Srdečný dík všem krajanům, kteří mě i letos podpořili svými příspěvky pro náš „Heimatbote" (Domovský posel).
Pro první číslo Heimatbriefu v příštím roce je připraven cestopis krajanů Reinhard a Gabriele Herrling z konce srpna 2007, kteří nepatří ke generaci pamětníků a navštívili Horní Slavkov (Schlaggenwald) poprvé.
Vánoční pokoj, teplo a bezpečí v kruhu blízkých, zdraví a mnoho dobrého v nadcházejícím roce vám ze srdce přeje
Váš krajan Franz Pöttig
Für die erste Folge des Heimatbriefes im nächsten Jahr ist ein Reisebericht der Heimatfreunde Reinhard und Gabriele Herrling von Ende August 2007 vorgesehen, die nicht der Erlebnisgeneration angehören und die Bergstadt zum ersten Mal besuchten.
Weihnachtlichen Frieden, Wärme und Geborgenheit im Kreis der Lieben, Gesundheit und viel Gutes im kommenden Jahr wünscht Euch von ganzem Herzen
Euer Landsmann
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vlastně je mi ten shon, který se dnes kolem adventu a Vánoc rozpoutá už na podzim, dost proti mysli. V mém dětství to bylo jinak. Tehdy nebyly výlohy tak přeplněné hračkami a jinými dárkovými předměty a ani Santové (pardon, Mikulášové) nestáli hned v celých zástupech.
Jak často jsem si jako malá holčička přitiskla nos na sklo a prohlížela si toho jednoho čokoládového Mikuláše, pěkně zabaleného v barevném staniolu, který stál ve výloze na schůdku a jako by se na mě usmíval. Byla jsem si téměř jistá, že takového Mikuláše nikdy mít nebudu.
Jednoho dne, začátkem prosince, mě maminka se zdviženým prstem upozornila, že večer, až venku bude tma, přijde od Krudumu zase Mikuláš. Tak jsem tedy za soumraku seděla ve svém koutku ve světnici a nacvičovala modlitbičku, kterou jsem se měla naučit – bez ní by se totiž ten svatý muž hněval. Když bylo na dřevěném schodišti slyšet těžké kroky a rachot, srdce mi bušilo až v krku. Zabušilo to na dveře. Maminka zavolala: „Jen pojďte dál, Mikuláši, tady je hodná holčička!" Dveře se pomalu otevřely, Mikuláš se musel sehnout, aby se neuhodil. Když se pak narovnal, pořádně jsem se lekla. Ten byl ale velký! Bála jsem se jen, abych se při modlitbě nezakoktala. Mikulášovi zajiskřily oči, když mě k modlitbě vyzval. Ale šlo to docela dobře. Nakonec vytáhl z pytle jablka, ořechy a – malého Mikuláška. Byla jsem blažená! Později jsem si ho postavila na komodu, abych na něj pořád viděla.
Druhý den jsem si ho vzala do náruče při poledním spánku a klidně jsem podřimovala. A tu se to stalo. Bylo mu asi příliš horko, jeho vnitřek pronikl krásným červeným papírem a všude zanechal ošklivé skvrny, které nedokázaly odstranit ani mé slzy. Chudák Mikuláš!
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, dříve Töppeles
## Mein erster Nikolaus
Eigentlich ist mir der Trubel, der sich heutzutage um Advent und Weihnachten rankt und schon im Herbst beginnt, ziemlich zuwider. In meiner Kindheit war das anders. Damals waren die Schaufenster noch nicht so mit Spielzeug und anderen Geschenkartikeln überladen, und auch die Weihnachtsmänner (pardon, die Nikoläuse) standen nicht gleich kompanieweise Spalier.
Wie oft habe ich als kleines Mädchen mir meine Nase am Glas plattgedrückt und den einen Nikolaus aus Schokolade, feinverpackt in buntes Staniolpapier, betrachtet, der im Schaufenster auf einem Treppchen stand und mir zuzulächeln schien. Ich war mir fast sicher, daß ich einen solchen Nikolaus nie haben würde.
Eines Tages, Anfang Dezember, machte mich Mama mit erhobenem Finger darauf aufmerksam, daß am Abend, wenn es draußen schon dunkel geworden war, vom Krudum her wieder der Nikolaus käme. So saß ich denn, als es dämmerte, in meinem Winkel in der Stube und übte das mir aufgetragene Gebet ein, denn ohne dem war der heilige Mann ungehalten. Als auf der Holzstiege schwere Schritte und Gepolter zu vernehmen waren, schlug mir das Herz bis zum Halse. Es pumperte an der Tür. Mama rief: „Komm nur herein, Nikolo, hier ist ein braves Mädchen!" Langsam ging die Tür auf, der Niklas mußte sich bücken, um nicht anzustoßen. Als er sich dann aufrichtete, bekam ich doch einen gehörigen Schreck. War der groß! Angst hatte ich nur, daß ich mich beim Beten verhaspeln und stottern würde. Nikolausens Augen blitzten, als er mich dazu aufforderte. Doch es ging ganz gut. Schließlich holte er aus seinem Sack Äpfel, Nüsse und – einen kleinen Nikolaus heraus. Ich war selig! Später stellte ich ihn auf die Kommode, damit ich ihn immer sehen konnte.
Am nächsten Tag nahm ich ihn beim Mittagsschläfchen in die Arme und schlummerte friedlich. Da passierte es. Es war ihm wohl zu warm geworden, sein Inneres drang durch das schöne, rote Papier und verbreitete überall häßliche Flecken, die auch meine Tränen nicht beseitigen konnten. Armer Nikolaus!
Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, früher Töppeles
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Byla zima 1945 a mně bylo třináct let. Dospívající, obzvlášť dívky, mívají v tomto věku své pevné představy. Každopádně jsem si vysnila tmavomodré lyžařské kalhoty se šikmými kapsami a puky a se svým přáním jsem obtěžovala maminku. Ale kde je vzít, když se už dlouho nedalo nic koupit.
Svého úmyslu jsem se jen tak nevzdávala, dokud si maminka nevzpomněla, že po zesnulém dědečkovi máme ještě pár soukenných kabátů, z nichž by se dal jeden rozpárat. Řečeno, uděláno. Díly se vypraly a obarvily na tmavomodro. Domácí švadlena pak splnila mé představy, výsledek se opravdu mohl ukázat. Na lem nohavic jsem si upletla „štrapáčky" a přišila gumičky, které se natahovaly přes boty. Připadala jsem si v těch kalhotách prostě neodolatelná!
Pak přišel rok 1946 a v polovině června odchod z domova. Směli jsme si vzít 50 kg zavazadel a co jsme měli na sobě. Oblékla jsem si samozřejmě svůj skvost, lyžařské kalhoty, zimní šaty a přes ně ještě dvoje letní šaty. Při kontrole v „Hnědém domě" na Starém trhu (Alter Markt) jsme museli ještě jednou „nechat peří". Nákladní auta nás odvezla do tábora v Neusattlu. Po pár dnech to pokračovalo dobytčím vagonem směrem do Bavorska. Po přejezdu hranice jsme ozdobili křoví u trati svými bílými páskami na rukáv. My děti jsme seděly v otevřených dveřích a nechávaly nohy volně viset. Byl krásný letní den, když jsme dorazili do Augsburgu. Následovalo ubytování v tělocvičně a přidělení místa. Směli jsme se osprchovat, jaké dobrodiní! Oblečení se dalo odložit v předsíni. Když jsem byla hotová, oblékla jsem si lehké letní šaty a vrátila se ke své rodině. Ale ouha, jaké leknutí – kalhoty jsem tam nechala ležet. Běžela jsem zpátky, jak nejrychleji jsem uměla, ale byly pryč a pryč zůstaly. Cítila jsem se zdrcená. Bylo ale léto a venku pěkně teplo, což mou bolest ze ztráty trochu zmírnilo. Po pobytu v táboře Lauingen nás rozdělili do okolních obcí. Přestože jsme upozorňovali, že ještě podléháme školní docházce, dostali jsme se do nejodlehlejší vesnice. Nejezdil tam žádný autobus, k nejbližšímu nádraží bylo 6 km po nezpevněné cestě. Musel nás přijmout jeden velký sedlák, malá kuchyň a pokoj se dvěma normálními a dvěma polními postelemi se staly naším domovem. Skříň jsme neměli, šaty jsme věšeli kolem volně stojících kachlových kamen, která se nedala vytápět. Pomáhali jsme při senoseči a brzy jsme měli na rukou puchýře. Byli jsme u toho i při sklizni brambor a dostali jsme, uznávám, vydatnou svačinu. Šlo o to přežít a dostat se přes zimu.
Když byl můj bratr Fritz propuštěn z francouzského zajetí a přišel k nám, vyprávěl, že se ještě na rok zavázal jako civilní pracovník v uhelném dole. Řekl, že když teď skoro nic nemáme, mohl by si tam vydělat dobré peníze a podporovat nás. Nejenže dostál slovu, ale přímo nás hýčkal. Posílal krásné barevné hedvábné šátky a my jsme měly první nylonové punčochy, se švem!
Vyprávěla jsem mu o své nehodě se ztracenými lyžařskými kalhotami. A hle, jednoho dne dorazily jako náhrada americké vojenské kalhoty: nejjemnější vlněná látka, ostrý puk, ale khaki barvy. Ten pěkný kus jsme obarvili na tmavohnědo. Byla jsem sice ráda, že zase mám pěkné kalhoty, ale mé nadšení mělo své meze. Prosím, nenazývejte mě nevděčnou! Toto je pravdivý příběh o mé velké ztrátě, jak jsem si to tenkrát myslela. S pozdravem z domova
Vaše Emmi Weichert, rozená Bräutigam, z Bräuhausgasse
## Erster Verlust in der neuen Heimat
Es war im Winter 1945 und ich dreizehn Jahre jung. Heranwachsende, besonders weibliche, haben in diesem Alter so ihre bestimmten Vorstellungen. Jedenfalls bildete ich mir eine dunkelblaue Skihose mit schrägen Taschen und Bügelfalte ein und bedrängte meine Mama mit diesem Wunsch. Aber woher nehmen, gab es doch schon lange nichts mehr zu kaufen.
Ich gab mein Vorhaben so schnell nicht auf, bis meiner Mama einfiel, daß wir vom verstorbenen Großvater noch einige Tuchmäntel hätten, von denen man einen auftrennen könnte. Gesagt, getan. Die Teile wurden gewaschen und dunkelblau eingefärbt. Die Hausschneiderin erfüllte dann meine Vorgaben, das Endprodukt konnte sich wahrlich sehen lassen. An den Saum der Hosenbeine strickte ich „Stutzala" und nähte Gummibänder dran, die man über die Schuhe streifte. Ich fand mich in der Hose einfach unwiderstehlich!
Dann kam das Jahr 1946 und Mitte Juni das Verlassen der Heimat. Wir durften 50 kg Gepäck mitnehmen und was man am
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Tichý čas bílých vloček, vznešený čas jasných zvonů, čas dětských snů.
Vroucí touha v srdcích, slzy se třpytí ve svících tichých jedliček.
Vzpomeňme na domov a darujme mu naši lásku, jak tomu bývalo vždy.
Nechme zaznít naše písně, pak nám Vánoce znovu přinesou světlo a mír.
Heli Schwalm-Trötscher, *1924 ve Žluticích (Luditz), malířka, píše básně
## Weihnacht
Stille Zeit der weißen Flocken,
hohe Zeit der hellen Glocken
Zeit der Kinderträume.
Heiße Sehnsucht in den Herzen,
Tränen schimmern in den Kerzen
stiller Tannenbäume.
Laßt uns an die Heimat denken
und ihr uns're Liebe schenken,
wie es immer war.
Laßt erklingen uns're Lieder,
dann bringt uns die Weihnacht wieder
Licht und Frieden dar.
Heli Schwalm-Trötscher, *1924 in Luditz,
Malerin, schreibt Lyrik
Leibe trug. Ich zog natürlich mein Prachtstück von Skihose an, ein Winterkleid und zwei Sommerkleider darüber. Bei der Kontrolle im „Braunen Haus" am Alten Markt mußten wir nochmals „Federn lassen". Lastwagen brachten uns ins Lager nach Neusattl. Nach ein paar Tagen ging es im Viehwaggon Richtung Bayern. Nach dem Passieren der Grenze verzierten wir das Gebüsch am Bahnkörper mit unseren weißen Armbinden. Wir Kinder saßen in der offenen Tür und ließen die Beine baumeln. Es war ein schöner Sommertag, als wir Augsburg erreichten. Unterbringung in einer Turnhalle und Platzzuweisung folgten. Wir durften duschen, eine Wohltat! Man konnte die Kleidung in einem Vorraum ablegen. Als ich fertig war, zog ich ein leichtes Sommerkleid an und begab mich zu meiner Familie zurück. Aber ach, o Schreck, ich hatte meine Hose liegenlassen. Ich rannte zurück, so schnell ich nur konnte, aber sie war weg und sie blieb weg. Ich fühlte mich wie am Boden zerstört. Nun war es Sommer und draußen schön warm, das minderte meinen Schmerz um den Verlust. Nach einem Aufenthalt im Lager Lauingen wurden wir auf die Umgebung verteilt. Trotz eines Hinweises unsererseits, daß wir noch schulpflichtig wären, kamen wir in das entlegenste Bauerndorf. Es verkehrte kein Autobus, bis zum nächsten Bahnhof waren 6 km unbefestigte Straße zurückzulegen. Ein Großbauer mußte uns aufnehmen, eine kleine Küche und ein Zimmer mit zwei normalen und zwei Feldbetten wurden unsere Bleibe. Einen Schrank gab es nicht, wir hängten die Kleider um den freistehenden Kachelofen, den man nicht heizen konnte. Wir halfen bei der Heuernte und hatten bald Blasen an den Händen. Bei der Kartoffelernte waren wir auch dabei und erhielten eine, zugegeben, reichliche Brotzeit. Es galt zu überleben und über den Winter zu kommen.
Als mein Bruder Fritz aus französischer Gefangenschaft entlassen wurde und zu uns kam, berichtete er, daß er sich noch für ein Jahr als Zivilarbeiter ins Kohlenbergwerk verpflichtet habe. Er meinte, da wir doch jetzt fast nichts mehr hätten, er könnte dort gutes Geld verdienen und uns unterstützen. Er hielt nicht nur Wort, sondern verwöhnte uns geradezu. Er schickte schöne bunte Halstücher aus Seide, und wir hatten die ersten Nylonstrümpfe, mit Naht!
Ich hatte ihm von meinem Mißgeschick mit der verlorenen Skihose erzählt. Und siehe da, eines Tages traf ein Amihose als Ersatz ein: Feinster Wollstoff, scharfe Bügelfalte, aber khakifarben. Wir färbten das gute Stück dunkelbraun. Ich war zwar froh, wieder eine schöne Hose zu besitzen, meine Begeisterung hielt sich jedoch in Grenzen. Man nenne mich bitte nicht undankbar! Dies ist eine wahre Geschichte von meinem großen Verlust, wie ich damals meinte. Mit heimatlichem Gruß
Eure
Emmi Weichert geb. Bräutigam, aus der Bräuhausgasse
11
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.