⟵ věta pokračuje z předchozího listu

[obr] ▲ Středověké rýžoviště nad Mariánskými Lázněmi (Marienbad) kupci Conradu Maierovi, jenž snad jednal v zájmu domu Fuggerů. Během čtyř smluvních let mu bylo do Augsburku dodáno jen z hornického revíru Horní Slavkov–Krásno 25 904 centnýřů cínu. Královská česká komora tehdy jen z rozdílu mezi výkupní a prodejní cenou vydělala čistý zisk 173 690 zlatých. Tento údaj přesvědčivě naznačuje, jak výnosný obchod s cínem byl. Trvalá konkurence mezi saským a českým cínem vedla roku 1569 císaře Maxmiliána II. k tomu, že navrhl saskému kurfiřtovi vybudovat společný mezistátní kartel pro obchod s cínem, s pevně stanovenými cenami, orientovaný na Norimberk³⁷. Ani tento návrh se však pro pasivitu a otevřený odpor českých a saských těžařů nepodařilo uskutečnit. Obchod s tímto kovem zůstal i nadále v oblasti volné konkurence.

Od šedesátých let 16. století se v důsledku trvale stoupajících cen, v období zmíněné cenové revoluce, dostávalo západoevropské hospodářství, a s ním i české hospodářství jako jeho součást, do stále se prohlubující krize. Vypuknutí občanské války ve Francii roku 1562 a boje o samostatnost Nizozemí od roku 1567 zhoršily vyhlídky na odbyt cínu a vystavily jeho ceny prudkým výkyvům. Roku 1573 dosáhla krize vrcholu, neboť i poslední norimberští odběratelé přestali posílat zálohy na cín. V následujících letech se sice hospodářská situace poněkud uklidnila, ale původní hornoslavkovské produkce z prvních desetiletí 16. století už nikdy nebylo znovu dosaženo³⁸. Určitou náhradou za ztracená západoevropská odbytiště byla expedice podstatné části české produkce cínu do Vídně na výrobu válečného materiálu, jehož spotřeba s blížícími se tureckými armádami do středu Evropy stále stoupala. Kromě vídeňského arzenálu byly z Horního Slavkova a Krásna přednostně zásobovány výhradně i armádní sbory v Uhrách a výstrojní stanice v Tyrolsku³⁹.

V druhé polovině 16. století spotřebovávaly značnou část hornoslavkovské produkce i domácí cínařské dílny; kov totiž díky svým vlastnostem stále více získával na módní oblibě. Hlavním odběratelem byla Praha, kromě cínařských a zvonařských dílen zejména cínová huť v Thunovském dvoře [Theiner Hof], kde v 16. století italští řemeslníci vyráběli stolní nádobí s bohatou uměleckou výzdobou. Slavkovským cínem byly zásobovány i významné dílny v Chebu (Eger), Českých Budějovicích (Budweis), Kutné Hoře (Kuttenberg) a na dalších místech v Čechách a na Moravě⁴⁰, především v Brně (Brünn), Olomouci (Olmütz), Jihlavě (Iglau) aj. Na zdejších dodávkách závisely i zvonařské dílny v sousedním Slezsku, zejména ve Vratislavi (Breslau) a v řadě polských měst s rozvinutou cínařskou výrobou, například v Krakově, Lvově, Svídnici (Schweidnitz)⁴¹. Kromě toho měl cín jako základní surovina význam i v řadě dalších výrobních odvětví, například v knihtisku, při výrobě stolního nádobí, při glazování kuchyňského nádobí a majoliky, při smaltování kovových výrobků atd. Po objevení vlastností cínových solí se tento kov stal také surovinou pro výrobu barviv. Ve sbírkách evropských muzeí a sou-

[obr] ▲ Počátek Hornoslavkovského plavebního příkopu, budovaného v letech 1530–1536 v délce 24 km kromých sběratelů se dodnes zachovalo mnoho předmětů vysoké historické a umělecké hodnoty, vyrobených z cínu pocházejícího z ložisek Slavkovského lesa nebo Krušných hor.

věta pokračuje na dalším listu ⟶