⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Podle dochovaného seznamu rady se o uvolněné místo po odchodu Dr. Samuela Fischera přihlásilo 15 uchazečů.*) Ze seznamu těchto mužů si však rada svého faráře nevybírá sama, nýbrž se obrací s prosbou o doporučení vhodného uchazeče, který by dostál mnohostranným nárokům v Horním Slavkově, na theol. Dr. Mikuláše Selneckera v Magdeburku, proslulého četnými vědeckými pracemi a pedagogickými spisy.**) Jednání skončila tím, že Mikuláš Selnecker navrhl svého syna Jiřího, faráře a superintendenta kurfiřtského města Delitzsch v Míšni, který byl po vykonaném zkušebním kázání podle smlouvy s městem z 25. října 1590 uveden do úřadu. I on však brzy pocítil touhu zvolit si pro svou činnost jiné místo, neboť 11. ledna 1593 děkuje rada Dr. Janu Streittbergerovi v Kulmbachu a Dr. Aureliovi Streittbergerovi v Hofu za doporučení nového faráře, přičemž si stěžuje, že bez vlastního zavinění na tomto místě dochází k neustálému střídání, a raduje se, že doporučený magistr Guendelinus Heinricus Heubelius, farář ve Fischbachu, je vedle ostatního vzdělání „vycvičen v dobrých uměních a jazycích.“***)

Selnecker nebo rada však svůj úmysl zatím změnili, neboť 22. ledna 1593 píše rada magistru Heubeliovi*), že mu děkuje za ochotu přijít do Horního Slavkova, avšak že musí „obsazením naší zdejší farní služby ještě posečkat.“ Skutečně uvolněné místo po Selneckerovi však nezískal Heubel, nýbrž Martin Ruthner, farář v falckém městě Nabburg, dne 9. června 1593, který zůstal do roku 1603, po něm 23. května nastoupil Jiří Nutzel (Nuccelius), horní kazatel z Annabergu.) Kolem této doby, roku 1594, je jako vedoucí školy jmenován Mikuláš Polenus(?).*) Úřad rectora ludi zastával Kryštof Richter do roku 1599, po něm Jan Hauer z Grauenwerdy do roku 1607, po jehož odchodu svěřila rada toto místo 28. května 1607 magistru Mikuláši Rothovi z Altenburgu, který byl „D. Ambrosiem Reuderiem, profesorem a seniorem Písma svatého, stejně jako magistrem Wolfgangem Heiderem, tehdejším rektorem vysoké školy v Jeně, sem singulariter [zvlášť] doporučen.“

Rada Horního Slavkova, složená vesměs z velmi horlivých stoupenců Lutherova učení, povolávala jako vedoucí a učitele školy, jako faráře a městské lékaře téměř výhradně cizince, o nichž měla jistotu, že jsou nakloněni novému učení.

Zájmy rady při škole zastupovali dva, jak se zdá, každoročně z jejího středu volení zástupci, tzv. inspektoři, kteří měli společně s farářem a diakony vykonávat dohled nad školou a učiteli. Důležitější záležitosti předkládali k projednání plnému shromáždění rady. K takovým povinnostem patřilo jmenování a propouštění učitelů, smlouva s nimi uzavíraná při ustanovení, konečně všechny důležitější změny školního plánu, kázeňského řádu, vůbec všechny novinky ve výuce, pokud se jakkoli odchylovaly od stávající normy školního plánu a vyučovací metody. Rada se o blaho školy starala s plnou vážností. To je patrné ze znění instrukcí pro učitele a z úzkostlivé péče, s jakou se při obsazování farářských míst rozhlížela, aby získala opravdu schopné síly. To je ale dobře patrné i ze samotných jednání vedených před radou a zaznamenaných v dochovaných radních protokolech. Tak rada přijala 23. července 1594 řadu usnesení ohledně tzv. žebravých studentů,*) kteří silně obtěžovali měšťanstvo, takže od nynějška „mají žáci školy spolu s ostatními chodit společně mezi měšťany dvakrát týdně, ve středu a v sobotu, u každého domu chvíli postát a zazpívat sloku žalmu, aby každý otevřel svou štědrou ruku; naproti tomu v neděli a ve svátek už nemá chodit nikdo, aby byli lidé ušetřeni.“ Když nastoupil úřad rektor Mikuláš Roth, chtěl provést všelijaké změny didaktické a pedagogické povahy, které byly důkladně zváženy na zasedání rady 8. listopadu 1607 za přítomnosti faráře a diakonů. Na základě posudku faráře a „collegarum scholae“ [školních kolegů] zůstalo proti návrhu rektora u Examen Filippi [Filipova zkušebního spisu], navržené Opusculum Wigandi (učebnice logiky) bylo odmítnuto; jen bylo povoleno určité ulehčení při používání staré knihy. Také mu nebylo dovoleno věnovat každou ½ hodinu Logice Rami a Filipově logice. Po vyjádření rektora a vzájemném projednání nakonec rada svolila, aby se Logica Philippi napříště četla publice [veřejně] a Logica Rami privatim [soukromě], a rektorovi klade Exercitium logicum [logické cvičení] velmi na srdce. Denní Exercitium styli [stylistické cvičení] rada schvaluje; z Cicerona doporučuje zejména k četbě „Officia, Laelius čili De senectute.“ Chválí se, že nový rektor „nechává alumny (chudé žáky) docházet do svých soukromých hodin,“ aby drželi krok s ostatními žáky, že se mezi nimi konají i jisté modlitební hodiny a že pro ně vypracoval zvláštní pravidla (leges), podle nichž se mají napříště řídit. Konečně rada usnáší, že „jim mají být nahoru přiděleny některé potřebné knihy, které mohou používat společně (in communi), a pověšeny na řetízky.“ Tímto usnesením rady vznikla jakási bibliotheca pauperum [knihovna chudých], jen to zní poněkud podivně, byť ještě zcela ve shodě se středověkým smýšlením, když rada patrně jen z přehnané obavy, aby se jednotlivé knihy neztratily, nařizuje, že mají být pověšeny na řetízky. Na návrh faráře a diakonů byl místo „Castillionis dialogus sacrorum“ zaveden „Fabricii historiae illustrium virorum.“ Jako účinný prostředek k výchově mládeže v úctě k učitelům a v bázni boží se považovalo zavedení, že se má vždy zazpívat hymnus, kdykoli učitel po své hodině odchází.*) Na témže zasedání 8. listopadu rada na doporučení Leonharda Chemnitia jednomyslně usnesla navrhnout na uvolněné místo suprema magistra Zachariáše Theobalda, který v úřadu zůstal do 30. srpna 1610,**) neboť konrektor z blíže neznámých důvodů podal 29. října svou výpověď. Zdá se, že mezi ním a novým rektorem nepanovala dobrá shoda, neboť tento krok odůvodnil slovy, že „hodlá své počínání zařídit jinak.“ Dne 14. dubna 1608 nařizuje rada, že rektor napříště nemá udílet žádné prázdniny; „ačkoli mu to pan farář uložil, má se řídit nikoli jím, nýbrž zákony (legibus).“ Roku 1616 byli diakon magistr Deucer a magistr Mikuláš Roth zvoleni do vyšetřovací komise školy. Dne 22. května 1616 podává Deucer zprávu, že přijímání do školy náleží „in authoritate Rectoris“ [do pravomoci rektora], že „pokud jde o lekce, má se s učiteli pilně poradit, a Exercitia styli je třeba lépe provozovat.“ Druhou školní zprávu předkládá radě 22. května 1617.***) Z těch několika uvedených případů je dostatečně patrné, že rada věnovala škole velkou péči. Kde a kdykoli to bylo nutné, zasáhla odpovídajícími opatřeními. O urovnání stížností vznesených roku 1590 proti jednotlivým učitelům již byla řeč dříve.

Bylo by velmi vítané, kdyby se dochoval nějaký starý učební plán. Díky vstřícnosti pana adjunkta zemského archivu Dr. Nováčka mohl podepsaný nahlédnout do rejstříku archiválií města Horní Slavkov, který se právě kvůli pořízení opisu nacházel v zemském archivu. Tento rejstřík založil A. Kohl, jenž se o dějiny Horního Slavkova vysoce zasloužil.

U č. 176 z 28. května 1607 se nachází záznam „Ustanovení Mikuláše Rotha rektorem školy v Horním Slavkově. Obsahuje na oddělených listech rozvrh hodin čtyř latinských škol v Horním Slavkově*): Ordo lectionum nonnihil immutatus [poněkud pozměněný rozvrh vyučování]. Pečeť zní: M. Roth Altenburgensis.“ Zdá se však, že ordo (rozvrh) se u tohoto spisu už v současnosti nenachází; snad se přece jednou znovu objeví. Protože mezi opisy a spisy z horoslavkovského archivu v archivu Spolku pro dějiny Němců v Čechách bohužel opis tohoto rozvrhu chybí, je třeba se spokojit jen s několika málo poznámkami, které uvádí W. Weber ve Sděleních spolku na s. 11.**) Podle nich se v primě vyučovalo: latinská a řecká gramatika a syntax spojená s četbou autorů. Z latinských spisovatelů se uvádějí Vergilius a Terentius, z řeckých Theognidovy sentence. Dále se pěstovala stylistická cvičení, náboženská nauka, čtení evangelia v řeckém textu a jeho výklad, aritmetika, logika, poezie a rétorika, hudba (chorální zpěv). To jsou bohužel poslední zbytky, které se dochovaly z písemnosti tak důležité pro poznání staršího školství v naší zemi. Studijní plán pro Horní Slavkov byl pravděpodobně utvořen podle vzoru latinské školy v Jáchymově nebo jiného města sousedních oblastí, s nimiž bylo hornické město v trvalém styku. Naproti tomu archiv Spolku pro dějiny Němců v Čechách uchovává dva soupisy knih patřících horoslavkovské škole, mezi nimi zejména učebnic, podle nichž se vyučovalo. Jeden soupis byl pořízen roku 1599, druhý je zřejmě poněkud starší. Oba soupisy jsou velmi obsáhlé; obsahují teologické a pedagogické spisy nejvýznamnějších spisovatelů reformace 16. století, s jejichž pomocí mohlo prozíravé vedení osvědčeného učitele dosahovat výtečných výsledků. Omezený prostor zakazuje otisknout rozsáhlé písemnosti, které by svým obsahem jistě v plné míře upoutaly zájem školního odborníka.

Z Horního Slavkova vzešli tři významní učenci doby reformace: Kašpar Bruschius, Wolfgang Kryštof Crines a Zachariáš Theobald. Kašpar Bruschius, nejvýznamnější z nich, zde své studium neabsolvoval († 1559); oba další zde na této škole získali základ pro své pozdější vzdělání. Kryštof Crines se narodil roku 1584 jako syn horoslavkovského faráře, první vzdělání získal na latinské škole tohoto města, pozdější vzdělání na vysokých školách v Jeně a Wittenbergu. Po delším pobytu v Horních Rakousích jako farář ve Gschwendu na majetku rodiny Losensteinů a později v Grubu byl roku 1624 nucen zemi opustit, načež odešel do Norimberku a působil jako učitel teologie na univerzitě v Altdorfu, kde zemřel 28. srpna 1629 v důsledku mrtvice. Jeho vědecká činnost se soustředila na studium orientálních jazyků, jehož plodem byly jak vysloveně vědecké práce, tak i některé pedagogické spisy.*) Zachariáš Theobald, povolaný roku 1608 k vedení latinské školy do svého rodného města, kde však působil jen do roku 1610, se narodil roku 1586 a rovněž byl vychován na latinské škole v Horním Slavkově. I on působil na vysoké škole v Altdorfu, kde ho ještě v mladém věku roku 1627 zastihla smrt. Vedle prací teologického obsahu vydal spisy o dějinách a topografii Čech, jakož i dílo přírodovědného obsahu (Arcana naturae).**) Muži, které by ještě bylo možné zmínit, patří pozdější době a docela jinému duchu.

Latinská škola v Horním Slavkově se v době svého rozkvětu těšila značné vážnosti, neboť platila za dobře vedenou školu, v níž žáci mohli dosáhnout vyššího vzdělání než ve školách stejného charakteru v jiných městech země. Máme k dispozici zajímavou zprávu z roku 1603 (počátek května), podle níž školu navštěvovalo i poměrně mnoho dětí českých rodičů. Tak poslal rakovnický radní písař Šimon Žlutický svého syna Matyáše, který získal první vzdělání na latinské škole v Lounech, k dalšímu studiu, zejména k osvojení znalosti němčiny, do Horního Slavkova, kde bydlel u měšťana Adama Weidische. V dalším dopise z 21. července 1603 si však stěžuje, že úspěch neodpovídá jeho očekáváním. Rektor ho prý zařadil mezi české žáky, takže se s nimi stýká ve své mateřštině, a proto zanedbává němčinu, a v latině nejenže nedělá pokroky, ale dokonce zapomíná i to, co se už naučil v Lounech. Nedostatečný pokrok ve znalosti latiny měl u tohoto žáka svůj důvod patrně v neznalosti němčiny, v níž se vyučovalo. Otec proto prosí o nápravu a žádá, aby mu kantor poskytoval soukromou výuku hudby a předmětů, které se pod rektorovým vedením ve škole nenaučil.*) Z takových — zřejmě ojedinělých — případů, které lze ovšem snadno vysvětlit povahou věci, by bylo jistě unáhlené vynášet nepříznivý soud o škole a jejích učitelích.

Katastrofa bitvy na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu 1620 měla velmi osudové následky i pro protestantský Horní Slavkov. Se zavedením protireformace byla latinské škole v tomto městě přeťata životní tepna. Kostel byl pro protestantské bohoslužby uzavřen 24. srpna 1624. Dne 20. září složil rektor klíče od školy u rady. Počátkem února 1625 opustil město konrektor Löscher,**) avšak bakalář Bernhard Jahn teprve roku 1627. Následovali je, jak to bylo v oné době takřka všude, mnozí evangeličtí měšťané, kteří po prodeji svého majetku hledali v cizích zemích nový domov.

Jakou změnu poměry ve školství města utrpěly, dokládá stížnost faráře Jodoka Tomáše Selgeho pražskému arcibiskupovi z 20. března 1635, „že škola je opuštěná a prázdná, že už půl roku ji nenavštívilo ani jediné dítě.“*)

---

*) Při zpracování byly použity práce Antona Kohla: „Die Wiedereinführung der katholischen Lehre in der kgl. Bergstadt Schlaggenwald“ [Znovuzavedení katolického učení v královském horním městě Horní Slavkov]. Karlovy Vary, Franiek, 1861, s. 53, a W. Webera „Die vormalige Lateinschule in Schlaggenwald“ [Bývalá latinská škola v Horním Slavkově] ve Sděleních Spolku pro dějiny Němců v Čechách, I, 1862, sešit 4, s. 9–17. Historické údaje se opírají pouze o archiválie města Horní Slavkov a zmíněného spolku, které se tam nacházejí částečně jako originály, částečně jako staré opisy, částečně jako opisy Kohlovy (přílohy I a II). U všech ostatních pramenů je uvedeno, odkud byly čerpány.

věta pokračuje na dalším listu ⟶