Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať mi uschne pravice. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li na tebe pamatovat.
Žl 137, 5–6
Wenn ich dein vergesse, Jerusalem,
möge meine Rechte verdorren.
Möge meine Zunge am Gaumen haften,
wenn ich dein nicht gedenke.
Ps. 137, 5–6
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Höfen
Vesnice Höfen leží 2 km jižně od Lokte (Elbogen) a západně od Zechtalu, na 600 m vysoké otevřené plošině, která se táhne jižním směrem přes Nadlesí (Nallesgrün) až k Třídomí (Dreihäuser).
Břízy, buky, olše, jasany, smrky a lísky pokrývají okolní svahy. Strmými zářezy údolí vedou malé potůčky a hrbolaté cesty dolů k Supímu potoku (Geiersbach), k Ohři a k Flutbachu. Zatímco ještě na výšině – ve „Schaffners-", „Hof-" a „Bubenlohe" a v „Kesselu" – utváří obraz krajiny střídání lesíků a luk, níže, zejména v úzké „Stoã(n)låuh", vystupují po straně cesty mohutné zvětralé žulové balvany. V této „duté uličce" by se nikdo nedivil, kdyby potkal živého Viléma Tella nebo Čarostřelce.
Cesta přes Steinlohe do Höfen, silnice do Třídomí a lesní cesty spojovaly za tři hodiny chůze okresní město Loket (394 m) s Čistou (Lauterbach) (800 m). Obyvatelé mnoha vesnic Císařského lesa se přes Höfenský vrch vydávali do hradního města na Ohři na nákupy, k řemeslníkům, k notáři, k advokátovi a k soudu, do kostela, k lékaři a do nemocnice. Denně chodily ženy a dívky s nůšemi na zádech do města s mlékem, máslem, tvarohem a vejci, aby podle roční doby přinesly do měšťanských domů také objednané slepice a husy, ovoce a bobule. Dvakrát denně musela procházet Höfen i mlékařka z Čisté, které dr. Kempf postavil trvalý pomník ve svém „skutečně pravdivém" vyprávění „Lauterbašská mlékařka" (Das Lauterbacher Milchweib). Málem to pro ni byla poslední cesta, když jednou o Štědrém večeru šla se svým těžkým nákladem do Lokte a na zpáteční cestě ve sněhu, zimě a tmě už vyčerpáním nemohla dál a v Třídomí tam porodila syna.
Turisté z Lokte využívali cestu přes Röhrsteg, nahoru přes Steinlohe, aby se přes Höfen dostali do Císařského lesa ke Krudumu a do Muckengrundu.
„Stodãrã" (měšťané) rádi vyráželi ven, aby si užili „jednoduchého venkovského života". A které místo by se lépe hodilo k tomu připomenout si verše z „Velikonoční procházky": „Už slyším vesnický shon, tady je pravý lidový ráj..." než právě zde nahoře na konci „Stoã(n)låuh" – s malou vesnicí před očima. Otevíral se odtud široký výhled na ještě zasněžené Krušné hory, na už bezesněžné svahy Ziegenrückenu a temný les vrcholků Krudumu. Vesnický rybník, kaple a půvabné hrázděné štíty vytvářely obrázkovou kulisu egerlandského jarního večera. I na podzim o posvícení přitahovala vesnice mnoho hostů: odběratele mléka k jejich dodavatelům a hodně mladých lidí na tancovačku do obou hostinců. Ať už spíš pivo, nebo příliš horlivý nápadník „ümrä schäins Måidl" (kolem hezké dívky) vyvolal pořádnou rvačku, kirvě to nikterak neuškodilo – „döi wår schäi(n)!" (to bylo hezké!).
Krásné höfenské hrázděné domy zařadil národopisec Josef Hofmann mezi vzácné pozůstatky rozkvětu egerlandského stylu z let 1800–1820, které zde nebyly – jak bývalo jinde zvykem – obětovány mylně chápané potřebě renovace přizpůsobené městské architektuře.
Dnes z toho v Höfen nezůstalo nic. V neděli se točí malé míchačky na beton; čeští obyvatelé si i zde staví z chátrajících budov svůj obytný nebo rekreační dům, protože se snaží uniknout novým, a přitom už zase zchátralým panelovým sídlištím v Neusattlu, Grünlasu nebo jinde a i v reálném socialismu chtějí vlastnit něco svého.
Höfen
Das Dorf Höfen liegt 2 km südlich von Elbogen und westlich des Zechtales auf einer 600 m hohen, offenen Flur, die sich südwärts über Nallesgrün bis vor Dreihäuser hinzieht.
Birken, Buchen, Erlen, Eschen, Fichten und Haselsträucher bedecken die Hänge rundum. In steilen Taleinschnitten führen kleine Bäche und holprige Wege zum Geiersbach, zur Eger und zum Flutbach hinab. Während noch auf der Höhe in der Schaffners-, Hof- und Bubenlohe und im „Kessel" abwechselnd Wald- und Wiesenstücke das Bild bestimmen, treten tiefer hinunter, besonders in der engen „Stoã(n)låuh", seitwärts des Weges mächtige, verwitterte Granitblöcke hervor. In dieser „hohlen Gasse" hätte sich niemand gewundert, Wilhelm Tell oder dem Freischütz leibhaftig zu begegnen.
Der Weg durch die Steinlohe bis Höfen, die Fahrstraße bis Dreihäuser und die Waldstraßen verbanden in drei Wegstunden die Kreisstadt Elbogen (394 m) mit der Stadt Lauterbach (800 m). Die Bewohner vieler Kaiserwaldorte begaben sich über den Höfener Berg in die Burgstadt an der Eger zum Einkaufen, zu den Handwerkern, zum Notar, Rechtsanwalt und zum Gericht, zur Kirche, zum Arzt und ins Krankenhaus. Täglich gingen Frauen und Mädchen mit ihren Buckelkörben mit Milch, Butter, Quark und Eiern in die Stadt, um auch, je nach der Jahreszeit, bestellte Hühner und Gänse, Obst und Beeren in die Bürgerhäuser zu bringen. Zweimal täglich mußte auch die Milchfrau aus Lauterbach durch Höfen, der Dr. A. Kempf in seiner „wirklich wahren" Erzählung „Das Lauterbacher Milchweib" ein bleibendes Denkmal setzte. Fast wäre es ihr letzter Gang gewesen, als sie an einem Hl. Abend mit ihrer schweren Last nach Elbogen ging, am Heimweg in Schnee, Kälte und Dunkelheit vor Erschöpfung in Dreihäuser nicht mehr weiter konnte und dort einen Sohn zur Welt brachte.
Wanderer aus Elbogen benützten den Weg über den Röhrsteg, die Steinlohe hinauf, um über Höfen in den Kaiserwald zum Krudum und zum Muckengrund zu gelangen.
Die „Stodãrã" gingen gerne hinaus, um sich am „einfachen Landleben" zu erfreuen. Und welcher Platz wäre besser geeignet gewesen, sich an die Zeilen aus dem „Osterspaziergang": „Ich höre schon des Dorfes Getümmel, hier ist des Volkes wahrer Himmel ..." zu erinnern, als hier oben am Ende der „Stoã(n)låuh" – das kleine Dorf vor Augen. Eine weite Fernsicht gegen das noch verschneite Erzgebirge, gegen die schon schneefreien Hänge des Ziegenrückens und den dunklen Wald der Krudumgipfel tat sich auf. Der Dorfteich, die Kapelle und reizvolle Fachwerkgiebel schufen eine bilderbuchhafte Kulisse eines Egerländer Dorffrühlings. Auch im Herbst zur Kirchweih zog das Dorf wieder viele Gäste an: die Milchkunden zu ihren Lieferanten und viel junges Volk zum Tanzen in die beiden Gasthäuser. Ob dann mehr das Bier oder ein allzu heftiger Werber „ümrä schäins Måidl" eine richtige Rauferei auslöste, tat der Kirwa indes keinen Abbruch – „döi wår schäi(n)!"
Die schönen Höfener Fachwerkhäuser ordnete der Volkskundler Josef Hofmann als seltene Reste der Blütezeit des Egerländer Stiles von 1800–1820 zu, die hier nicht, wie vielerorts üblich, einem falsch verstandenen, städtischer Architektur angepaßten Renovierungsbedürfnis geopfert wurden.
Heute steht davon in Höfen nichts mehr. Sonntags drehen sich die kleinen Betonmischer; tschechische Bewohner bauen auch hier aus den verfallenen Gebäuden ihr
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.