Zech a stejnojmenná vesnice
Jsme poslední. Ptejte se nás. Jsme za to zodpovědní ... Sahl
Kdo hledá Horní Slavkov (Schlaggenwald), musí od Loketu nad Ohří jít proti proudu potoka Flutbach úzkým údolím. Mezi Ziegenruckem (658 m), Kaiserbergem (610 m) a Höfenskými výšinami (Haarbühl 601 m) projde 3,5 km dlouhým údolím zvaným Zech. Téměř 200 m vysoko se po obou stranách silnice a potoka zvedají strmé, zalesněné svahy, na nichž jsou jen místy travnaté stráně nebo malá políčka. „Zech" se tak v podstatě ztotožňovalo se „Zechtalem" a bylo spíše zeměpisným pojmem: průchod, brána ke třem horním městům, přístup ke Krudumu a Císařskému lesu, a zároveň životní tepna.
Byla to silnice s čilým provozem, po níž potahy vozily uhlí do kopce a dlouhé dřevo a důlní dříví, dřevitou vlnu, porcelán a další výrobky z kopce dolů. Zechtal byl cestou za denní prací, cestou pro ty, kdo hledali obživu mimo domov, cestou pro mnohé, kdo byli povoláni do dvou válek; byl cestou domů k rodičům a v roce 1946 poslední cestou pro 10 000 obyvatel horních měst a vesnic do vyhnání. Zech, ona vesnice, byla ovšem samostatnou politickou obcí s vlastní správou, školou a výrazným vlastním životem. Osada se rozkládala od Maschauerova domu na levé straně a Wildnerova domu na pravé straně až po „Schermhaffm" (odvalovou haldu) porcelánky H. & C. a panské domy u Nallesgrünského železničního mostu. Mluvilo se o „dolní" a „horní Zechi".
V roce 1945 čítala Zech 70 čísel popisných s výrazně přes 700 obyvateli. K obci navíc patřily i vzdálenější usedlosti u Hans Heilingu, restaurace i lesovny „Stemmeisl" a „Auf der Heid" a domek hlídače trati v Ziegelhütten. Pět domů v horní Zechi, náležejících k Höfen, bylo přičleněno již dávno předtím, 14 domů přibylo na žádost roku 1926 z Poschitzau a 4 z Horního Slavkova, aby se předešlo dlouhým školním cestám a placení školného jinam.
Zech si v roce 1875 zřídila stavbou školní budovy dvoutřídní obecnou školu tehdy pro 80 dětí. V prvním patře byly obě třídy, v přízemí byt učitele a obecní kancelář, jejíž úřední záležitosti vyřizoval vždy příslušný řídící učitel; posledním, kdo na této škole působil, byl Georg Theinl. Osada měla vlastní dobrovolný hasičský sbor, dělnický pěvecký spolek „Liederkranz", dělnický tělocvičný spolek „Morgenrot", místní skupinu Německého kulturního svazu a ochotnický divadelní spolek.
Počátky vesnice sahají hluboko do počátků cínového hornictví, na což ostatně poukazuje i její název. Strmé svahy umožňovaly osídlení pouze v údolním dně. Voda potoka Flutbach poháněla mlýny a pily. V jednom z těchto mlýnů, „Sichelhammeru", zřídil roku 1792 Johann Georg Paulus dílnu a vypalovací pec na výrobu porcelánu. Tím začala průmyslová výroba, která zároveň přinesla práci do tohoto údolí, jinak málo vhodného pro zemědělství a chov dobytka. Zech se stala dělnickou vesnicí. V porcelánkách Adolfa Persche, Heinricha Kretschmanna, „Epiagu" v Loketu a Haas & Cžjžek v Horním Slavkově si mnozí obyvatelé vydělávali na živobytí, a malá políčka a louky přispívaly k obživě. Protože krmiva pro potah s kravami nebylo dost, lidé často museli pracně vynášet chlévskou mrvu do kopce v nůších na zádech.
V letech 1899 až 1902 byla vystavěna železniční trať Loket–Schönwehr. V roce 1920 získala obec díky iniciativě obecního představeného (tehdejší označení pro starostu) Josefa Schäfera elektrické osvětlení. Proud dodávala elektrárna v Lokti.
Die Zech und das Dorf Zech
Wir sind die Letzten. Fragt uns aus.
Wir sind zuständig ...
H. Sahl
Wer Schlaggenwald sucht, der muß von Elbogen a.d. Eger, den Flutbach aufwärts, durch ein enges Tal. Zwischen Ziegenruck (658 m), Kaiserberg (610 m) und den Höfener Höhen (Haarbühl 601 m) kommt er durch die 3,5 km lange Zech. Fast 200 m hoch erheben sich zu beiden Seiten der Straße und der Flut die steilen, bewaldeten, nur von wenigen Wiesenlehnen oder kleinen Äckern besetzten Hänge. So gesehen, war „die Zech" mit „Zechtal" gleichzusetzen und mehr ein geographischer Begriff: Durchgang, Tor zu den drei Bergstädten, Zugang zum Krudum und Kaiserwald und Lebensader zugleich.
Eine vielbefahrene Straße, auf der Fuhrwerke Kohlen bergauf, Lang- und Grubenholz, Holzwolle, Porzellan und andere Erzeugnisse bergab beförderten. Das Zechtal war Weg zur täglichen Arbeit, Weg für die, die draußen ihr Fortkommen suchten; Weg für viele, die in zwei Kriege gerufen wurden; war Heimweg zum Elternhaus und 1946 letzte Straße für 10.000 Bewohner der Bergstädte und Dörfer in die Vertreibung. Zech jedoch, das Dorf, war eine selbständige politische Gemeinde mit eigener Verwaltung, Schule und einem ausgeprägten Eigenleben. Der Ort reichte vom Maschauerhaus an der linken und Wildnerhaus an der rechten Seite bis zum „Schermhaffm" (Abfallhalde) der Porzellanfabrik H. & C. und den Herrenhäusern bei der Nallesgrüner Bahnbrücke. Man sprach von der „untä(r)n" und „üäwä(r)n Zech".
Im Jahre 1945 zählten zu Zech 70 Hausnummern mit weit über 700 Einwohnern. Dazu gehörten noch außerhalb die Anwesen am Hans Heiling, das Restaurant ebenso wie die Forsthäuser „Stemmeisl" und „Auf der Heid" sowie das Bahnwärterhaus in Ziegelhütten. Fünf Häuser in der oberen Zech, die zu Höfen gehörten, wurden schon vor längerer Zeit eingemeindet, 14 kamen auf Antrag 1926 von Poschitzau und 4 von Schlaggenwald dazu, um die weiten Schulwege und Schulgeldzahlungen nach auswärts zu vermeiden.
Zech richtete mit dem Bau des Schulhauses 1875 eine zweiklassige Volksschule für damals 80 Kinder ein. Im ersten Stock waren die beiden Klassen, im Erdgeschoß die Lehrerwohnung und Gemeindekanzlei untergebracht, deren Dienstgeschäfte der jeweilige Oberlehrer miterledigte; als letzter war Georg Theinl an dieser Schule tätig. Die Ortschaft besaß eine eigene Freiwillige Feuerwehr, es gab den Arbeitergesangverein „Liederkranz", einen Arbeiterturnverein „Morgenrot", eine Ortsgruppe des Deutschen Kulturverbandes und einen Dilettanten-Theaterverein.
Die Ursprünge des Dorfes reichen weit in die Anfänge des Zinnbergbaus zurück, worauf der Name hindeutet. Die steilen Hänge ließen eine Besiedelung nur in der Talsohle zu. Das Wasser des Flutbaches trieb Mühlen und Sägewerke. In einer dieser Mühlen, der „Sichelhammer", errichtete 1792 Johann Georg Paulus Werkstatt und Brennofen zur Porzellanerzeugung. Damit begann die industrielle Produktion, die zugleich Arbeit in dieses für Landwirtschaft und Tierhaltung wenig geeignete Tal brachte. Zech wurde zum Arbeiterdorf. In den Porzellanfabriken Adolf Persch, Heinrich Kretschmann, „Epiag" in Elbogen und Haas & Cžjžek in Schlaggenwald verdienten viele Bewohner ihr Einkommen, und die kleinen Äcker und Wiesen trugen zum Lebensunterhalt bei. Weil das Futter für ein Kuhgespann nicht reichte, sah man oft, wie die Leute den Stallmist im Buckelkorb mühsam den Berg hinauftrugen.
Von 1899 bis 1902 wurde die Bahnlinie Elbogen–Schönwehr gebaut. Im Jahre 1920 erhielt der Ort durch die Initiative des Gemeindevorstehers (damals Bezeichnung für Bürgermeister) Josef Schäfer das elektrische Licht. Den Strom lieferte das Elektrizitätswerk
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.