Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať mi uschne pravice. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li na tebe pamatovat.

Žl 137, 5–6

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Höfen

Vesnice Höfen leží 2 km jižně od Lokte (Elbogen) a západně od Zechtalu, na 600 m vysoké otevřené plošině, která se táhne jižním směrem přes Nadlesí (Nallesgrün) až k Třídomí (Dreihäuser).

Břízy, buky, olše, jasany, smrky a lísky pokrývají okolní svahy. Strmými zářezy údolí vedou malé potůčky a hrbolaté cesty dolů k Supímu potoku (Geiersbach), k Ohři a k Flutbachu. Zatímco ještě na výšině – ve „Schaffners-", „Hof-" a „Bubenlohe" a v „Kesselu" – utváří obraz krajiny střídání lesíků a luk, níže, zejména v úzké „Stoã(n)låuh", vystupují po straně cesty mohutné zvětralé žulové balvany. V této „duté uličce" by se nikdo nedivil, kdyby potkal živého Viléma Tella nebo Čarostřelce.

Cesta přes Steinlohe do Höfen, silnice do Třídomí a lesní cesty spojovaly za tři hodiny chůze okresní město Loket (394 m) s Čistou (Lauterbach) (800 m). Obyvatelé mnoha vesnic Císařského lesa se přes Höfenský vrch vydávali do hradního města na Ohři na nákupy, k řemeslníkům, k notáři, k advokátovi a k soudu, do kostela, k lékaři a do nemocnice. Denně chodily ženy a dívky s nůšemi na zádech do města s mlékem, máslem, tvarohem a vejci, aby podle roční doby přinesly do měšťanských domů také objednané slepice a husy, ovoce a bobule. Dvakrát denně musela procházet Höfen i mlékařka z Čisté, které dr. Kempf postavil trvalý pomník ve svém „skutečně pravdivém" vyprávění „Lauterbašská mlékařka" (Das Lauterbacher Milchweib). Málem to pro ni byla poslední cesta, když jednou o Štědrém večeru šla se svým těžkým nákladem do Lokte a na zpáteční cestě ve sněhu, zimě a tmě už vyčerpáním nemohla dál a v Třídomí tam porodila syna.

Turisté z Lokte využívali cestu přes Röhrsteg, nahoru přes Steinlohe, aby se přes Höfen dostali do Císařského lesa ke Krudumu a do Muckengrundu.

„Stodãrã" (měšťané) rádi vyráželi ven, aby si užili „jednoduchého venkovského života". A které místo by se lépe hodilo k tomu připomenout si verše z „Velikonoční procházky": „Už slyším vesnický shon, tady je pravý lidový ráj..." než právě zde nahoře na konci „Stoã(n)låuh" – s malou vesnicí před očima. Otevíral se odtud široký výhled na ještě zasněžené Krušné hory, na už bezesněžné svahy Ziegenrückenu a temný les vrcholků Krudumu. Vesnický rybník, kaple a půvabné hrázděné štíty vytvářely obrázkovou kulisu egerlandského jarního večera. I na podzim o posvícení přitahovala vesnice mnoho hostů: odběratele mléka k jejich dodavatelům a hodně mladých lidí na tancovačku do obou hostinců. Ať už spíš pivo, nebo příliš horlivý nápadník „ümrä schäins Måidl" (kolem hezké dívky) vyvolal pořádnou rvačku, kirvě to nikterak neuškodilo – „döi wår schäi(n)!" (to bylo hezké!).

Krásné höfenské hrázděné domy zařadil národopisec Josef Hofmann mezi vzácné pozůstatky rozkvětu egerlandského stylu z let 1800–1820, které zde nebyly – jak bývalo jinde zvykem – obětovány mylně chápané potřebě renovace přizpůsobené městské architektuře.

Dnes z toho v Höfen nezůstalo nic. V neděli se točí malé míchačky na beton; čeští obyvatelé si i zde staví z chátrajících budov svůj obytný nebo rekreační dům, protože se snaží uniknout novým, a přitom už zase zchátralým panelovým sídlištím v Neusattlu, Grünlasu nebo jinde a i v reálném socialismu chtějí vlastnit něco svého.

věta pokračuje na dalším listu ⟶