⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Na protější straně je ve výšce 4 stopy 6 palců nad podlahou umístěna druhá plošina G, na kterou se dělníci při práci stavějí, aby mohli obsluhovat síta v různých výškách. Na horním konci žlabu se nachází násypka H, obrácená čtyřboká jehlanovitá skříň, do níž se sype rudnina k praní tak, jak přichází z dolu. Práce se sítovým žlabem (Siebgitterwäsche[?]) probíhá takto:
Nejprve se pomocí posuvného šoupátka vypustí z násypky určité množství rubaniny, které padá do horní části žlabu na zinkové desky a
dostává se na síto I. Zároveň proudí ze žlabu K nepřetržitě čistá voda ve značném množství žlabem H[?], a tím přes všechna síta. Před tímto sítem, stejně jako před každým dalším, stojí na k tomu určené, již zmíněné plošině G dělník s malou hráběmi a pomocí nich při stálém přítoku vody řádně a pořádně přehrabuje rubaninu sem a tam. Tím se jednak tato promývaná rudnina zbavuje horské hlušiny[?] a jednak propadávají síty všechny ty části, které jsou menší než otvory síta, a dostávají se tak na následující síto s menšími otvory. Dělník musí pokračovat v propracovávání hmoty na sítu tak dlouho, dokud voda z něj neodtéká zase zcela čirá a dokud na druhé síto už nic nepadá. Poté odsune vypraný materiál[?] stranou, otevře šoupátko a nechá padat nový materiál k praní a třídění.
Stejný postup, jaký dodržuje dělník u prvního síta, musí[?] dodržovat[?] i ostatní dělníci a stejně jednat. Co propadne druhým sítem, dostane se přirozeně na třetí a tak dále, takže každý dělník, kromě prvního, dostává svůj materiál vždy z předchozího síta.
Zbytky[?], které nepropadly nejvyšším sítem, nýbrž na něm zůstaly ležet, se hráběmi stáhnou na druhé síto, přiléhající k prvnímu, mimo žlab, a protože obsahují největší a upravené[?] kusy jak z rudných žil[?], tak i s
hlušinou[?] provázejícími kusy, na třídicí stoly (Scheidetische) umístěné v témže prostoru. Důvodem umístění vyklenutého[?] síta[?] k dalšímu[?] je, aby třídicí materiál[?] nepřicházel na stoly příliš mokrý, nýbrž aby voda mohla ještě více odtéci děrovaným dnem, než se materiál přesune dál. Třídicí stoly jsou zhotoveny z pevných fošen, na nichž jsou přepážkami oddělena jednotlivá třídicí místa, do nichž je vždy vložena železná třídicí deska. Ostatně tak silná konstrukce třídicí lavice, jakou máme ve Freibergu, kde je prostor mezi stěnou budovy a lomem vydusán jílem mezi vzpěrami[?], do něhož je teprve uložena třídicí deska, zde vůbec není potřebná, neboť zdejší rudy, sestávající výhradně z olověného lesku (Bleiglanz), a hlušinové horniny, jak jsme již uvedli v geognostickém popisu[?], nemají takový stupeň pevnosti, aby musely být zpracovávány velkým úsilím a silnými údery.
Třídění nevykonávají chlapci jako u nás, nýbrž havíři. Přitom se vytřiďuje:
1., Hrubý olověný lesk, který jde na válcovnu (Walzwerk)
2., materiál na stoupy (Pochgänge) a 3., hlušina (Berge).
Je tedy vidět, že tamější třídění je velmi lehká a málo složitá práce, a nechápu, proč se k ní používají havíři či starší horníci, a ne chlapci, neboť tím vychází velmi draho.
Potřebné nářadí je při tom prosté třídicí kladívko s jedním ostřím a jedním týlem.
Co dále zůstalo na ostatních sítech, se hráběmi stahuje průchodem do pod nimi ležících oddělení sazicích plošin, určených pro každé síto zvlášť. Za tímto účelem jsou i stoly[?] napojeny na žlab pod tupým úhlem, stejně jako přepážka b sahá pod týmž úhlem až k dolní bortové stěně, což pouze usnadňuje vytahování rubaniny ze síta, zatímco při pravém úhlu by se velmi brzy usazovaly nečistoty a podobně [nad řádkem vepsáno: usazovat se].
Tyto různé, již podle velikosti oddělené třídy se nyní zachycují pomocí stroje, stojícího před každým oddělením. U těchto sazicích strojů (Setzmaschinen) nacházíme odchylky od ostatních, u nichž má sazicí síto ve své šachtě málo volného prostoru, takže voda, protože nemůže unikat volnými prostorami, je nucena procházet především sítem a rubaninu tak lépe a silněji zvedat vzhůru. U těchto[?] naopak nacházíme pravý opak, neboť sazicí šachta má mnohem větší průměr než sazicí síto. Ta[?] má tvar useknutého kužele, jehož horní světlý průměr činí 5 stop, dolní 2 stopy 2 palce a výška 25 palců. Sazicí síto má naproti tomu při stejném tvaru nahoře 16, dole 13 palců v průměru a výšku 7 palců. Skládá se z kruhového okraje ze sudových dužin, kterému se říká [?], jehož dnem je síto nesené dvěma kolmo se křížícími železnými tyčemi. Na plášti[?] jsou diametrálně proti sobě umístěna dvě držadla, na nichž je síto pomocí dvou provazů a nahoře upevněné páky zavěšeno na pružné tyči, a to tak, že když tyč stojí vodorovně, tedy bez působení síly, pouze s vahou síta na ní zavěšenou, síto se právě ponořuje hluboko[?] do vody v sazicí šachtě,
do níž se ponořuje. Dělník poté, co síto naplní sazivem do výšky 4–5 palců, uchopí je za obě držadla a pohybuje jím ve vodě sazicího sudu nahoru a dolů, přičemž musí pouze tlačit dolů, zatímco zvedání vzhůru obstarává pružná tyč. Tento druh mechanické pomůcky se tedy liší od toho, jaký je obvyklý u nás a spočívá v páce. Aby bylo možné provést srovnání mezi oběma způsoby, musel by ovšem člověk sám delší dobu pracovat oběma způsoby a zvlášť dbát na výsledky. Když jsem tam sázení sám vyzkoušel, musím přiznat, že mi to připadalo obtížnější a stálo více námahy než u našich sazicích strojů, zejména proto, že se člověk musí hluboko naklánět[?] přes sazicí sud a tlačit celou vahou těla. Postup při sázení je následující:
Dělník naplní síto sazivem, když je má postavené na okraji sazicího sudu, do výšky asi 4–6 palců. Pak je uvede do pohybu, jehož délka se liší podle povahy rudy a činí 4–8 minut. Poté se síto opět zvedne na okraj sazicího sudu, což zde musí dělník učinit bez pomoci protizávaží, a jakmile voda náležitě odteče, sejme stěrací latí[?] určitou tloušťku z jednotlivých vrstev, a podle jejich počtu bude zapotřebí i různý počet snímků. V našem případě se u prvního a druhého síta [přeškrtnuté slovo] plechových sít II a III provedly jen 2 snímky, přičemž první snímek jde jako materiál na stoupy (Pochgänge) pod stoupy a druhý snímek jde na klaubírenskou plošinu[?] (Klaubebühne). Zde se dokonce dá odebírat ještě dál,
protože kusy v prvních dvou sítech mají takovou velikost, že obsahují zároveň hlušinu i rudu, a proto jako materiál na stoupy poskytují velmi vítaný materiál.
Na klaubírenském stole (Klaubetisch) se pak vybírají 2 druhy, totiž 1., celistvý olověný lesk, který jde rovněž na válcovnu, a 2., materiál na stoupy.
U posledních tří sít se dělají 3 odpady, totiž 1., hlušina, 2., materiál na stoupy a 3., zrnitý olověný lesk (Bleiglanzgraupen).
Ty se na válcovnu nedávají, protože už mají dodatelnou zrnitost.
Saziva[?] z každého síta se spotřebovávají jako materiál k dalšímu zpracování pro nejbližší následující síto, a tak si síta navzájem pomáhají ruku v ruce. Je velmi nutné, aby síta[?] byla čas od času zbavena saziva a aby se také častěji přiváděla do sudů čerstvá voda, což lze provést pomocí potrubí[?] vedeného za sudy. Nevýhodou tedy je, že do sudů neproudí nepřetržitě čerstvá voda a kal[?] se nemůže současně odvádět, jak to u nás bývá obvyklé.
Nejjemnější součásti, které prošly i šestým, posledním drátěným sítem, padají za pračku a jsou zachycovány ve žlabu g, který tyto částečky odvádí[?] do promývací kaskády[?].
Saziva[?], která se konečně nahromadí v posledním oddílu, se propírají na kalovém příkopu (Schlammgraben). Takový příkop tvoří 12 stop dlouhý, 22 palců široký a 20 palců hluboký žlab zhotovený z fošen, který je skloněn pod malým úhlem směrem dopředu, a to[?] po celé své délce o 8–10 palců. Na jeho horním konci se nachází rozplavovací plošina, na kterou se přivádí voda. Aby tato voda stékala rovnoměrně po dně stolu a stejně tak rovnoměrně unášela rubaninu, je přední okraj plošiny opatřen [?], před nímž je ještě umístěna lišta, sloužící k tomu, aby voda nepřetékala příliš silně. Ve svislé přední stěně, u paty stolu, jsou 4 otvory o šířce 1 palec, stejně od sebe vzdálené a ležící v jedné vodorovné linii. Zachycují[?] nejjemnější písek a kal do žlabů[?], umístěných pod podlahou budovy. Nářadí, kterého dělník při rozplavování používá, je takzvaná stírací hůl[?] (Streichkrücke).
Písek je navršen v hromadách na podlaze budovy a rozplavovač (Schlämmer) z něj lopatou nahazuje malé množství na stůl. Voda vytékající v nepřetržité vrstvě unáší jednotlivé součásti dolů po rovině, odkud se je dělník svými hráběmi[?] neustále snaží znovu přivádět[?] zpět. Tímto zpracováním se všechny částečky kalu dostávají i na povrch, takže lehčí jsou vodou snáze odnášeny pryč, zatímco těžší hmota, sestávající z cínu[?], zůstává ležet u hlavy stolu.
Na spodním konci stolu udržuje rozplavovač jistou výšku téměř nehybné vody, jejíž hladina zaujímá celou délku stolu, přičemž se nejnižší otvory v přední stěně uzavírají dřevěnými kolíky, a to v míře, v jaké[?] přibývá[?] písku hromadícího se ve stole při odplavování[?]. Bez tohoto bezpečnostního opatření
by byl pohyb vody příliš rychlý a odnesl by s sebou značnou část ještě rudného[?] písku ze žlabu[?].
Jakmile je příkop plný, rozplavovač vodu úplně[?] vypne, otevře všechny otvory v přední stěně a nechá jimi odtéci vodu obsaženou v písku. Množství vody potřebné k rozplavování je obecně různé podle složení[?] a povahy zásob určených k rozplavování; čím hrubozrnnější je písek a čím méně kalu obsahuje, tím rychleji lze práci provádět. Při zpracování jemných zásob, obsahujících mnoho kalu, musí dělník postupovat mnohem pomaleji a zásoby v příkopu více zpracovávat. Obvykle se spotřebuje 5 krychlových stop[?] vody za minutu.
Jakmile voda z příkopu úplně odteče, vyznačí rozplavovač svými hráběmi[?] na povrchu písku 2 čáry, které udávají rozdělení písku na 3 druhy, ohraničené rovinami vedenými kolmo těmito čarami. Tyto čáry však nezávisejí na libovůli rozplavovače, nýbrž se při nich řídí předpisy vyznačenými na vnitřní stěně příkopu, které se zakládají na dlouholeté zkušenosti. Nejvrchnější část se skládá z čistých zrn a lze ji ihned dodat, druhá část se vrací zpět do práce a třetí, nejmenší část je bezcenná a sype se na haldu. Tak se tato práce opakuje.
Na [?] zařízení jsem nezpozoroval žádná zařízení odlišná od předchozích, a domnívám se proto, že je[?], kromě[?] nárazových stolů (Stoßherde), z nichž byl při mé přítomnosti v provozu jen jediný, mohu ponechat bez dalšího popisu.
V prostoru stoup se dále nachází drtič (Zerquetschwerk[?]), který má zcela přesně stejné zařízení a konstrukci jako ten v Jáchymově (Joachimsthal), který jsem popsal dříve. Liší se od něj pouze tím, že má ve všech svých rozměrech větší[?] rozměry, je tedy stavěn silněji, a že je u něj nasazovací kolo, zatímco u jáchymovského musely příliš velké, a tedy ještě k rozdrcení určené zrnitiny (Graupen), znovu nasazovat dělníkem. Nasazovací neboli násypné kolo se skládá ze dvou věnců, které jsou na vnějším obvodu spojeny latěmi tak, že tvoří souvislé vnější dno. Na vnitřní straně jsou mezi těmito věnci umístěny dřevěné lopatky neboli komůrky. 4 ramena, spojující kolo s hřídelí, jsou rovněž umístěna zvenčí a přenos pohybu se rovněž děje zvenčí, přičemž síla se na kolo přenáší od stroje pomocí nekonečného řetězu vedeného kolem pláště[?] nasazovacího kola. Strana kola obrácená k válcovně je proto zcela volná, takže dolní konec třasadla a horní pouzdro[?] válcové hřídele zasahují do vnitřku kola. Zrnitina, kterou je třeba ještě jednou rozdrtit, tedy snadno a sama padá do komůrek kola a z nich zase do násypné skříně.
Hlavní rozměry tohoto nasazovacího kola jsou: průměr 15 stop, šířka mezi věnci 2 stopy 4 palce a hloubka komůrek 8 palců. Jeho otáčky činí 1/3 otáček vodního kola. Voda pro úpravárenské práce se odebírá z potoka Zwoda[?], který protéká v bezprostřední blízkosti budovy.
Na závěr ještě připojím některé výsledky úpravy: drobný výtěžek z pracích materiálů (Waschzeuge) činí 10–15 % rudy a 1½–2 % kyzu[?] (Schlich) a z nárazových stolů[?] (Stoßgänge) 2 % rudy. Jedno stoupní želízko zpracuje za 24 hodin 5 centů a válcovna zpracuje za 1 hodinu 10 centů. Praní a třídění na rýžovacím žlabu se sítem (Reibgitterwäsche) činí za 1 hodinu 5–6 zdvihů[?] po 14 krychlových stopách, tedy průměrně 77–80 krychlových stop.
Náklady na úpravu na cent prané rudy činí 8,8 krejcaru rak. měny[?] (ö.W.), na cent materiálu z nárazových stolů[?] 4 krejcary.
V roce 1858 sestávala celá produkce rudy z:
| | | | |---|---|---| | 816 centů měděné rudy | à 10 zl. | = 8160 zl. | | 40,4 centů šedé rudy[?] (Fahlerz) | à 7 zl. | = 282,8 zl. | | 208 centů kyzu (Schlich) | à 5 zl. | = 1040 zl. | | Součet | | 9482,8 zl. |
V roce 1859 dosáhla produkce díky četným zlepšením úpravárenských metod[?], avšak zejména díky bohatším nálezům (Anbrüche), téměř dvojnásobku.
Důl je v současné době stále ve ztrátě (Zubuße) kvůli různým novostavbám na povrchu, jakož i kvůli různým průzkumným a otvírkovým pracím v hornině pod[?] zemí.
einer Höhe von 4'6" vom Fußboden angebracht, auf welche sich die Arbeiter während ihrer Beschäftigung stellen, um auf die verschieden hohen Siebe wirken zu können. Am obersten Ende des Gerinnes befindet sich die Rolle H, ein umgestürzt vierseitig pyramidalförmiger Kasten, in welchen die Waschzeuge, sowie sie aus der Grube kommen, geschüttet werden. Die Arbeit mit der Siebgitterwäsche[?] ist nun folgende:
Es wird zuerst eine Quantität Haufwerk mittelst eines Schiebers aus der Rolle gelassen, welches in den obern Theil des Gerinnes auf die Zinkplatten fällt und
auf das Sieb I gebracht wird. Gleichzeitig strömt aus dem Gerinne K ununterbrochen helles Wasser in bedeutender Quantität durch das Gerinne H[?] und somit über alle Siebe hinweg. Vor diesem Siebe, sowie vor jedem der folgenden steht eine[?] auf der dazu angebrachten, aber schon erwähnten Bühne G ein Arbeiter mit einer kleinen Kratze und schiebt mittelst derselben das Haufwerk bei fortwährendem Wasserzuflusse gehörig und ordentlich hin und her. Hierdurch werden erstens diese Waschgüter von ihrem Gebirgsschmand befreit und zweitens fallen alle diejenigen Theile, welche kleiner sind, als die Öffnungen des Siebes durch dasselbe hindurch und gelangen so auf das nächstfolgende, mit kleineren Öffnungen versehene Sieb. Der Arbeiter muß nun so lange fortfahren, die Masse auf dem Siebe durchzuarbeiten, bis das von diesem abfließende Wasser wieder vollkommen klar fortgeht und nichts mehr auf das zweite fällt. So schiebt dann das Gewaschene[?] bei Seite und öffnet den Schieber und läßt neues Material zum Aufwaschen und Sortiren herabfallen.
Diesem Verfahren, welches der Arbeiter beim ersten Siebe beobachtet, müssen ebenso[?] die andern Arbeiter nachgehen[?] und ebenso handeln. Was natürlich durch das zweite Sieb fällt, kommt auf das dritte und so fort, so daß jeder Arbeiter, außer dem ersten, sein Material stets von vorhergehenden Siebe erhält.
Die Reste[?] nun, welche durch das oberste Sieb nicht gefallen sondern auf ihm liegen geblieben ist, wird mit einer Kratze auf ein an das erste Sieb anstoßendes zweites außerhalb des Gerinnes gezogen und kommt, da es die größten und vorgerichteten[?] Stücke von sowohl einen[?] Erzgängen[?] als auch mit
Bergen[?] nachgängigen[?] enthält, auf die in demselben Raume befindlichen Scheidetische. Der Grund zur Anbringung eines gewölbten[?] Siebes[?] an das nächste[?] ist der, damit das Scheidzeug[?] nicht zu naß auf die Tische kommt, sondern das Wasser durch den durchlöcherten Boden bis zur Weiterbeförderung noch mehr ablaufen kann. Die Scheidetische bestehen in aus starken Pfosten gebauten Tischen, auf welchen durch Scheidewände die einzelnen Scheideörter abgetheilt sind, in welchen je eine eiserne Scheideplatte eingelegt ist. Es ist übrigens ein sehr starker Bau der Scheidebank, wie wir deren in Freiberg besitzen, bei welchen der Raum zwischen der Gebäudewand und dem Bruch, den Rüstbäumen[?] mit Lehm ausgestampft ist, in welchen erst die Scheideplatte liegt, gar nicht nöthig, da die hier vorkommenden Erze, die allein in Bleiglanz bestehen, und die Gangarten, wie wir schon in der geognostischen Darstellung erwähnten[?], nicht den Grad der Festigkeit haben, um mit großen Anstrengungen und starken Schlägen behandelt werden zu müssen.
Das Scheiden verrichten nicht Jungen, wie bei uns, sondern Häuer. Bei demselben wird ausgehalten
1., Grober Bleiglanz, welcher auf das Walzwerk kommt
2., Pochgänge und 3., Berge.
Man sieht also, daß das dasige Scheiden eine sehr leichte und wenig complicirte Arbeit ist und begreift nicht, warum Häuer oder ältere Bergleute und nicht Jungen dazu benutzt werden, da es doch dadurch sehr theuer zu stehen kommt.
Das hierbei nöthige Gezäh ist der einfache Scheidehammer mit einer Schärfe und einer Bahn.
Was ferner auf den andern Sieben zurückgeblieben ist, wird mittelst der Kratzen durch die Gosse in die darunterstehenden Abtheilungen der Setzbühnen, welche für jedes Sieb bestimmt ist,
gezogen. Zu diesem Zwecke sind auch die Herde unter einem stumpfen Winkel an das Gerinne angesetzt, sowie die Scheidewand b unter ebendemselben Winkel bis an die untere Bordwand reicht, welcher Umstand lediglich das Herausziehen des Haufwerkes vom Siebe erleichtert, während sich bei einem rechten Winkel sehr bald Schmutz und dergleichen angesetzt [nad řádkem vepsáno: ansetzen] haben würde.
Diese verschiedenen ihrer Grösse nach schon gesonderten Klassen werden nun mittelst einer vor jeder Abtheilung stehenden Maschine gefasst. In diesen Setzmaschinen finden wir nun Abweichungen von den übrigen, bei denen das Setzsieb wenig Spielraum im Setzschacht hat und das Wasser gezwungen ist, da es durch die Spielräume nicht entweichen kann, vorzüglich durch das Sieb zu dringen und das Haufwerk besser und kräftiger in die Höhe zu heben. Bei diesen jenen[?] dagegen finden wir gerade das Gegentheil, indem der Setzschacht einen viel grössern Durchmesser hat, als das Setzsieb. Derselbe[?] hat eine abgestürzte kegelförmige Form, deren oberer Durchmesser in Lichten 5' und deren unterer 2'2" und deren Höhe 25" beträgt. Das Setzsieb hat dagegen bei gleicher Form oben 16", unten 13" im Durchmesser und eine Höhe von 7". Es besteht aus einem runden Rand von Fassdauben, den man den [?] nennt, welches zum Boden ein Sieb hat, das von zwei sich rechtwinklig schneidenden Eisenstäben getragen wird. An dem Laufe[?] befinden sich diametral gegenüber liegend 2 Handhaben, an welchen das Sieb mittelst zweier Stricke und eines oben befestigten Hebels an einer elastischen Stange aufgehangen wird, in der Art, dass, wenn die Stange horizontal steht, also ohne auf sie eingewirkt zu werden, sondern bloss das Gewicht des Siebes an ihr hängt, dasselbe eben in das Wasser tief[?] im Setzschacht
eintaucht. Der Arbeiter ergreift, nachdem er das Sieb mit Setzwerk 4–5" hoch gefüllt hat, dasselbe an den beiden Handhaben und bewegt es im Wasser des Setzfasses auf und nieder, wobei er nur niederzudrücken hat, während das in die Höhe heben von der elastischen Stange vollbracht wird. Diese Art mechanischer Hilfsvorrichtung ist also abweichend von der bei uns gebräuchlichen, die in einem Hebel besteht. Um eine Vergleichung zwischen beiden Arten anstellen zu können, müßte man freilich mit beiden längere Zeit selbst gearbeitet und auf die Resultate besonders Obacht gegeben haben. Als ich daselbst das Setzen versuchte, muß ich gestehen, daß es mir schwerer fiel und mehr Anstrengung kostete, als bei unseren Setzmaschinen, besonders da man sich weit über das Setzfaß bücken[?] und mit der ganzen Last des Körpers drücken muß. Das Verfahren beim Setzen ist folgendes:
Der Arbeiter füllt das Sieb mit Setzwerk, indem er dasselbe auf dem Rand des Setzfasses stehen hat, etwa 4–6" hoch. Er bringt es dann in Bewegung, deren Zeitdauer nach der Beschaffenheit des Erzes verschieden ist und 4–8 Minuten beträgt. Darauf wird das Sieb wieder auf den Rand des Setzfasses gehoben, was hier der Arbeiter ohne Unterstützung eines Gegengewichtes thun muß, und wenn das Wasser gehörig abgelaufen ist, so hebt er mit der Streichlatte[?] eine gewisse Dicke von den verschiedenen Schichten ab und je nach der Anzahl derselben, die er hat, werden auch verschiedene Abhübe nöthig sein. In unserem Falle wurden beim ersten und zweiten Sieb [durchgestrichenes Wort] die Blechgittersiebe II u. III nur 2 Abhübe gemacht und zwar kommt der erste Abhub als Pochgänge unter das Pochwerk und der zweite Abhub kommt auf die Klaubebühne. Sogar kann man hier noch abheben,
weil doch die Stücke in den ersten beiden Sieben eine solche Größe haben, daß sie gleichzeitig Berge und Erz enthalten, und daher als Pochgänge ein sehr willkommenes Material liefern.
Auf dem Klaubetische werden dann 2 Sorten ausgeklaubt, nämlich 1., derber Bleiglanz, der auch auf das Walzwerk kommt und 2., Pochgänge.
Bei den drei letzten Siebe macht man 3 Abfälle und zwar 1., Berge, 2., Pochgänge und 3., Bleiglanzgraupen.
Diese kommen nicht erst auf das Walzwerk, weil sie schon ein lieferbares Korn besitzen.
Das Setzzeug[?] eines jeden Siebes wird als weiter zu verarbeitendes Material für das zunächst folgende Sieb verbraucht und so arbeiten sich die Siebe gegenseitig Hand in Hand. Es ist sehr nöthig, daß von Zeit zu Zeit die Aufsiebe[?] von ihrem Setzzeug[?] befreit werden und daß ebenfalls öfters frisches Wasser in die Fässer geleitet wird, welches mit Hilfe eines hinter den Fässern herzuführenden Röhren-Lau-fes[?] kann. Nachtheilig ist also, daß nicht continuirlich frisches Wasser in die Fässer fließt und die Trübe gleichzeitig sich entfernen kann, wie wir es bei uns gewöhnlich finden.
Die feinsten Bestandtheile, welche auch durch das 6., das letzte Drahtgittersieb gegangen sind, fallen über die Wäsche hinaus und werden in einem Gerinne g aufgefangen, welches diese Theilchen der Waschführung[?] zuführt[?].
Das Setzzeug[?] endlich, welches im letzten Absatz sich ansammelt, wird auf einem Schlammgraben verwaschen. Ein solcher besteht in einem aus Pfosten gefertigten 12' langen, 22" breiten, und 20" tiefen Graben, welcher unter einem kleinen Winkel nach vorne zu geneigt ist, nämlich[?] auf seiner ganzen
Länge von 8-10". An seinem obersten Ende befindet sich die Aufschlämmbühne, auf welche das Wasser aufgeschüttet wird. Damit dieses gleichmäßig über den Boden des Herdes laufe, und ebenso gleichmäßig das Haufwerk mit fortschlämme, so ist der vordere Rand der Bühne durch ein [?] versehn, vor welcher noch eine Leiste angebracht ist, welche dazu dient, daß das Wasser nicht zu stark überfließt. In der senkrechten Vorderwand, am Fuße des Herdes befinden sich 4 Löcher von 1" Weite gleichweit von einander abstehend und in einer horizontalen Linie liegend. Sie besammler[?] des weichsten Sandes und Schlammes, denen[?] Gerinnen, welche unter der Sohle des Gebäudes angebracht sind. Das Werkzeug, welches sich der Arbeiter beim Schlämmen bedient, besteht in der sogenannten Streichkrücke[?].
Der Sand ist in Haufen auf der Sohle des Gebäudes aufgeschüttet und der Schlämmer wirft mit der Schaufel eine geringe Quantität davon in den Herd. Das in einer ununterbrochenen Schicht ausfließende Wasser führt die Bestandtheile über die Ebene hinunter, woher sie der Arbeiter mit seiner Krätze[?] unaufhörlich wieder anzuführen[?] sucht. Durch dieß Verarbeiten kommen auch alle Theilchen des Schlammes an die Oberfläche, so daß die leichtern, leichter vom Wasser fortgeführt werden, während die schwerern Masse, die aus Zinn[?] besteht, am Kopfe des Herdes liegen bleibt.
Am Fußende des Herdes erhält der Schlämmer eine gewisse Höhe von fast unbeweglichem Wasser, dessen Oberfläche die ganze Länge des Herdes einnimmt, wobei die untersten Löcher an der Vorderwand mit Holzpflöcken verschlossen werden, in dem Maaße, daß [darüber eingefügt: als] der in dem Herde sich ansammelnde Sand sich abschwämmen[?] vermehrt[?]. Ohne diese Vorsichtsmaaßregel
würde die Bewegung des Wassers zu schnell sein und einen bedeutenden Theil von noch haltigem Sand des Gerinnes[?] mit sich fortführen.
Sobald der Graben gefüllt ist, stellt der Schlämmer das Wasser gänzlich[?] ab, öffnet alle Löcher in der Vorwand und läßt das im Sand befindliche Wasser durch dieselben abfließen. Im allgemeinen ist die Menge des zum Schlämmen erforderlichen Wassers nach der Mischung[?] und der Beschaffenheit der zu schlämmenden Vorräthe verschieden; je grobkörniger der Sand ist, und je weniger Schlamm er enthält, um so schneller kann man die Arbeit betreiben. Bei der Bearbeitung feiner Vorräthe, die viel Schlämme enthält, muß der Arbeiter viel langsamer vorgehen und die Vorräthe im Graben mehr bearbeiten. Man verbraucht gewöhnlich 5 c'[?] Wasser p. Minute.
Wenn das Wasser aus dem Graben vollkommen abgeflossen ist, so bezeichnet der Schlämmer mit seiner Krätze[?] auf der Oberfläche des Sandes 2 Striche, welche die Theilung des Sandes in 3 Sorten angeben, die durch senkrecht durch diese Striche gelegte Ebenen begrenzt werden. Diese Striche hängen aber nicht von der Willkür des Schlämmenden ab, sondern er folgt dabei Vorschriften, die an der innern Wand des Grabens gemerkt sind, und die sich auf vielfache Erfahrung begründen. der oberste Theil besteht aus reinen Körnern und kann sogleich geliefert werden, der zweite Theil kehrt zur Arbeit zurück und der dritte, der kleinste Theil ist unhaltig und wird auf die Halde gestürzt. So wiederholt sich diese Arbeit.
An dem [?]werk habe ich keine, von den vorigen abweichende Einrichtungen bemerkt und glaube daher dieselben[?], außer [?] die Stoßherde, von denen bei meiner Anwesenheit nur ein einziger in Thätigkeit war, unberücksichtigt zu lassen zu dürfen.
In dem Pochwerksraum befindet sich noch ein Zerquetschwerk[?], welches ganz genau dieselbe Einrichtung und Konstruction hat, wie dasjenige in Joachimsthal, welches ich früher beschrieben habe. Es unterscheidet sich bloss von jenem dadurch, dass es in allen seinen grössere[?] Dimensionen hat, also stärker gebaut ist und dass ein Aufgeberad vorhanden ist, während bei den Joachimsthaler die zu grossen und daher noch zu zerkleinernden Graupen von einem Arbeiter wieder aufgegeben werden mussten. Das Aufgebe- oder Aufschüttrad besteht aus zwei Kränzen, welche an der äusseren Peripherie durch Latten so mit einander verbunden sind, dass sie einen vollen äusseren Boden bilden. Auf der innern Seite sind zwischen diesen Kränzen hölzerne Schaufeln oder Zellen angebracht. Die 4 Arme, welche das Rad mit der Welle verbinden, sind auch aussen angebracht und die Bewegungsmittheilung wird ebenfalls ausserhalb bewirkt, indem die Kraft von der Maschine, und durch eine um den Mantel[?] des Aufgeberades gelegte Kette ohne Ende auf dasselbe übertragen wird. Es ist daher die nach dem Walzwerk gestellte Seite des Rades ganz frei, so dass das untere Ende des Rüttels und die obere Büchse[?] der Walzenwelle in das Innere des Rades reichen. Die Graupen nun, die nochmals durchgequetscht werden müssen, fallen leicht und von selbst in die Zellen des Rades und aus diesen wieder in den Aufgabekasten.
Die Hauptdimensionen dieses Aufgeberades sind: der Durchmesser 15', Breite zwischen den Kränzen 2' 4" und Tiefe der Zellen 8". Seine Umdrehungsgeschwindigkeit ist 1/3 von der des Wasserrades. Die Wasser für die Aufbereitungsarbeiten werden dem Zwodauflusse entnommen, welche in der unmittelbaren Nähe des Gebäudes vorbeifliesst.
Zum Schluße will ich noch einige Aufbereitungsresultate hinzufügen: das Kleinausbringen aus den Waschzeugen beträgt 10–15 % Erz und 1½–2 % Schlich und aus den Stoßgängen[?] 2 % Erz. Ein Pochstempel geht in 24 Stunden 5 Ctr und das Walzwerk arbeitet in 1 Stunde 10 Ctr durch. Das Waschen und Sortiren der Reibgitterwäsche[?] beträgt in 1 Stunde 5–6 Hübe[?] à 14 Cubikfuß also durchschnittlich 77–80 Cubikfuß.
Die Aufbereitungskosten pr. Ctr Wascherz betragen 8,8 xr ö.W.[?] pr. Ctr Stoßgänge[?] 4 xr.
Im Jahre 1858 bestand die ganze Erzproduction in
816 Ctr Kupfererz | à 10 fl. | = 8160 fl.
40,4 „ Fahlerz[?] | à 7 fl. | = 282,8 fl.
208 „ Schlich | à 5 fl. | = 1040
Summa | | 9482,8 fl.
Im Jahre 1859 erreichte durch vielfache Verbesserungen in den Aufbereitungsmethoden[?], als besonders aber durch reicher Anbrüche die Production beinahe das Doppelte.
Die Grube steht zur Zeit noch in Zubußen wegen der verschiedenen Neubauten über Tage, als auch wegen der verschiedenen Untersuchs- und Aufschließungsarbeiten des Gebirges unterhalb[?] Tage.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.