Do nového roku jsme vstoupili s mnoha dobrými přáními. Na předním místě mezi nimi stála naděje na udržení míru, kterému se už více než půl století smíme těšit ve svobodě a blahobytu, a na to, aby se v jiných zemích předešlo dalším válečným střetům. Z každodenní zkušenosti však víme, že žijeme v neklidné době a v ohroženém světě. Toto poznání tlumí důvěru a zvyšuje obavy.
Když k vám do domu přichází první Heimatbrief roku 2003 – je to už sedmdesátý z mého pera –, dávno se už rozloučil dříve často krutý, mrazivě třeskutý leden, jemuž se proto také říká „Hartung" (ledoměsíc), a my ještě vězíme uprostřed masopustu, který letos trvá až do 4. března. O bujarém reji dnešních „bláznivých dnů" s jeho často nesmyslnými výstřelky ať si každý udělá úsudek sám. Jak to bývalo doma, popisuje naše vlastivědná kniha na stranách 268/69. Podívejte se, vyplatí se si o tom zase jednou přečíst!
Čtyřicet dní po Vánocích nás církevní svátek Hromnic (2. 2.) se svěcením „bouřkových svící" už ukazuje cestu do předvelikonočního času. Délka dne znatelně přibývá – „na svatého Tomáše o kohoutí krok, na Nový rok už o celý krok, na Tři krále o skok jelena, na Hromnice už o celou hodinu", tak se snažili tomuto přírodnímu dění dostát i v nářečním rýmu. Druhý únor platil za zvláštní „ztracený den" (Lostag) pro některá selská pravidla. Tak prý dřevo poražené v tento den s přibývajícím věkem tvrdne, nečerviví ani nehnije. Čeledíni si hledali jiné, lepší místo.
V únoru najdeme v kalendáři známé svátky, jako sv. Blažeje (3. 2.), kdy kněz uděluje svatoblažejské požehnání, sv. Doroty (6. 2.) – „na Dorotu ještě mnoho sněhu, zato v létě dobrý jetel", sv. Valentina (14. 2. – dříve bez květin a bonbonů!) a svátek apoštola Matěje (24. 2.) s pravidlem „Matěj láme led; nemá-li žádný, udělá si ho". V únoru se sousedé ještě rádi scházeli na dračkách (draní peří).
Třetí březen je zasvěcen sv. Kunhutě, a tehdy se říkalo: „Hřmí-li na Kunhutu, rozdovádí se zima", ale také „Kunhuta přivádí teplo zezdola".
Čtvrtého března vzpomínáme na 54 sudetoněmeckých krajanů, kteří roku 1919 pokojně demonstrovali za svobodu a sebeurčení a přišli o život kulkami české soldatesky.
Popeleční středou (5. 3.) začíná půst; následují týdny rozjímání a vnitřního usebrání, ale pro nejednoho současníka i vážného úsilí se uskrovnit, aby konečně shodil zimní sádlo a nepříjemná kila. Na svátek sv. Josefa (19. 3.) platí povětrnostní pravidlo: „Je-li na Josefa jasno, bude dobrý rok"; 21. 3. dosáhneme rovnodennosti, počátku jara, a na Zvěstování Páně (25. 3.) slavíme slavnost „Zvěstování Páně". V tuto dobu se také vraceli špačci z jihu (dnes podstatně dříve).
Přeji vám – nejen k masopustu – zdravý humor a veselou mysl, i když už si nožka tak docela nezaskotačí. Snad i osvěžující zimní vycházka přinese zpět krásné vzpomínky na náš dříve tak sněhem bohatý domov. Vyrovnejte se všichni dobře s nástrahami zimy – a to prosím bez zlomených rukou a nohou!
S domáckým „Servus" vás srdečně zdraví váš krajan Franz Pöttig
Mit vielen guten Wünschen haben wir das neue Jahr begonnen. Dabei stand die Hoffnung auf Erhaltung des Friedens, dessen wir uns seit mehr als einem halben Jahrhundert in Freiheit und Wohlstand erfreuen dürfen, und Vermeidung weiterer kriegerischer Auseinandersetzungen in anderen Ländern mit an vorderster Stelle. Aus täglicher Erfahrung jedoch wissen wir, daß wir in einer unruhigen Zeit und in einer bedrohten Welt leben. Diese Erkenntnis dämpft die Zuversicht und steigert die Besorgnis.
Wenn der erste Heimatbrief 2003 zu Euch ins Haus kommt – es ist der 70. aus meiner Feder – hat sich der früher oft strenge, frostklirrende Jänner schon verabschiedet, der dafür auch „Hartung" genannt wird, und wir stecken noch mitten im Fasching, der heuer bis zum 4. März dauert. Über das ausgelassene Treiben in den „närrischen Tagen" von heute mit seinen oft unsinnigen Auswüchsen mag jeder selbst befinden. Wie es früher daheim zuging, beschreibt unser Heimatbuch auf den Seiten 268/69. Seht nach, es lohnt sich, wieder einmal darüber nachzulesen!
Vierzig Tage nach Weihnachten weist uns der kirchliche Feiertag „Mariä Lichtmeß" (2.2.) mit der Weihe der „Wetterkerzen" bereits den Weg in die vorösterliche Zeit. Die Tageslänge nimmt spürbar zu – „zan Thomastoogh an Håhnatritt, 's Neia Gåuha schu an gånzn Schritt, Dreikenigstoogh an Hirschnsprung, za Löichtmeß schu a gånza Stund", so versuchte man, diesem Naturgeschehen auch im mundartlichen Reim gerecht zu werden. Der zweite Feber galt als besonderer „Lostag" für einige Bauernregeln. So wird Holz, an diesem Tag geschlagen, mit zunehmendem Alter härter, nicht wurmstichig oder faulig. Dienstboten suchten sich eine andere, bessere Stellung.
Im Feber finden wir im Kalender bekannte Namenstage, wie St. Blasius (3.2.), an dem der Priester den Blasiussegen erteilt, die hl. Dorothea (6.2.) – „an Dorothee noch viel Schnee, im Sommer dafür guter Klee", St. Valentin (14.2. – früher ohne Blumen und Pralinen!) und den des Apostels Matthias (24.2.) mit der Regel „Mattheis bricht's Eis; håut a kaans, mecht a sich aans". Im Feber fanden sich Nachbarsleute noch gern zum „Federnschlöißn" ein.
Der 3. März ist der hl. Kunigunde gewidmet, und da hieß es: „Dunnats ua Kunigund, treibts da Winta bunt", aber auch „Kunigund, kinnt die Wiarm va unt".
Am 4. März gedenken wir der 54 sudetendeutschen Landsleute, die 1919 für Freiheit und Selbstbestimmung friedlich demonstrierten und durch Kugeln der tschechischen Soldateska ihr Leben ließen.
Mit dem Aschermittwoch (5.3.) beginnt die Fastenzeit; es folgen Wochen der Besinnung und der inneren Einkehr, aber auch für so manche Zeitgenossen des ernsthaften Bemühens, sich einzuschränken, um endlich Winterspeck und lästige Pfunde loszuwerden. Am Josephitag (19.3.) gilt die Wetterregel: „Josephi klar, ein gutes Jahr"; am 21.3. erreichen wir die Tagundnachtgleiche, den Beginn des Frühlings, und an Mariä Verkündigung (25.3.) begehen wir das Hochfest „Verkündigung des Herrn". Um diese Zeit kamen auch die Stare aus dem Süden zurück (heute wesentlich früher).
Ich wünsche Euch – nicht nur zum Fasching – gesunden Humor und ein fröhliches Gemüt, wenn auch das Tanzbein sich nicht mehr so recht schwingen läßt. Vielleicht bringt auch eine erholsame Winterwanderung schöne Erinnerungen an unsere früher so schneereiche Heimat zurück. Kommt alle gut mit den Unbilden des Winters zurecht – und dies bitte ohne Arm- und Beinbruch!
Mit einem heimatlichen „Servus" grüßt Euch herzlich Euer Landsmann
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Z fotografií, které mi byly pro Heimatbrief přenechány, jsem vyhradil ještě dvě ke zveřejnění. Oba snímky pocházejí od našeho krajana Josefa Hahna. (Doma bydlel u Stoky naproti Roßmeisslově továrně.)
[Foto] Členská schůze SHGV dne 7. 9. 02 v Kolpingově domě v Auerbachu. Zleva: Otto Dilling, Franz Hofmann, Kurt Völkl, Bruni Metzler (Wirlitsch), Herbert Jakob, Heinrich Dilling, Franz Pöttig, Anna Zimmerhackl (Veit), Gudrun Hubl, Rudi Dörfl.
[Foto] Po vzpomínce na zesnulé u pomníku vyhnanců z domoviny, zleva: bývalý starosta Hanni Haberberger (s chotí Elly), důstojný pán Kurt Völkl, druhý starosta Georg Gsell, Franz Hofmann a další věrní krajané.
Aus den mir für den Heimatbrief überlassenen Fotos habe ich noch zwei für die Veröffentlichung vorgesehen. Beide Aufnahmen stammen von unserem Lm. Josef Hahn. (Daham håut a am Floutbooch vua da Roßmeissl-Fabrik gwohnt.)
[Foto] Mitgliederversammlung des SHGV am 7.9.02 im Kolpinghaus in Auerbach. V.l.: Otto Dilling, Franz Hofmann, Kurt Völkl, Bruni Metzler (Wirlitsch), Herbert Jakob, Heinrich Dilling, Franz Pöttig, Anna Zimmerhackl (Veit), Gudrun Hubl, Rudi Dörfl.
[Foto] Nach dem Totengedenken am Ehrenmal der Heimatvertriebenen mit v.l. Altbürgermeister Hanni Haberberger (mit Gattin Elly), Hw. Kurt Völkl, 2. Bürgermeister Georg Gsell, Franz Hofmann und anderen treuen Landsleuten.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.