Trať Karlovy Vary–Mariánské Lázně pak přispěla k tomu, že se hospodářské poměry tak dobře vyvíjely. Železnice a porcelánka vytvářely práci, vydělávaly se peníze a ve čtyřech hostincích se třemi kuželnami i ve čtyřech obchodech se zase utrácely. Léta 1900 až 1914 znamenala pro Töppeles „zlatou dobu" rozmachu. Zatímco kolem roku 1900 se zde napočítalo ještě 41 domů s 300 obyvateli, v roce 1939 to bylo již 62 budov se 450 obyvateli – neobvyklý vzestupný vývoj na tehdejší dobu, i ve srovnání s Horním Slavkovem.

Léta po 1. světové válce přinesla obci kvůli zhroucení a novým politickým poměrům skromné časy. V roce 1924 zkrachovala porcelánka, od roku 1925 byli na mnoha místech němečtí úředníci nahrazováni českými, například železničáři, policie, dokonce i úklid ulic. Pilnost a pracovitost obyvatel Töppelesu a jejich touha po vlastní střeše nad hlavou se ve třicátých letech kvůli nezaměstnanosti dostaly do vážných potíží: hypotéky již nešlo splácet, úspory se ztrácely a některé domy musely být opuštěny. „Jednou z největších historických lží, založením 'vyššího Švýcarska', to začalo v roce 1919..." (Schuster). Přinesla především Němcům jen propouštění a nezaměstnanost. Z nízké podpory v nezaměstnanosti, tzv. „čechkaret" v hodnotě 10 korun, se nedalo žít.

Zatrpklí, přece však nezlomení, nenechali se obyvatelé vsi srazit na kolena. Pěvecký spolek mužů, založený roku 1888, obnovil svou činnost, humor a společenskost byly opět ve vysoké ceně. Německý kulturní svaz a Bund der Deutschen pomáhaly mnoha sbírkami tísněným spoluobčanům zmírnit nouzi. Ke společenskému a spolkovému životu přispívaly i místní spolky, zejména dobrovolní hasiči založení roku 1887, spolek střelců na terč vzniklý v devadesátých letech a po 1. světové válce založená místní skupina Svazu frontových bojovníků. Obecní politiku určoval do roku 1923 Svaz zemědělců, poté sociální demokraté a v roce 1924 nově založená živnostenská strana.

Vrcholy roku byly Annafest (svátek sv. Anny), poutní posvícení, hon, střelecký, hasičský a pěvecký ples. V četných klidných tůních (přirozených nádržích) Teplé se lidé – většinou bez povolení – „zajímali" o pstruhy a bílé ryby, přičemž označení „zloděj ryb" by každý dotčený obyvatel Töppelesu rozhořčeně odmítl, stejně jako slovo „pytláctví" pro neoprávněný výkon lovu platilo za urážku. Mužská část obyvatelstva byla totiž postižena – nebo, chcete-li, sužována – nadmíru velkou náklonností k lovu. V často dlouhotrvajících a opakujících se sporech s vrchností, s nájemci honiteb, lesním personálem, četnictvem a soudy nakonec obstáli místní „lovci", jejichž pověst sahala daleko za hranice honiteb, jako spiklenecké společenství ve svůj prospěch. Vyznačovali se, vypěstováno v dlouhé tradici, mlčenlivostí, pohotovou vtipností a vzornou solidaritou.

Töppeles, jehož obyvatelé rádi rozdělovali na „'s Durf" (vesnici), „d'Vurstodt" (přední ves), „übern Wasser" (za vodou) a „Einschichten" (samoty), měl od roku 1906 dvoutřídní obecnou školu, na které vyučovali Josef Zhorzel, rodák z Horního Slavkova, dále Schilhabel, Karl Lorenz, Heinrich Holzinger, Schrott, Ott z Müllersgrünu, Haubl, Josef Rödl, Josef Roith a Anton Wurtinger. Jako učitel náboženství zde působil kaplan Karl Lang z nedalekého horního města. Mnoho žáků chodilo tou dlouhou cestou tam do měšťanské školy.