⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Na hřbetu Krudumu, tam, kde ještě před pár lety stála signální tyč, stál v pradávných dobách mohutný zámek, který král daroval statečnému hraběti. Ten měl jediného syna, jemuž chtěl jednou zanechat peníze i majetek. Nebe to ale rozhodlo jinak. Mladý hrabě se totiž dostal do sporu se synem sokolovského hraběte, v němž mladý krudumský hrabě svého protivníka zabil.
Aby čin odčinil, vydal se vrah jako poutník do Říma a tam na posvátném místě zbavil svou duši velké viny. S lehčím srdcem, než s jakým přišel, opustil věčné město a na zpáteční cestě dorazil bez zvláštních dobrodružství až k Plané. Když ale procházel velkým lesem, narazil na loupežnickou tlupu, která s sebou vlekla hlasitě naříkající dívku. Mladý hrabě dlouho neváhal a se svými zbrojnoši se do lupičů pustil tak statečně, že jedni utekli a druzí zůstali na bojišti mrtví nebo ranění. Poté se zajatkyně, kterou vysvobodil z pout, zeptal: "Kdo jste, abych vás mohl dovést do vaší domoviny?" "Jsem dcera sokolovského hraběte," odpověděla dívka.
Byla to podivná hra osudu, že mladý rytíř z rukou lupičů vysvobodil dceru muže, jemuž způsobil tolik utrpení. A protože měl dojem, že ho poznala, řekl, aby skryl své pohnutí: "Dlouhý čas jsem byl vzdálen domovu, takže se mohlo mnohé přihodit. Řekněte mi, máte-li o tom zprávu, jak se vede mému otci!"
"Čeká vás zlá zpráva," odvětila dívka. A ačkoli na ni hrabě naléhal otázkami, další vysvětlení nepodala. Rytíř doprovodil slečnu až do Sokolova, tam se s ní rychle rozloučil a spěchal ke své rodné hoře. "Kde je můj otec?" byla první otázka, kterou se zlou předtuchou položil svým služebníkům. Ti však stáli se sklopenou hlavou a mlčeli. Nakonec předstoupil starý kastelán a řekl: "Pane, osmkrát už slunce vystoupilo nad hory od té doby, co jsme vašeho otce uložili do hrobky kostela." Hluboce otřesen nemohl mladý hrabě dlouho promluvit. Pak se zeptal, co jeho zdravého otce tak rychle sklátilo. Ale ani správce hradu, ani služebníci mu nedali uspokojivou odpověď, a tak požádal, aby ho zavedli do hrobky.
sind von düsteren, geheimnisvoll rauschenden Wäldern bedeckt, und in seinem Innern hat in alten Zeiten der Bergmann geschürft, kein Wunder also, daß Frau Sage sich gerade mit diesem Berge liebevoll befaßt und ihn in den Bereich ihrer stillen und nimmermüden Tätigkeit gezogen.
Auf dem Rücken des Krudum, dort wo vor wenigen Jahren noch die Lärmstange aufgestellt war, stand in uralten Zeiten ein mächtiges Schloß, welches vom König einem tapferen Grafen geschenkt worden war. Dieser hatte einen einzigen Sohn, dem er Geld und Gut einstens zu hinterlassen gedachte. Aber der Himmel hatte es anders beschlossen. Denn der junge Graf kam mit dem Sohne des Falkenauer Grafen in einen Streit, in welchem letzterer vom jungen Krudumgrafen erschlagen wurde.
Die Tat zu sühnen, zog der Mörder als Pilgrim nach Rom und entlastete dort an heiliger Stätte seine Seele von der großen Schuld. Leichteren Herzens, als er gekommen, verließ er die ewige Stadt und war auf dem Rückwege ohne sonderliche Abenteuer bis Plan gekommen. Als er aber durch einen großen Wald zog, stieß er auf eine Räuberbande, welche ein laut jammerndes Mädchen mit sich schleppte. Der junge Graf besann sich nicht lange und hieb mit seinen Knappen so wacker in die Strolche, daß die einen entflohen, die anderen aber als Tote oder Verwundete den Kampfplatz bedeckten. Dann fragte er, nachdem er die Gefangene von ihren Fesseln befreit: "Wer seid ihr, damit ich euch in euere Heimat bringe?" "Ich bin die Tochter des Falkenauer Grafen", antwortete die Jungfrau.
Es war ein seltsames Spiel des Schicksals, daß der junge Ritter die Tochter des Mannes, dem er so viel Leid zugefügt, aus Räuberhand befreit hatte. Und da er zu bemerken glaubte, daß sie ihn erkannt, sprach er, um seine Bewegung zu verbergen: "Geraume Zeit bin ich der Heimat fern gewesen, da mag sich vielerlei ereignet haben. Sagt an wenn ihr davon Kunde habet, wie es meinem Vater ergeht!"
"Böse Nachricht erwartet euch", versetzte die Jungfrau. Und obwohl nun der Graf mit Fragen in sie drang, gab sie keine weitere Auskunft. Der Ritter begleitete das Fräulein bis Falkenau, dort nahm er raschen Abschied und eilte seinem heimatlichen Berge zu. "Wo ist mein Vater?", war die erste Frage, die er voll düsterer Ahnung an seine Diener richtete. Aber diese standen mit gesenktem Haupte da und schwiegen. Endlich trat der greise Kastellan vor und sprach: "Herr, achtmal ist die Sonne bereits die Berge emporgestiegen, seitdem wir euren Vater in der Gruft der Kirche beigesetzt." Aufs tiefste erschüttert konnte der junge Graf lange nicht zu Worte kommen. Dann war seine nächste Frage danach, was seinen rüstigen Vater so schnell dahingerafft. Aber weder der Burgverwalter, noch die Diener gaben ihm eine befriedigende Auskunft, und er verlangte, in die Gruft geführt zu werden. Man
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.