení, počítala s plebiscity pod dohledem Společnosti národů a odmítala záměry vítězných mocností na kořistění území a stanovení hranic podle strategických hledisek. Usnesení bylo přijato jednomyslně, avšak proti hlasům českých delegátů.

Jen o tři týdny později, 4. března 1919, se poprvé sešlo Národní shromáždění Republiky Německé Rakousko. Česká vláda odepřela poslancům ze sudetských zemí účast na zasedání parlamentu ve Vídni. Nato vyzvaly všechny německé zemské vlády, strany a odbory ke generální stávce. Toho 4. března 1919, v úterý, se v německých částech Čech a Moravy zastavila práce a lidé se shromáždili k nenásilnému protestu.

České posádky postupovaly brutálně a tato pokojná shromáždění rozehnaly. V Hostinném (Arnau), Ústí nad Labem (Aussig), Chebu (Eger), Kadani (Kaaden), Kaplici (Kaplitz), Karlových Varech (Karlsbad), Stříbře (Mies), Liberci (Reichenberg) a Šternberku (Sternberg) zahájili vojáci palbu do davu:

54 mrtvých a 104 zraněných sudetských Němců byla bilance tohoto strašného dne. Byl zaset zárodek ničivé nenávisti, která o dvacet let později vedla k zániku ČSR.

Po tomto krveprolití by každá demokratická vláda zahájila přísné vyšetřování. Nikoli však vláda v Praze, právě naopak! Tehdejší, lží oplývající ministr zahraničí Dr. Eduard Beneš protestoval u francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua a vinu za toto krveprolití svaloval na německorakouskou vládu, přičemž žádal opatření ze strany spojenců.

Světové svědomí mlčelo, jak už tak často, i k těmto krvavým obětem sudetských Němců.

sentence continues on the next sheet ⟶