⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Hvězdné nebe nás svou nesmírnou šíří a nepochopitelnou nekonečností nechává v úctě žasnout. Cítíme Boží všemohoucnost a vnímáme její blízkost. Hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci; pro zbožné, věřící lidi však hvězdy platí za nebeská znamení. Není náhodou, že se s nimi tak často setkáváme v našich kostelích, a Panna Maria jako Královna nebes nosí hvězdný plášť.

(Podle příspěvku v časopise „Der Egerländer", číslo 11/2002, od Dr. Otto Kliera)

[obr] Jesličky v děkanském kostele v Horním Slavkově (Schlaggenwald).

Nezapomenutelné pro nás zůstává zobrazení nádherných jesliček na hlavním oltáři kostela sv. Jiří v čase adventu a Vánoc. Postavy Svaté rodiny v životní velikosti ve chlévě v Betlémě, obklopené králi, pastýři a ovcemi, nabízely v celé šíři oltáře působivý obraz biblického příběhu (výjev narození Krista). – (Viz také titulní obrázek Heimatbriefu č. 6/2005.) – Fotografii nám poskytl krajan Hans Roßmeißl, Wiesbaden, rodák z Krásna (Schönfeld).

Dnešní dědečkové a babičky – tedy my, kdo s hrdostí sledujeme, jak vyrůstají naši vnuci (a pravnuci) – cítíme se znovu a znovu nuceni srovnávat jejich dětství s tím svým vlastním. Uznáváme, kolik věcí se změnilo k lepšímu, a nepřehlížíme ani stíny, které s sebou tyto změny nesou, přesto bychom ani ty dřívější vzpomínky nechtěli postrádat.

Tak vrhla řada dětských nemocí temný stín na naše útlé dětství. Ve vlhkých a chladných přechodných obdobích, na podzim a na jaře, přinášely infekční nemoci – angína, černý kašel, spalničky, spála a záškrt – rodinám mnoho starostí. Hospodářská bída a strádání dolehly na německé obyvatelstvo po vzniku ČSR v roce 1919 spolu s její politikou. Nepříznivé hygienické poměry způsobené špatnými bytovými podmínkami, jednostrannou a nedostatečnou stravou při nízkých příjmech a nezaměstnaností napomáhaly epidemickému šíření, například záškrtu v letech 1934–1937.

O podvýživě v liberecké oblasti napsala česká spisovatelka Pujman dne 19. října 1935 v časopise „Přítomnost": „...že epidemie záškrtu a spály neustupují ani v létě a že na tyto dětské nemoci umírají i staří lidé." – List „Sozialdemokrat" (Sociální demokrat) z Prahy napsal 20. února 1937 jako zdůvodnění poklesu počtu obyvatel Přísečnice (Preßnitz) v Krušných horách o 48 % za 23 let: „Podvýživa mezi školní mládeží je tak velká, že většina dětí, které onemocní spálou a záškrtem, umírá."

Díky často užívanému rčení „Jak krásně to bývalo doma!" (Wöi schöi wår's daham!) jsme na to leccos už zapomněli.

Většina bytů neměla koupelnu, vodovodní přípojku ani kanalizaci. Do ulic a uliček se splašková voda i jiné odpady vylévaly „do stružky" nebo „do příkopu" před domovními dveřmi, do potoka nebo na hnojiště. „Záchod" se nacházel na dvoře nebo na otevřené pavlači.

V sobotu večer se do světnice nosila valcha k rodinné koupeli. Voda se ohřívala na kuchyňských kamnech. Jeden po druhém, nejmenší napřed, se mýdlem na praní zbavovali špíny uplynulého týdne. V pondělí se pralo. Na plotně opět stál velký kotel na praní, dokud se prádlo nevyvařilo. V létě ženy prádlo „vytloukaly" venku nebo v předsíni, v zimě ale i ve světnici. Vodní pára stékala po studených oknech a v noci, když v kamnech vyhaslo, mrzla na led.

Opakující se střídání vlhka a sucha, chladu a tepla, vytvářelo tíživý, zatuchlý a plesnivý zápach, který se vsakoval i do oblečení. Ještě neexistovalo pohodlné vytápění s rovnoměrným suchým teplem, jaké dnes známe a oceňujeme. Pravidlem bylo vytápění jednotlivých kamen. Z donucení šetřit palivovým dřívím a uhlím se vytápěla jen jedna místnost – většinou světnice (obytná kuchyně); ložnice a komory naproti tomu zůstávaly studené. Ohřáté láhve a nahřáté cihly zmírňovaly ostrost vstupu do studené postele. Vlhké kouty, občas zvlhlé matrace, často i jinovatka na šikmých stěnách podkrovní komůrky nebyly ničím výjimečným.

Při větším počtu dětí chybělo v mnoha rodinách peníze na koupi teplého zimního oblečení. Bylo běžné, že se nošené, už příliš malé oblečení předávalo mladším sourozencům. Rodiče nechávali boty vícekrát „podrážet" a našívat kožené záplaty, aby vydržely ještě jednu zimu. Za deště a rozbředlého sněhu se suchou nohou nedalo projít po nedlážděných cestách mimo náměstí a hlavní ulici. Přesto žádné počasí nezabránilo nám klukům zdržovat se venku. Mokrá obuv, mokré ponožky a punčochy i ledově studené nohy patřily podle mých vzpomínek k našemu dětství. „Studená hlava, teplé nohy, ochudí i bohatého doktora" znělo sice běžné přísloví, ale ne vždy se dalo dodržet.

Hladem jsme v Horním Slavkově (Schlaggenwald) díky mnoha malým hospodářstvím, chovu drobného zvířectva a dobrému sousedství s okolními vesnicemi jistě netrpěli. Jednostranná, často na vitamíny chudá strava však mohla přispět k jisté náchylnosti k nemocem a oslabení obranyschopnosti.

Rozšířená byla křivice, tzv. anglická nemoc, důsledek nedostatku čerstvé, na vitamíny bohaté stravy a slunce, který u dětí vedl k onemocněním kostí a s tím spojeným deformacím končetin. Nejeden si při tom vzpomene na odporně chutnající lžíci čistého rybího tuku. Stejně tak je třeba připomenout tuberkulózu (souchotiny), kterou způsobovalo mléko nakažených krav (perlová nemoc) nebo nákaza od člověka k člověku. Vředy a abscesy způsobené nedostatkem vitaminu B, které se před druhou světovou válkou a během ní vyskytovaly tak často, dnes už téměř neznáme.

Záškrt byl kvůli vysoké úmrtnosti v dětském věku nejnebezpečnější infekční nemocí. Začínal bolestí v krku, potížemi s polykáním, malátností, zimnicí, bolestmi hlavy a silným zarudnutím krku a hltanu. Na mandlích, měkkém patře a čípku se tvořily bílé skvrny, které přecházely v špinavě žlutohnědý povlak. Přidávaly se horečky i zvracení. Děti brzy zcela zlhostejněly, dýchání bylo sípavé, mízní uzliny na krku otékaly a z úst se šířil nasládle odporný zápach.

V minulém století, ještě i po první světové válce, se léčba zaměřovala na odstranění nebezpečí udušení. Zúžený hltan se snažili uvolnit seškrabáváním povlaků a leptáním lapisem, terpentýnem, benzolem, lysolem, kyselinou boritou, mentolem a dalšími prostředky – sám jsem slyšel dokonce i o petroleji – za bolestivého utrpení pacienta.

Při záškrtu se v těle tvoří jedovaté látky, které poškozují srdce, ledviny a nervovou soustavu, přičemž náhlé obrny mohou vést až ke smrti. Nemoc obvykle odezní po 10–12 dnech; ještě tři až čtyři týdny je pak nutný klid, aby se předešlo pozdním následkům.

věta pokračuje na dalším listu ⟶