Staré panské dvory a statky
Podobně jako pluhové domy ve městě prozrazovaly kdysi bohatství měšťanů, dosvědčovaly ho i samostatně stojící dvory kolem města.
Kdysi to byly panské a rytířské dvory, které svou mohutnou, na bezpečnost zaměřenou stavbou odolávaly proměnlivým dobám, poskytovaly až do naší doby lidem i dobytku útočiště a ochranu a mnoha generacím sedláků obživu. Teprve naše století dokázalo zničit všechny tyto svědky minulosti.
Osídlovací forma osamocených výsadkových dvorů, kterou známe z pozdějších pozemkových úprav, tu existovala už od pozdního středověku. Tvořila protiklad k uzavřeným vesnickým sídlům v okolí, pomineme-li mlýny vázané na vodní toky mimo obce.
Od 16. století byly Vlčí dvůr (Wolfshof) a Kulový dvůr (Kugelhof) v majetku města, ostatní statky byly v soukromých rukou.
Medvědí dvůr (Bärenhof). Nedaleko od Tichtelova dvora, za Seifenem a Alistavem, postavil roku 1938 notář Korb z Lokte nový selský dvůr, který s 8 ha pozemků propachtoval zemědělci Emilu Richterovi. Místní název zněl „bān Richterhuāf" nebo také „bān Notar Kurb". Jen málokomu bylo známo označení „Bärenhof" (Medvědí dvůr); lze se domnívat, že vzniklo v návaznosti na starostu Perna, zmiňovaného u Tichtelova dvora.
Hubův dvůr (Hubhof). Zcela na jihu horňoslavkovského katastru leželo na výšině pět selských dvorů a pět malých obytných domů, které se souhrnně označovaly jako „Hubhof".
Na rozvoji tohoto osídlení se podílela těžba a lenní dvůr Hasenbühl petschauského panství. Od 16. století známý, 60 ha velký dvůr na hranici mezi Bečovem (Petschau) a Horním Slavkovem byl už dlouho zchátralý.
Roku 1800 získal Matthias Kühnhackl polovinu tohoto panského dvora, druhou polovinu koupili sedláci Achtner a Lochschmidt. Z nich vzešly dvory Josefa, Franze a Oskara Kühnhacklových, Franze Pollaka a menší hospodářství Brandlových. Obytné domy, patřící ke Krásnu (Schönfeld), postavili horníci pracující na sousední Hubě. Nahoře, poblíž pinkového svahu, patřily k Hubhofu ještě malé domy rodin Aglerových, Franze a Antona Tischerových pod názvem „Koppelhof". V letech 1845, 1924 a 1930 postihly Hubhof velké požáry. V roce 1946 pak musely rodiny Kühnhacklovi, Pollakovi, Weidlovi, Ottovi, Rohm-Brandlovi a Ullmannovi opustit svůj „Houhuāf"; jejich dvory, domy a pole padly za oběť těžbě uranu.
Kulový dvůr (Kugelhof). Nad hřbitovem u Kaunitzu se nacházel Kugelhof, čp. 175. Prostorná hrázděná stavba s velkou polovalbovou střechou, jež se výrazně odlišovala od ostatních městských budov, byla už na první pohled poznat jako bývalý panský dvůr.
Z prvních zápisů z roku 1539 vyplývá, že Kaspar Pflug potvrdil lenní list svého strýce Hanse Pfluga, podle něhož Kugelhof přešel za 350 zlatých na Hannse Portnera. Pozdějším majitelem byl Endris Zehender ze Sechendgrube-Raymingen, roku 1564 Michel Hössel, starosta; poté dvůr koupila městská rada. Roku 1584 se rozhodla část dvora prodat. Zbytek statku získal starosta Köppel, který se roku 1596 opět vrátil městu a tam – nakonec už bez pozemkového majetku – zůstal.
Patrně kolem let 1800–1850 získala tato honosná budova přestavbou či novostavbou dnes známou podobu. Až do vyhnání tento dům obývaly rodiny Ecklových a Heinekových.
Alte Adelssitze und Höfe
Wie die Pflughäuser im Ort den vergangenen Reichtum der Bürger erkennen ließen, so bezeugten diesen auch die alleinstehenden Höfe rund um die Stadt.
Einst Gutshöfe von Adeligen und Rittern, haben sie in ihrer massiven, auf Sicherheit angelegten Bauweise den wechselnden Zeiten standgehalten, boten bis in unsere Zeit Mensch und Vieh Heimstatt und Schutz und vielen Bauerngenerationen eine Existenzgrundlage. Nur unser Jahrhundert brachte es fertig, alle diese Zeugen der Vergangenheit zu zerstören.
Die uns durch die Flurbereinigung bekannte Siedlungsform der Aussiedlerhöfe bestand hier schon seit dem späten Mittelalter. Sie bildete einen Gegensatz zu den geschlossenen Dorfsiedlungen ringsum, wenn man von den an Bachläufe gebundenen Mühlen außerhalb der Ortschaften absieht.
Seit dem 16. Jh. waren der Wolfshof und der Kugelhof im Besitz der Stadt, die übrigen Güter in Privatbesitz.
Bärenhof. Nicht weit vom Tichtelhof, über Seifen und den Alisteich hinaus, errichtete 1938 Notar Korb aus Elbogen einen neuen Bauernhof, den er mit 8 ha Grund an den Landwirt Emil Richter verpachtete. Die ortsübliche Bezeichnung hieß „bān Richterhuāf" oder auch „bān Notar Kurb". Nur wenigen geläufig war die Bezeichnung „Bärenhof"; es darf vermutet werden, daß sie in Anlehnung an den beim Tichtelhof genannten Bürgermeister Pern entstanden sein könnte.
Der Hubhof. Ganz im Süden des Schlaggenwalder Katasters lagen auf der Höhe fünf Bauernhöfe und fünf kleine Wohnhäuser, die zusammen als „Hubhof" bezeichnet wurden.
An der Entwicklung der Ansiedlung waren der Bergbau und der Lehnshof Hasenbühl der Herrschaft Petschau beteiligt. Der seit dem 16. Jh. bekannte, 60 ha große Hof an der Grenze zwischen Petschau und Schlaggenwald war schon lange verfallen.
Im Jahre 1800 erwarb Matthias Kühnhackl die Hälfte des Gutshofes, die andere Hälfte kauften die Bauern Achtner und Lochschmidt. Aus ihnen gingen die Höfe Josef, Franz und Oskar Kühnhackl, Franz Pollak und die kleinere Landwirtschaft Brandl hervor. Die Wohnhäuser, die zu Schönfeld gehörten, erbauten Bergleute, die auf der angrenzenden Hub arbeiteten. Oben, nahe dem Pingenhang, gehörten noch die kleinen Wohnhäuser der Familien Agler, Franz und Anton Tischer unter dem Namen „Koppelhof" zum Hubhof. In den Jahren 1845, 1924 und 1930 suchten größere Brände den Hubhof heim. 1946 mußten dann auch die Familien Kühnhackl, Pollak, Weidl, Ott, Rohm-Brandl und Ullmann ihren „Houhuāf" verlassen; ihre Höfe, Häuser und Äcker fielen dem Uranbergbau zum Opfer.
Der Kugelhof. Oberhalb des Friedhofs am Kaunitz befand sich der Kugelhof, Nr. 175. Der geräumige Fachwerkbau in Riegelbauweise mit einem großen Krüppelwalmdach, der sich deutlich von anderen städtischen Gebäuden abhob, war schon äußerlich als ehemaliger Gutshof zu erkennen.
Aus ersten Aufzeichnungen 1539 geht hervor, daß Kaspar Pflug den Lehensbrief seines Oheims Hans Pflug bestätigt, welchem zufolge der Kugelhof gegen 350 fl an Hanns Portner überging. Ein späterer Besitzer ist Endris Zehender von Sechendgrube-Raymingen, 1564 Michel Hössel, Bürgermeister; danach kauft der Rat der Stadt diesen Hof. Im Jahre 1584 beschließt er, Teile davon zu verkaufen. Bürgermeister Köppel erwirbt das Restgut, das 1596 wiederum an die Stadt zurückgeht und dort – schließlich ohne Grundbesitz – verbleibt.
Vermutlich um 1800–1850 dürfte dieses stattliche Gebäude durch einen Um- bzw. Neubau sein uns bekanntes Aussehen bekommen haben. Bis zur Vertreibung bewohnten
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.