Celé toto rozlehlé, výhradně jehličnaté lesní území, náležející městské obci Loket a ležící nedaleko obcí Horní Slavkov (Schlaggenwald), Krásno (Schönfeld), Lauterbach/Stadt, Dreihäuser, Kohling, Lobs a Birndorf, se vlastně označovalo jako „revír Krudum". Jádro tohoto lesního území však tvořila dvouvrcholová, 835 metrů vysoká hora Krudum, opředená pověstmi a pohádkami, ležící asi pět kilometrů severně od Krásna.

Ať už bylo slovo, respektive hora Krudum, spojováno s jakoukoli záležitostí, většina lidí nedokázala zabránit tomu, aby jimi při tom nepromihl závan šedého dávnověku, jenž u bázlivějších lidí vyvolával i mírné zamrazení nebo husí kůži. To byl asi i důvod, proč – ať už mluvčí pocházel odkudkoli – se při zmínce o Krudumu nikdy neužívalo přivlastňovacího zájmena „náš", ačkoli u jiných obecních objektů se používalo častěji, než by bylo namístě.

Většina obyvatel úvodem zmíněných obcí zrychlila krok, aby se co nejdříve dostala z jeho vlivu, museli-li jít kolem Krudumu, a dokonce i jinak zdatní muži si nenechali ujít vyprávět, že cestou viděli a slyšeli věci, jaké se mohou přihodit jen ve světě duchů. Tak jedni přísahali, že na Velký pátek viděli Krudum-Barberl věšet prádlo; jiní ji chtěli spatřit jako bílou paní nebo v jiné podobě, a další zas tvrdili, že na Velký pátek viděli u Krudumu jabloň plně obtěženou červenolícími jablky, jež jim před očima zmizela.

Ale nejen na samotné hoře Krudum, nýbrž i v lesích, které ji obklopují, se prý objevovala hlavně „bílá paní", „der Höimuä" a další zjevení, jež šířila strach a hrůzu.

Jakkoli byla taková tvrzení o podobných událostech v dřívějších letech rozšířená, s ubýváním pověrčivosti a postupujícím vzděláním i modernizací i venkovského obyvatelstva ztrácela stále více na věrohodnosti.

Postupem času se ostych před Krudumem vytratil, a ten se po přelomu století stával stále více přitažlivým cílem výletníků; neuplynul ani rok, aby na jaře a v létě horu Krudum nenavštívilo mnoho školních tříd se svými učiteli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶