⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Hvězdné nebe nás svou nesmírnou šíří a nepochopitelnou nekonečností nechává v úctě žasnout. Cítíme Boží všemohoucnost a vnímáme její blízkost. Hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci; pro zbožné, věřící lidi však hvězdy platí za nebeská znamení. Není náhodou, že se s nimi tak často setkáváme v našich kostelích, a Panna Maria jako Královna nebes nosí hvězdný plášť.
(Podle příspěvku v časopise „Der Egerländer", číslo 11/2002, od Dr. Otto Kliera)
man den Kindern, daß die Engel die Sterne putzen. Haben wir im Augenblick einer über den Himmel aufzuckenden Sternschnuppe (Meteor) einen Wunsch, so geht dieser in Erfüllung. Es wird also wahr, woran man in diesem Moment denkt. So ist es uns von altersher überliefert.
Wie oft blicken wir sehnsüchtig mit unseren Wünschen zum Himmel hinauf und hoffen auf das Erscheinen von Sternschnuppen und somit auf die Erfüllung unserer Bitten und Träume.
Der Sternenhimmel läßt uns in seiner riesigen Weite, seiner unfaßbaren Unendlichkeit ehrfürchtig staunen. Wir spüren Gottes Allmacht und fühlen ihre Nähe. Gestirne sind sonnengleiche Himmelskörper; für fromme, gläubige Menschen indes gelten Sterne als himmlische Wahrzeichen. Nicht von ungefähr begegnen wir ihnen häufig in unseren Kirchen, und Maria trägt als Himmelskönigin einen Sternenmantel.
(Nach einem Beitrag in „Der Egerländer",
Folge 11/2002 von Dr. Otto Klier)
[obr] Jesličky v děkanském kostele v Horním Slavkově (Schlaggenwald).
Nezapomenutelné pro nás zůstává zobrazení nádherných jesliček na hlavním oltáři kostela sv. Jiří v čase adventu a Vánoc. Postavy Svaté rodiny v životní velikosti ve chlévě v Betlémě, obklopené králi, pastýři a ovcemi, nabízely v celé šíři oltáře působivý obraz biblického příběhu (výjev narození Krista). – (Viz také titulní obrázek Heimatbriefu č. 6/2005.) – Fotografii nám poskytl krajan Hans Roßmeißl, Wiesbaden, rodák z Krásna (Schönfeld).
## Weihnachtskrippe
[obr] Krippe in der Dekanalkirche in Schlaggenwald.
Unvergessen bleibt uns die Darstellung der prächtigen Krippe am Hochaltar der St.-Georgs-Kirche zur Advents- und Weihnachtszeit. Die lebensgroßen Figuren der Heiligen Familie im Stall zu Bethlehem, umgeben von Königen, Hirten und Schafen, boten in Altarbreite ein beeindruckendes Bild aus der biblischen Geschichte (Geburtszene Christi). – (Siehe auch Titelbild zum Heimatbrief Nr. 6/2005) – Das Foto stellte uns Lm. Hans Roßmeißl, Wiesbaden/Schönfeld zur Verfügung.
Dnešní dědečkové a babičky – tedy my, kdo s hrdostí sledujeme, jak vyrůstají naši vnuci (a pravnuci) – cítíme se znovu a znovu nuceni srovnávat jejich dětství s tím svým vlastním. Uznáváme, kolik věcí se změnilo k lepšímu, a nepřehlížíme ani stíny, které s sebou tyto změny nesou, přesto bychom ani ty dřívější vzpomínky nechtěli postrádat.
Tak vrhla řada dětských nemocí temný stín na naše útlé dětství. Ve vlhkých a chladných přechodných obdobích, na podzim a na jaře, přinášely infekční nemoci – angína, černý kašel, spalničky, spála a záškrt – rodinám mnoho starostí. Hospodářská bída a strádání dolehly na německé obyvatelstvo po vzniku ČSR v roce 1919 spolu s její politikou. Nepříznivé hygienické poměry způsobené špatnými bytovými podmínkami, jednostrannou a nedostatečnou stravou při nízkých příjmech a nezaměstnaností napomáhaly epidemickému šíření, například záškrtu v letech 1934–1937.
O podvýživě v liberecké oblasti napsala česká spisovatelka Pujman dne 19. října 1935 v časopise „Přítomnost": „...že epidemie záškrtu a spály neustupují ani v létě a že na tyto dětské nemoci umírají i staří lidé." – List „Sozialdemokrat" (Sociální demokrat) z Prahy napsal 20. února 1937 jako zdůvodnění poklesu počtu obyvatel Přísečnice (Preßnitz) v Krušných horách o 48 % za 23 let: „Podvýživa mezi školní mládeží je tak velká, že většina dětí, které onemocní spálou a záškrtem, umírá."
Díky často užívanému rčení „Jak krásně to bývalo doma!" (Wöi schöi wår's daham!) jsme na to leccos už zapomněli.
Většina bytů neměla koupelnu, vodovodní přípojku ani kanalizaci. Do ulic a uliček se splašková voda i jiné odpady vylévaly „do stružky" nebo „do příkopu" před domovními dveřmi, do potoka nebo na hnojiště. „Záchod" se nacházel na dvoře nebo na otevřené pavlači.
V sobotu večer se do světnice nosila valcha k rodinné koupeli. Voda se ohřívala na kuchyňských kamnech. Jeden po druhém, nejmenší napřed, se mýdlem na praní zbavovali špíny uplynulého týdne. V pondělí se pralo. Na plotně opět stál velký kotel na praní, dokud se prádlo nevyvařilo. V létě ženy prádlo „vytloukaly" venku nebo v předsíni, v zimě ale i ve světnici. Vodní pára stékala po studených oknech a v noci, když v kamnech vyhaslo, mrzla na led.
Opakující se střídání vlhka a sucha, chladu a tepla, vytvářelo tíživý, zatuchlý a plesnivý zápach, který se vsakoval i do oblečení. Ještě neexistovalo pohodlné vytápění s rovnoměrným suchým teplem, jaké dnes známe a oceňujeme. Pravidlem bylo vytápění jednotlivých kamen. Z donucení šetřit palivovým dřívím a uhlím se vytápěla jen jedna místnost – většinou světnice (obytná kuchyně); ložnice a komory naproti tomu zůstávaly studené. Ohřáté láhve a nahřáté cihly zmírňovaly ostrost vstupu do studené postele. Vlhké kouty, občas zvlhlé matrace, často i jinovatka na šikmých stěnách podkrovní komůrky nebyly ničím výjimečným.
Při větším počtu dětí chybělo v mnoha rodinách peníze na koupi teplého zimního oblečení. Bylo běžné, že se nošené, už příliš malé oblečení předávalo mladším sourozencům. Rodiče nechávali boty vícekrát „podrážet" a našívat kožené záplaty, aby vydržely ještě jednu zimu. Za deště a rozbředlého sněhu se suchou nohou nedalo projít po nedlážděných cestách mimo náměstí a hlavní ulici. Přesto žádné počasí nezabránilo nám klukům zdržovat se venku. Mokrá obuv, mokré ponožky a punčochy i ledově studené nohy patřily podle mých vzpomínek k našemu dětství. „Studená hlava, teplé nohy, ochudí i bohatého doktora" znělo sice běžné přísloví, ale ne vždy se dalo dodržet.
Hladem jsme v Horním Slavkově (Schlaggenwald) díky mnoha malým hospodářstvím, chovu drobného zvířectva a dobrému sousedství s okolními vesnicemi jistě netrpěli. Jednostranná, často na vitamíny chudá strava však mohla přispět k jisté náchylnosti k nemocem a oslabení obranyschopnosti.
Rozšířená byla křivice, tzv. anglická nemoc, důsledek nedostatku čerstvé, na vitamíny bohaté stravy a slunce, který u dětí vedl k onemocněním kostí a s tím spojeným deformacím končetin. Nejeden si při tom vzpomene na odporně chutnající lžíci čistého rybího tuku. Stejně tak je třeba připomenout tuberkulózu (souchotiny), kterou způsobovalo mléko nakažených krav (perlová nemoc) nebo nákaza od člověka k člověku. Vředy a abscesy způsobené nedostatkem vitaminu B, které se před druhou světovou válkou a během ní vyskytovaly tak často, dnes už téměř neznáme.
Záškrt byl kvůli vysoké úmrtnosti v dětském věku nejnebezpečnější infekční nemocí. Začínal bolestí v krku, potížemi s polykáním, malátností, zimnicí, bolestmi hlavy a silným zarudnutím krku a hltanu. Na mandlích, měkkém patře a čípku se tvořily bílé skvrny, které přecházely v špinavě žlutohnědý povlak. Přidávaly se horečky i zvracení. Děti brzy zcela zlhostejněly, dýchání bylo sípavé, mízní uzliny na krku otékaly a z úst se šířil nasládle odporný zápach.
V minulém století, ještě i po první světové válce, se léčba zaměřovala na odstranění nebezpečí udušení. Zúžený hltan se snažili uvolnit seškrabáváním povlaků a leptáním lapisem, terpentýnem, benzolem, lysolem, kyselinou boritou, mentolem a dalšími prostředky – sám jsem slyšel dokonce i o petroleji – za bolestivého utrpení pacienta.
Při záškrtu se v těle tvoří jedovaté látky, které poškozují srdce, ledviny a nervovou soustavu, přičemž náhlé obrny mohou vést až ke smrti. Nemoc obvykle odezní po 10–12 dnech; ještě tři až čtyři týdny je pak nutný klid, aby se předešlo pozdním následkům.
## Gute alte Zeit?
Keine heile Weihnachtsgeschichte
Großväter und Großmütter heute – also wir, die mit Stolz unsere Enkel (und Urenkel) heranwachsen sehen – fühlen sich immer wieder veranlaßt, deren Kindheit mit ihrer eigenen zu vergleichen. Sie erkennen, wieviel sich zum Besseren gewandelt hat, und übersehen auch nicht die damit verbundenen Schatten, möchten aber auch die von früher nicht in ihrer Erinnerung missen.
So legten zahlreiche Kinderkrankheiten dunkle Schatten über unsere frühen Jahre. In den naßkalten Übergangszeiten Herbst und Frühjahr brachten die Infektionskrankheiten Angina, Keuchhusten, Masern, Scharlach und Diphtherie viele Sorgen in die Familien. Wirtschaftliche Not und Verelendung kamen nach der Staatsgründung der ČSR im Jahre 1919 mit deren Politik über die deutsche Bevölkerung. Ungünstige hygienische Verhältnisse durch schlechte Wohnbedingungen, einseitige und unzureichende Ernährung bei geringem Einkommen und Arbeitslosigkeit begünstigten die epidemieartige Ausbreitung, z.B. der Diphtherie in den Jahren 1934-1937.
Zur Unterernährung im Reichenberger Gebiet schrieb die tschechische Schriftstellerin Pujman am 19. Oktober 1935 in der Zeitschrift „Přítomnost" (zu deutsch: Gegenwart): „... daß Diphtherie- und Scharlachepidemien auch im Sommer nicht nachlassen, und daß alte Leute auch an diesen Kinderkrankheiten sterben." – Die Zeitung „Sozialdemokrat", Prag, schrieb am 20. Feber 1937 als Begründung für die Abnahme der Bevölkerung in Preßnitz (Erzgebirge) um 48% in 23 Jahren: „Die Unterernährung unter der Schuljugend ist so groß, daß die meisten der Kinder, die an Scharlach und Diphtherie erkranken, sterben."
Wir haben durch die häufig gebrauchte Redensart „Wöi schöi wår's daham!" schon viel davon wieder vergessen.
Die meisten Wohnungen besaßen kein Bad, keinen Wasseranschluß und keine Kanalisation. In Straßen und Gassen schüttete man das Spülwasser und auch anderes „in d'Rinna" oder „ins Grawerl" vor die Haustür, in den Flutbach oder auf den Mist. Die „Toilette" befand sich am Hof oder am offenen Gang.
Am Samstagabend kam der Waschtrog zum Familienbad in die Wohnstube. Das Wasser dazu wurde am Küchenofen heiß gemacht. Im Nacheinander, die Kleinen zuerst, löste die Schichtseife den Schmutz der vergangenen Woche. Am Montag war Waschtag. Da stand wieder der große Waschtopf auf den Herdplatten, bis die Wäsche kochte. Im Sommer „rumpelten" die Frauen die Wäsche im Freien oder im Vorhaus, zur Winterszeit jedoch auch in der Stube. Wasserdampf lief an den kalten Fenstern herab und gefror bei der Nacht zu Eis, wenn das Feuer im Ofen erloschen war.
Der sich wiederholende Wechsel von Feuchtigkeit und Trockenheit, von Kälte und Wärme, ließ einen dumpfen, muffigen und schimmeligen Geruch entstehen, den auch die Kleidung annahm. Es gab noch nicht die bequemen Heizungen mit der gleichmäßigen trockenen Wärme, die wir heute kennen und schätzen. Einzelfeuerung war die Regel. Aus Zwang zum sparsamen Umgang mit dem Brennmaterial Holz und Kohle wurde nur ein Raum – meist die Stube (Wohnküche) – beheizt; Schlafzimmer und Kammern dagegen blieben kalt. Bettflaschen und angewärmte Ziegelsteine nahmen dem Einstieg ins kalte Bett die Schärfe. Feuchte Ecken, manchmal klamme Matratzen, oft auch Reif an den schrägen Wänden der Dachkammer waren keine Seltenheit.
Bei einer größeren Kinderzahl fehlte in vielen Familien das Geld, um warme Winterkleidung zu kaufen. Es galt als üblich, getragene, zu klein gewordene Kleidung an die jüngeren Geschwister weiterzugeben. Die Eltern ließen die Schuhe mehrmals „doppeln" (besohlen) und Lederflecke aufnähen, damit sie noch einen Winter durchhielten. Bei Regen und Schneematsch kam man trockenen Fußes nicht über die ungepflasterten Wege abseits des Marktplatzes und der Hauptstraße. Dennoch hinderte uns Buben kein Wetter, uns draußen aufzuhalten. Nasses Schuhwerk, nasse Socken und Strümpfe sowie eiskalte Füße gehörten nach meiner Erinnerung zu unserer Kinderzeit. „Kopf kalt, Füße warm, macht den reichen Doktor arm", lautete zwar ein gängiges Sprichwort, das sich aber nicht immer befolgen ließ.
Hunger hatten wir in Schlaggenwald durch die vielen kleinen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.