zlato rychle nasypala do sudů a se svým dítětem spěchala pryč. Když vyšla z dosahu lesa, zeptala se: „Mé milé dítě, kdo tě tedy živil a opatroval?" „Ach, matko," řeklo dítě, „krásná bílá paní mě živila a opatrovala."
Gold schüttete sie eilig in die Fässer und eilte mit ihrem Kinde davon. Als sie aus dem Bereich des Waldes gekommen, fragte sie: "Mein liebes Kind, wer hat dich denn genährt und gepflegt?" "Ach, Mutter", sprach das Kind, "eine schöne weiße Frau hat mich genährt und gepflegt."
Krudumská Barborka
Na pustině, mnoho let poté, co zmizel krudumský hrabě, byl postaven statek, který patřil bohatému muži, dvorskému sedlákovi. Ten měl jediné dítě, dívku jménem Barborka. Ta šla jednou na Krudum sbírat bukvice. Když jich nasbírala velké množství, unavená si lehla do měkkého mechu a usnula. Náhle ucítila, jak se jí dotýká jemná ruka, a když se probudila a rozhlédla se kolem sebe, spatřila před sebou krásnou, bíle oděnou ženu a kolem sebe nádhernou zahradu plnou nejskvostnějších květin a plodů. Uprostřed zahrady se tyčila zurčící fontána a vzduchem poletovali pestří ptáci a motýli. Barborka nevěděla úžasem, kam se má podít. Bílá paní k ní však promluvila mírným hlasem a přikázala jí, aby ji následovala. Barborka šla a prohlížela si všechny nádhery zahrady, poté vešly do zeleného loubí, na jehož konci stál nádherný zámek. Byl z bílého mramoru, brány z slonoviny opatřené zlatými zámky, střecha pokrytá zářícími tolary a za okny visely těžké hedvábné závěsy.
Paní zavedla Barborku do zámku a procházela s dítětem z patra do patra. Barborka ztratila veškerý strach a dokonce svou průvodkyni prosila, aby jí ukázala i podzemní prostory. Ta se zprvu zdráhala, pak však ustoupila, ale Barborka musela slavnostně slíbit, že přitom nebude ani mluvit, ani se smát, ani plakat. Pak šly. Cestou strčila paní dítěti něco do kapsy.
Plná očekávání vstoupila Barborka do prvního sklepení – jak se cítila zklamaná! Stěny a strop byly potaženy černým suknem, na němž se leskly stříbrné hvězdičky. Uprostřed prostoru stála velká černá rakev a kolem ní bylo rozestaveno čtyři stříbrných svícnů s hořícími voskovými svícemi. Bílá paní přistoupila k rakvi, poklekla, zahalila si tvář a začala srdceryvně vzlykat. Barborka nevěděla, co se s ní děje, pak ji však zachvátil soucit, zapomněla na svůj slib a propukla v hlasitý pláč.
Vtom se ozvala strašná rána, až se celý dům otřásl. Barborka se sesunula k zemi, a když se probrala z omráčení – byla sama
Das Krudum-Barberl
Auf der Wüstung wurde viele Jahre nach dem Verschwinden des Krudumgrafen ein Hof gebaut, welcher einem reichen Mann, dem Hofbauer gehörte. Derselbe hatte ein einziges Kind namens Barberl. Dieses ging einmal nach dem Krudum, um Buchnüsse zu suchen. Als sie eine große Menge derselben gesammelt hatte, legte sie sich, da sie sehr müde war, in das weiche Moos und schlief da ein. Da fühlte sie sich plötzlich von einer zarten Hand berührt und da sie darüber erwachte und um sich blickte, sah sie eine schöne, weißgekleidete Frau vor sich und ringsum einen herrlichen Garten voll der prächtigsten Blumen und Früchte. In der Mitte des Gartens erhob sich ein plätschernder Springbrunnen und durch die Luft zogen bunte Vögel und Schmetterlinge. Barberl wußte sich vor Staunen gar nicht zu fassen. Doch die weiße Frau sprach mit milder Stimme zu ihr und gebot ihr zu folgen. Barberl ging und sah sich alle die Herrlichkeiten des Gartens an, dann kamen sie in einen Laubgang, an dessen Ende ein prächtiges Schloß stand. Es war aus weißem Marmelstein, die Tore von Elfenbein und mit goldenen Schlössern versehen, das Dach mit blinkenden Talern gedeckt, und hinter den Fenstern hingen schwere seidene Vorhänge.
Die Frau führte Barberl in das Schloß und ging mit dem Kinde von Stockwerk zu Stockwerk. Es hatte alle Furcht verloren und bat sogar seine Begleiterin, es auch die unterirdischen Räumlichkeiten sehen zu lassen. Diese weigerte sich zuerst, dann gab sie nach, aber Barberl mußte feierlich versprechen, daß es dabei weder rede, noch lache oder weine. Dann gingen sie. Auf dem Wege steckte die Frau dem Kinde etwas in die Tasche.
Voll Erwartung trat Barberl in das erste Gewölbe, wie fühlte es sich enttäuscht! Die Wände und die Decke waren mit schwarzem Tuche bedeckt, auf welchem silberne Sternchen schimmerten. Mitten in dem Raume aber stand ein großer, schwarzer Sarg und um denselben waren vier silberne Leuchter mit brennenden Wachskerzen aufgestellt. Die weiße Frau trat zum Sarge, kniete nieder, verhüllte ihr Angesicht und fing an herzerschütternd zu schluchzen. Barberl wußte nicht, wie ihr geschah, dann aber wurde sie von Mitleid erfaßt, vergaß ihr Versprechen und brach in lautes Weinen aus.
Da tat es einen ungeheuren Knall, so daß das ganze Haus erzitterte. Barberl stürzte zu Boden, und wie sie aus ihrer Betäubung erwacht - war sie allein
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.