⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Lampy určené pro havíře jsou z bílého plechu, jsou menší a nahoře uzavřené víčkem na doplňování oleje, které je opatřeno kloubem, takže se dá jedna polovina odklopit. Tvar je zcela stejný jako u výše popsané lampy, jen miska je menší.
Úprava rudy.
Jak jsme se již dříve zmínili, nachází se na šachtě Einigkeit (Einigkeitsschacht) ve vedlejší budově mokrá stoupa (Naßpochwerk) se 6 síty, 3 stoupacími stoly (Stoßherde) a jedním hrotovým žlabem (Spitzlutte)[?]. V době mého pobytu v Jáchymově však stály jak stoupací stoly, tak i stoupa úplně bez provozu, protože nebyla k dispozici žádná ruda ke zpracování, a proto jsem (ne)mohl vidět práci ani samotné stoupací stoly, neboť na nich byla naskládána samá síta a nářadí všeho druhu; svou pozornost jsem tedy zaměřil zejména na rudnou drtičku (Erzquetsche), kterou také podrobně popíšu. Ze stojícího a klidného stavu úpravnických strojů lze již předem usuzovat na celkovou dodávku rudy. A skutečně, revírní oddělení šachty Einigkeit tehdy nedodávalo žádnou rudu vůbec.
Z otevřených děl (Oertern), kde se právě pracovalo, nebyla vůbec žádná dobývka; žíla se ukazovala mocná 1–3″ a skládala se z vápence, hnědého tmelu (Braunspath) a trochy kyzu. Dobývání manganové rudy bylo rovněž zcela zastaveno, protože na příslušných dílech neměli v těchto letních měsících vůbec žádné větrání. V zimě má prý být práce opět obnovena.
Ruda, která se dostává na Fündgrub[?] k drtičce, pochází, jak ještě uvidíme později, z dolu Elias[?], z východního revírního oddělení.
Pohon jak stoupacích stolů, tak stoupy i drtičky vychází z malého vodního kola, jehož vzájemné propojení má znázornit přiložený náčrt[?]. Je na něm A vodní kolo se svou hřídelí a, která na obou stranách spočívá na 2 čepových ložiskách, umístěných vždy mezi dvěma sloupy[?]. Na jedné straně je na této hřídeli upevněno litinové ozubené kolo B, které na obou stranách zabírá do dvou dalších litinových soukolí C a D, z nichž C, menší, uvádí do pohybu rudnou drtičku a D, větší, uvádí do pohybu stoupu. Na druhé straně hřídele vodního kola a je rovněž nasazeno soukolí B₁ stejné velikosti, které opět zabírá do dalšího, menšího soukolí C₁, jež svou hřídelí uvádí do pohybu stoupací stoly [vloženo nad řádkem: tím]. Podrobný popis samotné válcovny je nyní následující:
Mezi dvěma 7″ širokými, 6″ silnými dřevěnými sloupy A, stojícími svisle a sahajícími od podlahy až ke stropu budovy, se ve čtyřech[?] čepových ložiskách pohybují dvě 5′ silné litinové hřídele ležící v jedné vodorovné rovině.
[obr] Tab. II. Obr. I, II.
a a a₁, z nichž každá nese litinový válec W vysoký 18″ a dlouhý 14″, mezi něž se sype rudná drť určená k rozdrcení. Pohyby těchto válců jsou navzájem opačné, a to tak, že se otáčejí proti sobě, a jsou vyvolávány soukolím C, spojeným s hřídelí a, o němž byla řeč již výše. Na této hřídeli, stejně jako na hřídeli a₁, jsou opět upevněna dvě železná ozubená kola E a E₁, která do sebe zapadají, čímž vzniká pohyb naznačený na náčrtu. Stejný pohyb mají tedy i válce. Čepová ložiska B, z nichž je na obrázku zakresleno jen jedno, jimiž jsou hřídele upevněny ke sloupům, jsou takzvaná jezdcová ložiska (Reiterlager) a jsou svými patními deskami připevněna k oněm sloupům šrouby a svorníky. Tyto sloupy jsou dole zapuštěny do základových prahů, nahoře jsou naopak přitahovány pomocí šroubů ss k příčným trámům g, upevněným k budově. Účelem těchto sloupů je díky jejich pružnosti umožnit nepatrné povolení pro případ, že by se mezi válce náhodně dostalo nezvykle tvrdé těleso – jinak by hrozilo, že se čepy zlomí. U starších válcoven se pro tento účel používaly závaží na páce nebo listové pružiny. V daném případě byla mezera mezi oběma válci nastavena na 6/7″, což se muselo vyzkoušet a ověřit praxí.
Aby však válce v důsledku napětí sloupů, vyvolaného šrouby ss, k sobě nepřilehly, nýbrž zůstaly ve vzdálenosti odpovídající požadované velikosti zrna,
slouží obě omezovací tyče z, opatřené na koncích maticemi, které se dotáhnou natolik, aby válce nebyly za provozu rudou od sebe odtlačovány, nýbrž aby k tomu došlo teprve tehdy, když je odpor mimořádný.
Válce W jsou duté litinové válce, které se nasazují na litinová jádra a na nich se upevňují 1″ silnými dřevěnými klíny, čímž jsou spojeny s převodem pohybu. Toto uspořádání je jednak výhodné pro přenos pohybu, jednak umožňuje velmi snadnou výměnu válců. Válce jsou odlity z poměrně tvrdého surového železa, přesto se však velmi rychle opotřebovávají, je-li rudnina poněkud tvrdá. Opotřebení začíná zpravidla na hranách a velmi rychle postupuje směrem ke středu, kde vznikají hluboké rýhy. Podle toho by bylo výhodnější, jak vzhledem k množství drcené rudy, tak vzhledem k povaze rudniny, používat kratší, ale silnější válce. Čím větší je však průměr, tím větší hnací síla je zapotřebí.
Šířka vlastního válce je 2½″. Rudnina určená k rozdrcení se sype do komolého pyramidového koše C, který je obrácen[?], odkud padá na sítovitou[?] nádobu D, jež se může otáčet kolem svislého železného čepu b, umístěného na zadním konci dna[?]; čep je uchycen v žlabu, vytesaném[?] na zadní straně zadních sloupů.
Na předním konci visí na dvou řetězech C, upevněných na hácích na vnitřních plochách předních sloupů a majících stejnou délku; tato nádoba[?] je uspořádána tak[?], že je[?] skloněna dopředu pod úhlem 5°. Nesmí však těsně přiléhat ke sloupům, nýbrž má na obou stranách vůli 3″ a lze ji posuvným šoupátkem více nebo méně uzavřít, čímž se přítok na obě plochy rozděluje podle potřeby. Tento koš musí být na své šikmé ploše neustále rozkýván sem a tam pomocí vaček[?], jinak by při nepatrném sklonu 5° rudnina sama od sebe vůbec nesjížděla, nebo by při větším sklonu, i kdyby regulační šoupátko bylo osazeno, padala na plochy v příliš velkých či příliš malých, případně nerovnoměrných[?] množstvích. Aby se toto kývání vyvolalo, sedí na hřídeli a kotouč c, který má po svém vnějším obvodu zprvu[?] pattersonovy[?] palce či zuby.
Jinak[?] je pod košem D upevněn pomocí dvou železných pásů žlab f, který o 9″ přesahuje na jedné straně přes oba sloupy A a je na svém konci opatřen vzhůru směřujícím železným čepem[?]. Asi 6″ od konce je na tomto žlabovém dřevě[?] osazen druhý, dolů směřující čep g, uspořádaný tak, že při klidu síta – tedy když je od sloupů A po obou stranách stejně vzdáleno – tento čep přiléhá svou vnitřní plochou volně k svisle stojící dřevěné tyči h, upevněné k sloupu A pomocí železné objímky. Stejně tak přiléhá i
[obr] Tab. II. Obr. III. [obr] Obr. I. a III.
[obr] Obr. I a II.
při klidu koše první[?] západka g v prohlubni mezi dvěma zuby kotouče c. Uvede-li se nyní válcovna do chodu, zasunou se šikmo stoupající zuby kotouče c pod západku g, posunou tedy pomocí příčného dřeva f koš až téměř k bodu doteku s válcem A, a nechají jej – jakmile se kotouč pootočí natolik, že západka spadne přes pravoúhlý odstupeň zubu – opět prudce vymrštit zpět, protože koš, odsunutý určitou silou stranou, se stále snaží zaujmout svou předchozí polohu. Aby toto kývání (Oscillieren) působilo silněji a rovnoměrněji, slouží již zmíněná pružná tyč[?] h. Ta je při zaběhnutí zubu pod západku g ohnuta západkou g₁ a poté, když síla, jež ji tlačila stranou, poleví, vrhne díky své pružnosti koš pomocí čepu g₁ tím silněji a pravidelněji zpět, přičemž pohyb probíhá spíše v přerušovaných rázech.
Z válců padá rudnina na síto F, skloněné pod úhlem asi 15°, dlouhé 6½ palce[?] a se světlou šířkou 13″. Svým dolním koncem je upevněno pomocí dvou kloubů k podlaze budovy a na horním konci je uspořádáno na způsob třasacího síta[?], avšak tak, že se nevychyluje shora dolů, nýbrž zdola nahoru. Zde je spojeno s příčným dřevem F₁ vyššího rámu G[?], který je svým druhým koncem upevněn pomocí šroubů i ke
sloupům A tak, že se kolem této osy může otáčet. Od tohoto příčného prutu G pak stoupá vzhůru železná tyč H až ke svému uchycení na pružné tyči J, připevněné ke stropu budovy. Přitáhne[?]-li se nyní síla, která střídavě stlačuje rám otočný v i, je tento zase vytažen a zdvižen tyčí J, jež byla rovněž stažena skrze h a nyní se díky své pružnosti opět vymrští vzhůru. Stejný trhavý pohyb nahoru a dolů koná ovšem i síto spojené s rámem.
Síla se vytváří tím způsobem, že v místě a jsou ve svislé rovině s oběma rámovými dřevy G nasazeny dva zuby k a l, které na jedné straně pozvolna stoupají a na druhé straně, proti směru pohybu, jsou seříznuty pravoúhle; dále jsou na každém z rámových dřev upevněny dva hranolovité dřevěné kousky m tak, že vždy dva odpovídající si zuby na obou stranách při největší vzdálenosti rámových dřev náhle a přesně ve stejném okamžiku opustí klínky, a poté se síto díky pružné tyči, prostřednictvím lišty O jdoucí napříč přes ně, přirazí na narážecí klínky (Prallklötzchen) n.
Po tomto nárazu je i rudnina, padlá na síto, poněkud nadhozena vzhůru, a díky tomu lépe sklouzává po šikmé ploše dolů.
Takto zařízený rejžák (Rätter) má všechny nevýhody rejžáků. Prudké nárazy způsobují nakloněné[?] proplétání hrubších zrn a krupice,
takže část krupice přepadává přes síto ven. Protože pak toto smíšené zrno prochází podruhé válci, značně se tím zvyšuje podíl přemletí[?], vznikajícího při druhém průchodu válci. Roztřídění materiálu si dále vyžaduje nemalou hnací sílu, což rovněž patří k podstatným nevýhodám těchto zařízení.
Tento sítový bedník obsahuje pro oddělování 3 síta různé velikosti. Nejhořejší síto má oka o světlosti 5‴, jimiž se oddělují největší zrna, po obou stranách jsou zachycována žlábkem do nádoby I a znovu se sypou na drcení. Co jím propadne, dostane se na druhé síto s oky o světlosti ½‴. Propadlé propadá do nádoby II. Největší zrna však přejdou přes toto síto a padají na třetí, s oky o šířce 1‴, a dostávají se tak do nádoby III. Zrna, která nakonec přejdou přes obě síta, dostávají se do čtvrté nádoby IV. Poslední 3 druhy se dodávají na stoupací stoly.
U vodního kola je k dispozici množství vody 56 krychlových stop za minutu a spád náhonu 20′. Kolo má tedy výkon 2,22 koňské síly.
V první době, kdy se sypaly chudší produkty drcení, zpracovalo se za 6hodinovou směnu 20 1/8 centu rudy, z čehož 74 % hrubého obsahovaly nádoby III a IV a 26 % písku nádoba II. V prvních dnech provozu se drcení prohlubovalo opakovaným přisypáváním a za 1 směnu se zpracovalo jen 10 centů rudy, z čehož připadlo 33½ % do nádoby IV, 36 % do nádoby III a 30½ % do nádoby II.
des Fahrens, besonders aber in Schächten, wo die Hände frei sein müssen. Als ein Vorzug vor Blenden[?] ist höchstens nur das anzuführen, daß sie nach allen Seiten zugleich eine freie Beleuchtung bewirken.
Die für die Bergleute bestimmten Lampen bestehen aus Weißblech, sind kleiner und zum Aufnehmen des Öls oben mit einem Deckel geschlossen, welcher mit einem Gelenk versehen ist, so daß man die eine Hälfte aufklappen kann. Die Form ist ganz dieselbe, wie die obige, nur daß die Schale kleiner ist.
Die Aufbereitung.
Wie wir früher schon erwähnt haben, befindet sich auf dem Einigkeitsschacht in einem Nebengebäude ein Naßpochwerk mit 6 Sieben, 3 Stoßherden und einer Spitzlutte[?]. Da aber zu der Zeit meines Aufenthaltes in Joachimsthal sowohl die Stoßherde als auch das Pochwerk gänzlich standen, da kein zu verarbeitender Erzvorrath vorhanden war, und ich daher (nicht) die Arbeiten, nicht einmal die Stoßherde selbst sehen konnte, indem auf diesen lauter Siebe und Geräthschaften aller Art aufgeschlichtet waren, so richtete ich mein Augenmerk besonders auf die Erzquetsche, die ich auch einer speciellen Beschreibung unterwerfen will. Aus dem Stillstand und der Ruhe der Aufbereitungsmaschinen kann man im voraus auf die ganze Erzlieferung schließen. Und in der That lieferten die Einigkeitsschächter[?], Revierabtheilung damals gar
keine Erze. Von den in Betrieb stehenden Oertern, Abbaue gab es gar nicht, zeigte sich der Gang 1–3" mächtig und bestand aus Kalkspath, Braunspath und etwas Kies. Der Abbau auf Manganerz war ebenfalls gänzlich eingestellt, da sie an den betreffenden Oertern in diesen Sommermonaten keine Wetter hatten. Im Winter dagegen sollen sie wieder belegt werden.
Das Erz nun, welches auf Fündgrub[?] zu der Erzquetsche gelangt, stammt, wie wir später noch sehen werden, vom Elias[?], der östlichen Revierabtheilung.
Die Bewegung sowohl der Stoßherde als des Pochwerkes und der Erzquetsche geht von einem kleinen Wasserrad aus, dessen gegenseitige Verbindung nebenstehende Skizze versinnlichen mögen[?]. Es ist darin A das Wasserrad mit seiner Welle a, welche auf beiden Seiten auf 2 zwischen je 2 Säulen angebrachten Zapfenlagern aufsitzen[?]. Auf der einen Seite ist mit dieser Welle ein gußeisernes Zahnrad B befestigt, welches zu beiden Seiten in 2 andere gußeiserne Getriebe C und D eingreift, von denen C, das kleinere, die Erzquetsche und D, das größere, das Pochwerk in Bewegung setzt. Auf der andern Seite der Wasserradwelle a ist ebenfalls ein mit jenem gleich großes Getriebe B₁ aufgesetzt, welches wiederum in ein anderes kleineres C₁ eingreift, das mittelst seiner Welle die Stoßherde in Bewegung setzt [darüber eingefügt: damit.]. Die specielle Beschreibung des Walzwerkes selbst ist nun folgende:
Zwischen zwei 7" breiten, 6" dicken und vom Boden bis an die Decke des Gebäudes reichenden, vertikal stehenden hölzernen Säulen A bewegen sich in vier[?] Zapfenlagern zwei 5' starke in einer Horizontalebene liegende gußeiserne Wellen.
[obr] Taf. II. Fig. I, II.
a und a,, von denen jede eine 18" hohe und 14" lange gußeiserne Walze W trägt, zwischen welchen das zu quetschende Haufwerk aufgegeben wird. die Bewegungen dieser Walzen sind einander entgegengesetzt und zwar laufen sie einander zu und werden hervorgerufen durch das mit der Welle a in Verbindung stehende schon oben erwähnte Getriebe C der Skizze. Auf diese Welle wie und ebenso auf der Welle a, sind widerum zwei eiserne Zahnräder E und E, befestigt, welche in einander greifen und so die in der Skizze angedeutete Bewegung vollführen. Eine gleiche Bewegung haben daher auch die Walzen. Die Zapfenlager B, von denen in der Figur nur ein einziges gezeichnet ist, mittelst deren die Wellen an den Säulen angebracht sind, sind sogenannte Reiter, zapfenlager und sind mit ihren Fußplatten durch Schrauben, bolzen an denselben befestigt. diese Säulen sind unten in Grundschwellen eingezapft, oben dagegen werden sie mittelst der Schrauben ss gegen die Riegel g angezogen, welche an den Gebäuden fest gemacht sind. Die Anwendung solcher Säulen hat zum Zweck, in Folge der Elasticität derselben eine geringe Nachgiebigkeit für den Fall zu erzielen, wenn ein ungewöhnlich harter Körper zufällig zwischen die Walzen gelangt, wobei man der Gefahr ausgesetzt wäre, daß die Zapfen abbrechen könnten. Bei den älteren Walzwerken gebrauchte man zu diesem Zwecke Gewichtshebel oder Blattfedern. Im vorliegenden Fall wurde der Zwischen, raum zwischen beiden Walzen auf 6/7" hergestellt, welches durch die Erfahrung gefunden werden mußte.
damit aber die Walzen in Folge der durch die Schrauben ss bewirkten Spannung der Säulen nicht aneinander liegen, sondern in einer der zu erzeugenden Korngröße gleichen
Entfernung von einander stehen, dienen die beiden Begrenzstangen z, die an ihren Enden mit Schraubenmuttern versehen sind, welche soweit angezogen werden, daß die Walzen beim Betriebe durch das Erz nicht auseinandergetrieben werden, sondern, daß dieß erst dann eintrete, wenn der Widerstand ein außergewöhnlicher ist.
Die Walzen W sind hohl gegossene Cylinder, welche auf den gußeisernen Kernen aufgeschoben und darauf durch 1" starke Holzkeile befestigt werden und dadurch mit der Bewegungsmittheilung verbunden sind. Diese Einrichtung ist einerseits bequem für die Bewegungsmittheilung und andererseits, weil man dadurch in den Stand gesetzt wird, die Walzen sehr leicht auszuwechseln. Diese sind aus ziemlich hartem Roheisen gegossen, nutzen sich aber dennoch sehr schnell ab, wenn die Gangart etwas fest ist. Die Abnutzung beginnt gewöhnlich an den Kanten und nimmt sehr schnell nach der Mitte zu, in welcher tiefe Furchen entstehen. Hiernach wird es vortheilhafter sowohl in Bezug auf die Menge des zu vermahlenden Erzes, als auch in Bezug auf die Beschaffenheit der Gangart sein, weniger langen, aber stärkeren Walzen anzuwenden. Man bedarf aber eine um so größere Triebkraft, je größer die Durchmesser ist.
Die Breite der eigentlichen Walze ist 2½". Das Haufwerk, welches zermalmt werden soll, wird in einem abgestumpft pyramidenförmigen Kasten C, welcher umgestürzt[?] ist, aufgegeben, von dem es auf ein siebartiges[?] Gefäß D fällt, das an dem hintern Ende der Bodenfläche[?] um einen senkrechten eisernen Bolzen b gedreht werden kann, der auf einem an der Hinterfläche der hintern Säulen ange-
schnittenen Gerinne befestigt ist. An dem vorderen Ende hängt es an zwei Ketten C, welche an den beiden inneren Flächen der vorderen Säulen an einem Haken angebracht sind und dieselbe Länge besitzen, ist dieses Gefäß[?] derart[?], daß[?] es[?] unter einem Winkel von 5° nach vorn zu geneigt ist. Dasselbe darf aber nicht genau an den Säulen anliegen, sondern hat zu beiden Seiten einen Spielraum von 3", und kann durch einen Schieber mehr oder weniger geschlossen werden, wodurch der Zufluß nach die beiden Plätzen nach Bedürfniß zugeteilt werden kann. Dieser Kasten muß nun in der geneigten Ebene, die er besitzt, von den Bergen[?] hin und her geschüttelt werden, da sonst bei der geringen Neigung von 5° das Haufwerk gar nicht von selbst herabrollen oder bei einer größeren Neigung, auch wenn der Regulirungsschieber vorhanden wäre, in zu großen oder zu kleinen oder zu ungeleichmäßigen[?] Massen auf die Plätzen gelangen würde. Um nun dieses Hin- und Herschütteln hervorzubringen, sitzt auf der Welle a eine Scheibe c, welche anfänglich[?] zu ihrer äußeren Randfläche pattersche[?] Daumen oder Zähne besitzt.
Sonst[?] ist unten an dem Kasten D ein Gerinne f mittelst zweier Eisenbänder befestigt, welches aber 9" auf der einen Seite über den beiden Säulen A vorspringt, und an seinem Ende mit einem nach oben gerichteten eisernen Stiftzapfen[?] versehen ist. Etwa 6" vom Ende entfernt ist auf diesem Gerinneholz[?] ein zweiter nach unten gerichteter Stift g, der Art beschaffen, daß beim Stillstande des Siebes, wo es also an beiden Seiten gleichweit entfernt von den Säulen A steht, dieser Stift gerade mit seiner inneren Fläche lose an einer mittelst einer Eisenhülse an der Säule A befestigten aufrecht stehenden hölzernen Stange h anliegt. Ebenso liegt dem
[obr] Taf. II. Fig. III.
[obr] Fig. I. u. III.
[obr] Fig I u. II.
Stillstand des Kastens die erste[?] Klinke g liegt in einer Vertiefung zwischen je 2 Zähnen der Scheibe c. Wird nun das Walzwerk angelassen, so schieben sich die nach dieser Seite schräg aufsteigenden Zähne der Scheibe c unter die Klinke g, schieben also mittelst des Querholzes f den Kasten bis nahe zum Berührungspunkte desselben mit der Walze A, und lassen ihn dann, wenn endlich die Scheibe sich so weit gedreht hat, daß die Klinke über den rechtwinkligen Absatz des Zahnes herabfällt, indem doch immer der mit einer gewissen Kraft bei Seite geschobenen Kasten das Bestreben hat, seine vorige Lage wieder einzunehmen, wieder herüberschnellen. Um nun dieses Oscilliren kräftiger und mehr gleichmäßig wirken zu lassen, dient aber die schon erwähnte elastische Stange[?] h. Diese wird beim Untergriff des Zahnes unter die Klinke g durch die Klinke g₁ gebogen und schnellt dann, wenn die sie zur Seite drückende Kraft nachgelassen hat, vermöge ihrer Elasticität den Kasten mittelst des Stiftes g₁ um so kräftiger und regelmäßiger wieder zurück, indem hierbei die Bewegung in mehr abgesetzten Stößen erfolgt.
Aus den Walzen weg fällt das Haufwerk auf ein unter einem Winkel von etwa 15° geneigtes Sieb F, welches eine Länge von 6½ Zollen[?] und eine lichte Breite von 13″ besitzt. Mit seinem untern Ende ist es mittelst zweier Gelenke am Fußboden des Gebäudes befestigt und am obern Ende nach Art eines Schlagsiebes[?] eingerichtet, indem es aber nicht von oben nach unten sondern von unten nach oben ausschlägt. Daselbst ist es mit dem Querholz F₁ eines höhern Rahmens G[?] in Verbindung gesetzt, welcher mit seinem andern Ende mittelst Schrauben i so an die
säulen A befestigt ist, dass er sich um diese Achsen drehen lässt. Von diesem Querstab G geht dann eine eiserne Stange H in die Höhe bis zu ihrer Befestigung mit einer an der Decke des Gebäudes angebrachten elastischen Stange J. Zieht[?] man nun eine Kraft, welche abwechselnd den in i drehbaren Rahmen niederdrückt, so wird derselbe wieder von der Stange J, welche durch h ebenfalls niedergezogen wurde und nun vermöge ihrer Elasticität wieder nach oben schnellt, zurück und in die Höhe genommen. Dieselbe auf- und niedergehende ruckweise Bewegung mit macht natürlich auch das mit dem Rahmen verbundene Sieb.
Die Kraft wird nun dadurch hervorgebracht, dass an der Stelle a in der Verticalebene mit den beiden Rahmenhölzern G zwei Zähne k und l aufgesetzt sind, welche auf einer Seite allmählig ansteigen und auf der andern, der Bewegungsrichtung entgegengesetzten Seite rechtwinklig abgeschnitten sind und dass ferner auf jedes der Rahmenhölzer zwei parallelepipedische Holzstücke m so angebracht sind, dass je zwei sich zu beiden Seiten entsprechende Zähne bei der grössten Entfernung der Rahmenhölzer von der Stelle plötzlich und genau zu gleicher Zeit die Klötzchen verlassen und dann, vermöge der elastischen Stange das Sieb mittelst eines quer über dasselbe hinweggehenden Lattschied[?] O an Prallklötzchen n angeschlagen wird.
Nach diesem Anprall wird das aufs Sieb gefallene Haufwerk ebenfalls etwas in die Höhe geworfen und gleitet dadurch besser über die schiefe Ebene hinunter.
Das auf diese Weise eingerichtete Rätter hat die Nachtheile aller Rätter. Die heftigen Stösse veranlassen ein schiefes[?] Ineinanderspringen der groben Körner und Graupen,
so daß ein Theil der letzteren über das Sieb hinausfällt. Indem nun diese Gemenge ein zweites Mal durch die Walzen gehen, wird das Verhältniß des Mundes[?], welches beim Durchwalzen entsteht, sehr bedeutend vermehrt. Die Sichtung des Materials erfordert ferner eine nicht geringe Triebkraft, welche auch zu den wesentlichen Nachtheilen gehört, die diese Apparate besitzen.
Dieser Siebkasten enthält nun für die Separation 3 Siebe von verschiedener Größe. Das oberste Sieb hat Maschen von 5''' lichter Öffnung, durch welche die größten Körner abgeschieden, zu beiden Seiten durch eine Gosse in das Gefäß I aufgefangen[?] und zum zweiten Mal aufgegeben werden. Was hier hindurchfällt, kommt auf das zweite Sieb, welches Öffnungen von ½''' lichter Weite hat. Das Durchgegangene fällt in das Gefäß II. Die größten Körner aber gehen über dieses Sieb hinweg und fallen auf das dritte, mit Maschen von 1''' Weite und gelangen so in das Gefäß III. Die Körner endlich, welche über beide Siebe weggegangen sind, gelangen in das vierte Gefäß IV. Die letzten 3 Sorten werden an die Herde geliefert.
Am Wasserrade steht eine Wassermenge von 56 Cubikfuß pr. Minute und ein Aufschlaggefälle von 20' zu Gebote. Es besitzt daher eine Leistung von 2,22 Pferdekräften.
In der ersten Zeit, in welcher die erzärmeren[?] Zerkleinerungs=Produkte aufgegeben wurden, verarbeitete man pr. 6 stündige Schicht 20 1/8 Ctr Erz, wovon 74 % Grobes das Gefäß III und IV und 26 % Sand das Gefäß II
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.