Zech a stejnojmenná vesnice

Jsme poslední. Ptejte se nás. Jsme za to zodpovědní ... Sahl

Kdo hledá Horní Slavkov (Schlaggenwald), musí od Loketu nad Ohří jít proti proudu potoka Flutbach úzkým údolím. Mezi Ziegenruckem (658 m), Kaiserbergem (610 m) a Höfenskými výšinami (Haarbühl 601 m) projde 3,5 km dlouhým údolím zvaným Zech. Téměř 200 m vysoko se po obou stranách silnice a potoka zvedají strmé, zalesněné svahy, na nichž jsou jen místy travnaté stráně nebo malá políčka. „Zech" se tak v podstatě ztotožňovalo se „Zechtalem" a bylo spíše zeměpisným pojmem: průchod, brána ke třem horním městům, přístup ke Krudumu a Císařskému lesu, a zároveň životní tepna.

Byla to silnice s čilým provozem, po níž potahy vozily uhlí do kopce a dlouhé dřevo a důlní dříví, dřevitou vlnu, porcelán a další výrobky z kopce dolů. Zechtal byl cestou za denní prací, cestou pro ty, kdo hledali obživu mimo domov, cestou pro mnohé, kdo byli povoláni do dvou válek; byl cestou domů k rodičům a v roce 1946 poslední cestou pro 10 000 obyvatel horních měst a vesnic do vyhnání. Zech, ona vesnice, byla ovšem samostatnou politickou obcí s vlastní správou, školou a výrazným vlastním životem. Osada se rozkládala od Maschauerova domu na levé straně a Wildnerova domu na pravé straně až po „Schermhaffm" (odvalovou haldu) porcelánky H. & C. a panské domy u Nallesgrünského železničního mostu. Mluvilo se o „dolní" a „horní Zechi".

V roce 1945 čítala Zech 70 čísel popisných s výrazně přes 700 obyvateli. K obci navíc patřily i vzdálenější usedlosti u Hans Heilingu, restaurace i lesovny „Stemmeisl" a „Auf der Heid" a domek hlídače trati v Ziegelhütten. Pět domů v horní Zechi, náležejících k Höfen, bylo přičleněno již dávno předtím, 14 domů přibylo na žádost roku 1926 z Poschitzau a 4 z Horního Slavkova, aby se předešlo dlouhým školním cestám a placení školného jinam.

Zech si v roce 1875 zřídila stavbou školní budovy dvoutřídní obecnou školu tehdy pro 80 dětí. V prvním patře byly obě třídy, v přízemí byt učitele a obecní kancelář, jejíž úřední záležitosti vyřizoval vždy příslušný řídící učitel; posledním, kdo na této škole působil, byl Georg Theinl. Osada měla vlastní dobrovolný hasičský sbor, dělnický pěvecký spolek „Liederkranz", dělnický tělocvičný spolek „Morgenrot", místní skupinu Německého kulturního svazu a ochotnický divadelní spolek.

Počátky vesnice sahají hluboko do počátků cínového hornictví, na což ostatně poukazuje i její název. Strmé svahy umožňovaly osídlení pouze v údolním dně. Voda potoka Flutbach poháněla mlýny a pily. V jednom z těchto mlýnů, „Sichelhammeru", zřídil roku 1792 Johann Georg Paulus dílnu a vypalovací pec na výrobu porcelánu. Tím začala průmyslová výroba, která zároveň přinesla práci do tohoto údolí, jinak málo vhodného pro zemědělství a chov dobytka. Zech se stala dělnickou vesnicí. V porcelánkách Adolfa Persche, Heinricha Kretschmanna, „Epiagu" v Loketu a Haas & Cžjžek v Horním Slavkově si mnozí obyvatelé vydělávali na živobytí, a malá políčka a louky přispívaly k obživě. Protože krmiva pro potah s kravami nebylo dost, lidé často museli pracně vynášet chlévskou mrvu do kopce v nůších na zádech.

V letech 1899 až 1902 byla vystavěna železniční trať Loket–Schönwehr. V roce 1920 získala obec díky iniciativě obecního představeného (tehdejší označení pro starostu) Josefa Schäfera elektrické osvětlení. Proud dodávala elektrárna v Lokti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶