⟵ věta pokračuje z předchozího listu
v obou hostincích. Od roku 1886 existoval Dobrovolný hasičský sbor; posledním velitelem byl Anton Lang.
Až do roku 1854 chodili žáci na vyučování postupně po jednotlivých staveních, a to vždy šest dní v selských domech, v ostatních po třech dnech. Poté se obci podařilo koupit jednopatrovou budovu a zřídit v ní školu. Postupem let se stala pro asi 80 dětí příliš malou a byla nutná novostavba. Od roku 1893 měla Poschitzau jednotřídní školu. Jména učitelů, kteří zde kratší či delší dobu sloužili, si mnozí ještě pamatují: Franz Berdan (řídící učitel ve dvacátých letech), Enderle, Heibl, Kraus, Franz Warta, odborní učitelé Anton Meier a Fritz Möckel a učitelka ručních prací Emma Becher. Od 5. školního roku navštěvovali žáci i měšťanskou školu v Horním Slavkově a museli za každého počasí absolvovat cestu tam a zpět přes Bergl, „än Berch ei(n) bän Nitsche" nebo „übers Marterl, über die Breierwies af d' neiä Strauß".
Nesmí chybět ani jména obecních představených: Horner, Wenzel Fechter, Andreas Gries, Franz Josef Schmidt, Anton Kempf. Obec vlastnila obecní a hasičský dům. Za zvláštnost lze považovat, že obec zůstala až do vyhnání bez elektrického osvětlení; petrolejové lampy svítily při práci ve chlévě a večer hořely ve světnicích, mlátičky poháněl žentour, který uváděli do pohybu voli. Po první světové válce vytlačily žentour dieselové motory. Jen krátce zde existoval obchod se smíšeným zbožím. Ženy raději nakupovaly u Neidharta v Neustadtu vše, co bylo k životu potřeba a co nepřinášelo vlastní hospodářství: kávu, kávovinu, čekanku, ruský čaj, sůl, cukr, pepř, vanilkový cukr, prášek do pečiva, perník, rozinky, sušenou tresku, sledě, párky, nit, jehly na šití, gumové proužky, petrolej, ocet, Maggi koření, cylindry do lamp a další. Pokud nebylo možné svézt se povozem s voly nebo štýrským vozíkem, musela se zátěž přenášet přes kopec v nůši na zádech.
V první světové válce padli:
Hanika Karl, oba bratři Hetz a Hubl Anton.
Ve druhé světové válce padli:
Bauer Oswald, Floth Hans, Hubl Josef, Klötzl Josef, Lang Adolf, tři bratři Lochschmidt Anton, Josef a Karl, Markof Karl, Philipp Josef, tři bratři Schmidt Anton, Georg a Karl, Schmied Adolf; nezvěstní zůstali Habermann Anton, Schmidl Oswald.
Poschitzau patřila do slavkovského farního obvodu; obyvatelé byli katolíci. Ve vsi stála novější kaple. Na bohoslužby, křty, svatby a pohřby chodili věřící do slavkovského kostela. Na náboženskou výuku a k zaopatřování nemocných (udílení svátosti umírajících) přicházel do vesnice děkan, katecheta nebo příslušný kaplan. Stejně tak se musel k těžce nemocným pacientům vypravit lékař a k ženě v nouzi porodní bába, kteří byli povoláváni posly.
Téměř zapomenutá báseň Josefa Hofmanna smutně a tragicky vypovídá o těžkých a hořkých stránkách života, který přesto byl i domovem:
Děti a blázni
(Báseň je v původním chebském nářečí; volný český překlad smyslu:)
Malému Hansovi říká otec: „Malá Nannerl je mrtvá, deset dní horečkou trpěla, než vydechla naposled.
Sotva přišel pan doktor z Horního Slavkova nahoru k žebrání sem, už bylo to ubohé děťátko po smrti."
„Ty!", skočí mu do řeči malý Hansl, jeho syn, „copak se musí vždycky umřít, i když se přivolá doktor?"
beiden Gasthäuser. Seit 1886 bestand die Freiwillige Feuerwehr; der letzte Kommandant hieß Anton Lang.
Bis zum Jahre 1854 gingen die Schüler reihum in die Häuser zum Unterricht, wobei sie je sechs Tage in Bauernhäusern, in den anderen jeweils drei Tage blieben. Danach konnte die Gemeinde ein einstöckiges Gebäude erwerben und eine Schule einrichten. Mit den Jahren wurde sie für rd. 80 Kinder zu klein und ein Neubau dringend erforderlich. Seit 1893 hatte Poschitzau eine einklassige Schule. Die Namen der Lehrer, die dort für kürzere oder längere Zeit Dienst taten, sind vielen noch bekannt: Franz Berdan (Schulleiter in den zwanziger Jahren), Enderle, Heibl, Kraus, Franz Warta, die Fachlehrer Anton Meier und Fritz Möckel und die Handarbeitslehrerin Emma Becher. Ab dem 5. Schuljahr besuchten Schüler auch die Bürgerschule in Schaggenwald und mußten bei Wind und Wetter den Weg übers Bergl, „än Berch ei(n) bän Nitsche" oder „übers Marterl, über die Breierwies af d' neiä Strauß" hin und zurück nehmen.
Auch die Namen der Gemeindevorsteher dürfen nicht fehlen: Horner, Wenzel Fechter, Andreas Gries, Franz Josef Schmidt, Anton Kempf. Der Ort besaß ein Gemeinde- und Feuerwehrhaus. Als Besonderheit ist zu erwähnen, daß bis zur Vertreibung die Ortschaft ohne elektrische Beleuchtung blieb; Petroleumlampen leuchteten zur Stallarbeit und brannten am Abend in den Stuben, Dreschmaschinen trieb der Göpel an, den Ochsen in Bewegung hielten. Nach dem 1. Weltkrieg verdrängten Dieselmotoren die Göpel. Nur für kurze Zeit bestand ein Kaufladen. Frauen kauften gern beim Neidhart in der Neustadt, was so zum Leben notwendig war und nicht die eigene Landwirtschaft hervorbrachte: Kaffee, Malzkaffee, Zichorie, Russischer Tee, Salz, Zucker, Pfeffer, Vanillezucker, Backpulver, Pfefferkuchen, Rosinen, Stockfisch, Heringe, Knacker, Zwirn, Nähnadeln, Gummilitzen, Petroleum, Essig, Maggi, Lampenzylinder u.a.m. Wenn nicht ein Ochsengespann oder ein Steirerwagerl das Aufsitzen ermöglichten, mußte die Last im Buckelkorb über den Berg getragen werden.
Im Ersten Weltkrieg sind gefallen:
Hanika Karl, die beiden Brüder Hetz und Hubl Anton.
Im Zweiten Weltkrieg fielen:
Bauer Oswald, Floth Hans, Hubl Josef, Klötzl Josef, Lang Adolf, die drei Brüder Lochschmidt Anton, Josef und Karl, Markof Karl, Philipp Josef, die drei Brüder Schmidt Anton, Georg und Karl, Schmied Adolf; vermißt blieben Habermann Anton, Schmidl Oswald.
Poschitzau gehörte zum Kirchsprengel Schlaggenwald; die Bewohner waren katholisch. Im Ort stand eine Kapelle aus neuerer Zeit. Zum Gottesdienst, zu Taufen, Trauungen und Beerdigungen gingen die Gläubigen in die Schlaggenwalder Kirche. Zum Religionsunterricht und zu Versehgängen (Spenden des Sterbesakramentes) kam der Dechant, der Katechet oder der jeweilige Kaplan ins Dorf. Desgleichen mußte sich der Arzt zu schwerkranken Patienten und die Hebamme, wenn eine Frau in Not war, auf den Weg machen, die man durch Boten holen ließ.
Ein fast vergessenes Gedicht von Josef Hofmann vermittelt auf traurig-tragische Weise etwas von den schweren und bitteren Seiten des Lebens, das dennoch auch Heimat gewesen ist:
Kinnä u Nårrn
Zän Håns sågt dä Vodä:
„'s kloi Nannerl is tåut,
zeähn Tooch làng håut's gfoibät,
äih's asgrungä håut.
Kam is dä Herr Doktä
vä Schläggäwål druäbm
zän Bettälä kummä,
is's Ärmitschkärl gsturm."
„Du!", fällt dåu 's kloi
Hansäl sein Voda in d' Riäd,
„dåu mou mä latt sterbm,
wenn dä Doktä ghult wiäd?"
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.