Do nového roku jsme vstoupili s mnoha dobrými přáními. Na předním místě mezi nimi stála naděje na udržení míru, kterému se už více než půl století smíme těšit ve svobodě a blahobytu, a na to, aby se v jiných zemích předešlo dalším válečným střetům. Z každodenní zkušenosti však víme, že žijeme v neklidné době a v ohroženém světě. Toto poznání tlumí důvěru a zvyšuje obavy.

Když k vám do domu přichází první Heimatbrief roku 2003 – je to už sedmdesátý z mého pera –, dávno se už rozloučil dříve často krutý, mrazivě třeskutý leden, jemuž se proto také říká „Hartung" (ledoměsíc), a my ještě vězíme uprostřed masopustu, který letos trvá až do 4. března. O bujarém reji dnešních „bláznivých dnů" s jeho často nesmyslnými výstřelky ať si každý udělá úsudek sám. Jak to bývalo doma, popisuje naše vlastivědná kniha na stranách 268/69. Podívejte se, vyplatí se si o tom zase jednou přečíst!

Čtyřicet dní po Vánocích nás církevní svátek Hromnic (2. 2.) se svěcením „bouřkových svící" už ukazuje cestu do předvelikonočního času. Délka dne znatelně přibývá – „na svatého Tomáše o kohoutí krok, na Nový rok už o celý krok, na Tři krále o skok jelena, na Hromnice už o celou hodinu", tak se snažili tomuto přírodnímu dění dostát i v nářečním rýmu. Druhý únor platil za zvláštní „ztracený den" (Lostag) pro některá selská pravidla. Tak prý dřevo poražené v tento den s přibývajícím věkem tvrdne, nečerviví ani nehnije. Čeledíni si hledali jiné, lepší místo.

V únoru najdeme v kalendáři známé svátky, jako sv. Blažeje (3. 2.), kdy kněz uděluje svatoblažejské požehnání, sv. Doroty (6. 2.) – „na Dorotu ještě mnoho sněhu, zato v létě dobrý jetel", sv. Valentina (14. 2. – dříve bez květin a bonbonů!) a svátek apoštola Matěje (24. 2.) s pravidlem „Matěj láme led; nemá-li žádný, udělá si ho". V únoru se sousedé ještě rádi scházeli na dračkách (draní peří).

Třetí březen je zasvěcen sv. Kunhutě, a tehdy se říkalo: „Hřmí-li na Kunhutu, rozdovádí se zima", ale také „Kunhuta přivádí teplo zezdola".

Čtvrtého března vzpomínáme na 54 sudetoněmeckých krajanů, kteří roku 1919 pokojně demonstrovali za svobodu a sebeurčení a přišli o život kulkami české soldatesky.

Popeleční středou (5. 3.) začíná půst; následují týdny rozjímání a vnitřního usebrání, ale pro nejednoho současníka i vážného úsilí se uskrovnit, aby konečně shodil zimní sádlo a nepříjemná kila. Na svátek sv. Josefa (19. 3.) platí povětrnostní pravidlo: „Je-li na Josefa jasno, bude dobrý rok"; 21. 3. dosáhneme rovnodennosti, počátku jara, a na Zvěstování Páně (25. 3.) slavíme slavnost „Zvěstování Páně". V tuto dobu se také vraceli špačci z jihu (dnes podstatně dříve).

Přeji vám – nejen k masopustu – zdravý humor a veselou mysl, i když už si nožka tak docela nezaskotačí. Snad i osvěžující zimní vycházka přinese zpět krásné vzpomínky na náš dříve tak sněhem bohatý domov. Vyrovnejte se všichni dobře s nástrahami zimy – a to prosím bez zlomených rukou a nohou!

S domáckým „Servus" vás srdečně zdraví váš krajan Franz Pöttig

sentence continues on the next sheet ⟶

Z fotografií, které mi byly pro Heimatbrief přenechány, jsem vyhradil ještě dvě ke zveřejnění. Oba snímky pocházejí od našeho krajana Josefa Hahna. (Doma bydlel u Stoky naproti Roßmeisslově továrně.)

[Foto] Členská schůze SHGV dne 7. 9. 02 v Kolpingově domě v Auerbachu. Zleva: Otto Dilling, Franz Hofmann, Kurt Völkl, Bruni Metzler (Wirlitsch), Herbert Jakob, Heinrich Dilling, Franz Pöttig, Anna Zimmerhackl (Veit), Gudrun Hubl, Rudi Dörfl.

[Foto] Po vzpomínce na zesnulé u pomníku vyhnanců z domoviny, zleva: bývalý starosta Hanni Haberberger (s chotí Elly), důstojný pán Kurt Völkl, druhý starosta Georg Gsell, Franz Hofmann a další věrní krajané.