⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Skutečně se také právě ve východním pokračování žuly Klingeru čili Hohensteinu setkáváme s tím, že

nejenom že na povrch vystupují nejrůznější rozklady této zrnité žuloviny[?], a jsou s nimi spojeny všechny důležité cínové doly staré i nové doby, nýbrž se nacházejí přímo v žule i samostatné rudní žíly, které jsou tím mocnější, ne-li zároveň bohatší, čím blíže leží žulové oblasti. Z toho plyne obecné pozorování, že šárský[?] žula má podstatný a největší[?] vliv na bohatství hornoslavkovského cínorudného ložiska. Místní[?] okolnosti i vzájemné vztahy pro to svědčí a poukazují na to, že žula je prvním a nejdůležitějším nositelem cínových rud v českém Krušnohoří a Středohoří. Ta část otevřeného[?] klinského[?] severozápadního pohoří stojí přímo na žulové hranici; a právě zde bylo třeba hledat obsah cínu v mateční hornině, stejně jako i staré dolování na této horské rozhraní a při ní nesestupovalo kolmo, nýbrž se sklánělo do plochy.“

V Horním Slavkově se cínonosná žula skutečně odlišuje od svého jalového [Erb.?][?]. Jsou-li její základní složky, živec, křemen a slída, hrubozrnné, s nápadnými krystaly živce porfyrovitě promísené, pak takové hmoty sotva kde obsahují cín; jsou-li naopak jemnozrnně složené, s převažujícím křemenem, k němuž přistupuje jako vedlejší součást mastek, chlorit a turmalín, a pozoruje-li se navíc na hornině i vylučování[?] cínové rudy, pak lze této charakteristické hornině přiřknout tím větší hornický význam. Pravidelné žíly, které protínají žulu mimo vlastní žulové pohoří, jsou naproti tomu na cínovou rudu chudší než vlastní cínová žula. Ty se vyznačují jako hrubě

krystalické směsi křemene se živcem, berylem[?], kazivcem, apatitem, wolframem, dále pyritem a arzenopyritem, a konečně i cínovými rudnými žilami."

Obecně nacházíme rudní žíly, s výjimkou několika téměř čistě cínovcových, převážně ve starších horninách. Nejčastěji v krystalických břidlicích (rula, svor atd.), ve starších vyvřelých horninách jako žula, syenit, porfyr atd., v horninách droby a až po zechsteinský útvar.

Avšak z těchto rudních žil jsou to opět cínorudné žíly, které se vyskytují téměř výhradně jen v nejstarších horninách, a proto se objevují jen v žule, greisenu, rule, svoru, některých jílovitých břidlicích a velmi zřídka v porfyru. Nikdo dosud neviděl cínorudnou žílu v dioritu, diabasu, afanitu[?] nebo vápencovém pohoří.

Tyto žíly hornoslavkovského revíru, jejichž nejušlechtilejší byly dobývány zejména u Krásna v žule, mají průměrný směr h. 3–5° a upadají více či méně strmě, avšak vždy k [?], takže se přiklánějí k žule a ostře protínají rulové vrstvy.

U těchto žil je třeba poznamenat, že jejich rozpad na visutá a ležatá odžilí[?] je poměrně častý jev. Obsahují vesměs:

křemen, cínovec, wolframit, molybdenit, arzenopyrit, chalkopyrit, sfalerit, topas, turmalín, gilbertit, kazivec, apatit a jako produkty rozkladu baryt[?] a měděno-manganovou rudu.

Jako geologické[?] výskyty tohoto cínorudného útvaru je třeba podle pana horního rady Breithaupta uvést následující:

I. 1, křemen, 2, cínovec, 3, molybdenit.

II. 1, křemen, 2, cínovec, 3, topas, Topazius meroxenus[?]

III. 1, křemen, 2, ferrowolframit, 3, topas, 4, kamenná moučka (Steinmark).

IV. 1, křemen, 2, lesklý arzenopyrit, 3, gilbertit.

V. 1, ferrowolframit, 2, šálovec[?] (Schaalspath), Pyramidites macrotypicus, 3, kazivec.

VI. 1, ferrowolframit, 2, kazivec.

VII. 1, křemen, 2, apatit, 3, pseudoapatit, v hemirombických pseudomorfózách po neznámém a zaniklém minerálu,

VIII. 1, křemen, 2, kazivec, 3, olivenit.

IX. 1, černý sfalerit, 2, chalkopyrit.

X. 1, křemen, 2, měděno-manganová ruda, Picites cupro-manganeus.

Prohlídka dolu Maria Schönfeld (Maria Schönfeld Zeche).

Tento důl leží nedaleko městečka[?] Krásno (Schönfeld), asi 1 hodinu od Horního Slavkova. Hlavní žíly jsou:

1, Gellnauerská[?] žíla, která se táhne k jihozápadu a upadá 60–65°, a 2, Mariánská žíla (Maria Gang), jejíž směr a úklon je stejný. Jejich složky se mění tak, jak již bylo uvedeno výše. Mocnost kolísá mezi 3 a 12 palci a cínovcová ruda (Zwitter) se v nich vyskytuje pouze[?] vtroušená[?], přičemž její průměrný obsah se odhaduje na 1 %, čehož stockwerková ruda nedosahuje[?].

Jsou zde dvě jámy: první je takzvaná Mokrá jáma (Naßschacht)[?], hloubená v okolní hornině, o šířce 1 lechtnera[?]

a délce 2½ lechtnera. Je opatřena dvojitým srubovým vyztužením a dosahuje hloubky 63 lechtnerů až po [?] dědičnou štolu (Erbstollen)[?], která je z jámy vedena po Gellnauerské[?] žíle. Prohlubování jámy probíhá dnem i nocí, neboť má být v co nejkratší době prohloubena o dalších 47 lechtnerů. Zmíněná žíla se nad zmíněnou dědičnou štolou[?] rozpadá na 3 odžilí, z nichž dvě jsem prošel a která jsou na střední chodbě, 14 lechtnerů výše než zmíněná štola, velmi zřetelně vidět. Jednotlivá odžilí zde probíhají 3 lechtnery od sebe a jsou vůči sobě poměrně rovnoběžná, zdají se však opět se k sobě přibližovat, což bylo možné poznat u jednoho ohybu a o něco dále na odkrytém odžilí.

Doprava z této jámy je zajišťována turbínou postavenou na povrchu.

Druhá jáma je stará hlavní jáma Michaelisova (Michaelisschacht), která byla v té době o 3 lechtnery méně hluboká než předchozí a v níž se doprava provádí koňským rumpálem (Pferdegöpel). Tato jáma je vyztužena celým srubem a je při fárání nesmírně vlhká, takže jsme po návratu na povrch byli skrz naskrz promočeni.

Nálezy v těchto dolech zanechávaly mnoho přání nesplněných, neboť obě hlavní žíly byly velmi málo mocné a v jejich výplni se vyskytoval zejména křemen s málo se vyskytujícím cínovým zrnem[?], takže se zdály být již jen stínem dřívějšího bohatství a staré výnosnosti. Nemaje[?] valné[?]

jistoty, neboť jsem toho vlastně tolik jako nic neviděl, cítím[?] se povinen litovat, že z toho důvodu mohu podat tak málo zpráv.

Ostatně se hned od mého příjezdu do Horního Slavkova hromadilo neštěstí na neštěstí. Čekaly mě 2 české svátky, kdy se vůbec nefáralo, a jelikož jsem tak musel při hrozném deštivém počasí trávit čas ve svém bytě, přičemž jsem si ani předem nemohl u tamějšího horního mistra pana Vogla nebo horního praktikanta pana Kaczwinského opatřit nějaké poznámky a poprosit o leccos vysvětlit, neboť první byl na cestách a druhý byl nemocný. Jelikož jsem zde mohl zůstat už jen 1 den kvůli blížícímu se setkání se svým cestovním společníkem Werbachem[?], který podnikl z Oloví jinou trasu, sfáral jsem tedy téhož dne časně ráno a odpoledne jsem si u pana Vogla, který se mezitím vrátil, opatřil několik poznámek a následující tabulkové přehledy. Z těchto důvodů prosím o laskavé shovívavost.

Za zmínku ještě stojí Huberský Hlavní důl (Huber. Hauptwerk), mohutný cínonosný žulový masiv vystupující na hranici obou měst Horního Slavkova a Krásna, který v hloubce 60 sáhů dosáhl obvodu 300 sáhů, nyní však stojí pod vodou, neboť stará vodosloupcová mašina (Wassersäulenmaschine), která byla ještě opatřena padacím prkénkovým řízením[?], byla vytržena a nová dosud nebyla zabudována.

Jelikož odvodnění[?] přichází v úvahu jen[?] v hloubce 50–60 sáhů,

přinášené[?] náklady[?], dědičná štola (Schlägenerbstollen)[?] má délku více než 4000 sáhů, a pro přivádění umělých vod k hornickým účelům stále ještě slouží 18 vodních nádrží (Werksteiche) o rozloze 60 jiter, jakož i 2 hlavní příkopy o délce více než 13000 sáhů.

Získávání cínovcové rudy (Zwitter) z hald se provádí mokrou úpravou, přičemž se halda zpracovává[?] v zařízení s žlaby o rozteči[?] 1 vídeňské linky[?] až po výtok[?], přičemž se stlučená kaše vede do dlouhých žlabů a následně se podle velikosti zrna usazené prané druhy zpracovávají ve výsedcích a na praných rudninách.

Jelikož existují dva druhy rudních žil[?], totiž ty ze stockwerku a ty z žil, ustálila se zkušeností za osvědčenou zásadu, že u žulových hornin ze stockwerku se má používat mírné rýžování a jemné praní, zatímco u výplní žil rychlejší postup[?] a ostré praní.

Získané koncentráty jsou hrubo-, středně- a jemnozrnné cínové koncentráty, které obsahují v průměru 60[?] % cínu a 40 % nečistot.

Zde používané praní rudniny (Waschherde) jsou zařízeny následovně a v tom se liší od našich.

[obr] Tab. Obr. I a II.

Celá pracovní plocha (Herd) se skládá ze 2 částí, z nichž spodní je nastavitelná, a to tak, že se její horní konec[?] může otáčet kolem hřídele f uloženého uprostřed celé délky plochy, přičemž šroub jí umožňuje dát různý sklon. Na obrázku a jsou nosné trámy (Herdbäume), b hlava plochy (Herdkopf), do níž jsou zapuštěny. Mezi nosnými trámy jsou rovněž zapuštěny příčky c, přes něž vedou tahy d. Stejně tak jsou na spodní

části stojanu c, jedna příčka a d, dvě svorky[?]. Na těchto svorkách[?] jsou nakonec položena prkna e a e. Horní patro je zhotoveno o délce 7' a šířce 4' u hlavy[?] konstrukce, přičemž je třeba jen poznamenat, že při zhotovení všeho je nutno dbát na dostatečnou pevnost, protože zpracovávaný materiál[?] vyžaduje odolnost vůči silným[?] nárazům. Pohyblivé[?] spodní patro je o 3½ vídeňského palce níže, o délce 5' a šířce rovněž 4 vídeňských stop, zhotoveno z bočních trámů a nasazeno na horní[?], jakoby představovalo druhý stojan. Vsazením čepů válce do obecných ručních trámů je toto patro sice co do velikosti a počtu ručních posuvů závislé na[?] intenzitě nastavení horního patra, resp.[?] jemu udaného postavení, nikoli však co do svého sklonu, neboť ten mu lze pomocí nastavovacího zařízení h dát nezávisle na poloze horního patra zvolené ručními stavěcími pákami a jejich záběrovými body i, a to libovolným způsobem.

Zušlechťování se dělí na dvě hlavní práce, totiž na opětovné čištění cínovce od cizích minerálů a na přetavování cínových koncentrátů, jakož i rafinaci vytaveného surového cínu na obchodní zboží. První práce zahrnuje pražení cínovce v plamenné peci s dřevěným topením po dobu 36–48 hodin za účelem úplného rozložení sirných a arzenových sloučenin, jakož i současného rozpálení cínovce na křehko, drcení[?] pra-

druhý odpich[?] z vytvořených kovových zpupí[?].

Cínovce, takto v průměru přivedené na 58 % kovnatost, se v krumpech (Krummöfen) vysokých 8 vídeňských stop, s dřevěným uhlím a vlastními struskami taví na surový kov; ten se pak na přehřebí[?] přetavuje, rafinuje a odlévá do takzvaných bulí (Bollen)[?] po 2

vídeňských centnýřích[?].

Cínová huť má 1 krump a 1 plamennou pec. Pro přehled výtěžnosti mohou postačit následující tabulky:

Důl Maria Schönfeld, 1. čtvrtletí 1858. | 2. pol. 1858.

[obr] Tabulka: Sloupce po centnýřích | librách | lotech pro 1. čtvrtletí a 2. pololetí

Do praženého procesu převzato a zásobeno[?] mokrou cínovou rudou | 60. | 82 | — | 597 | 16. | — Mokrý úbytek[?] | 3. | 2. | — | 3. | 1. | — Suchá váha | 55. | 49. | — | 531. | 92. | [—] Po pražení a rozdrobnění[?] získáno čerstvé[?] cínovcové rudy[?] | 28. | — | — | 281. | — | — mírné = | 4. | — | — | 40. | — | — odpad (After) | 8. | — | — | 57. | 60 | — Součet položek[?] | 40 | — | — | 378 | 60 | — Mokrý úbytek při předtavení[?] | — | — | 3 | — | — | 3 Suchá váha | 36. | 31 | — | 348. | — | 22. Odevzdáno do přetavovací hutě[?] | 36. | 31 | — | 348. | — | 22 Vytěženo cínu | 19. | 39. | — | 188. | — | 24.

Přitom bylo spotřebováno:

1. čtvrtletí | 2. pololetí

na dřevo 3 5/8 sáhu = 28 zl. 7 3/4 kr. | 33 6/8 sáhu = 245 zl. 39 1/4 kr.

54 vědra uhlí = 61 zl. 12 kr. | 432 vědra uhlí = 506 zl. 7 1/4 kr.

Příplatek[?] 2 lb. 17 lotů = — zl. 55 1/4 kr. | 22 lb. 17 lotů = 6 zl. 23 kr.

tedy spotřeba uhlí na 1 cent. cínu

2,7 vědra | 2,3 vědra.

věta pokračuje na dalším listu ⟶