Návrat domů

Po mnoha letech mě to táhlo zpět do staré domoviny, do Horního Slavkova (Schlaggenwald) jet, kde jsem se narodil.

Stojím na náměstí zaražen, světu už nerozumím. Jak otevřené je zdejší panorama! Tak těžko se mi poznává.

Změněná jsou náměstí i ulice, všude kolem je rozpad, celé uličky často chybí – ó domove, už nejsi to, co bývals!

Radnice zničena ohněm, fara jen pustá a prázdná, kostel svatého Jiří jen holé zdivo, hřbitov moře trávy.

Hledám hroby svých blízkých, v plevelu nacházím kámen. Od té doby, co jsem byl z domova vyhnán, odpočívají tam nahoře sami.

Z věže nezní žádné zvonění, ve městě už žádná bohoslužba, v ulicích dnešního města neslyším ani slovo německy.

Ve „starém městě" stojí ruiny, domy jsou zanedbané. Chatová osada v zeleni je opečovávána svými obyvateli.

A mnoho budov vzniklo podél Kaunice, podle trati, které jsme jako doma vůbec neznali, u kapliček ke svatému Florianovi.

Na Hubu se tam taví wolfram, u viaduktu ční komín elektrárny, Wiesental je zasypané odvaly, Flutbach teče cihlově rudý.

Lidé, cizí mně jako já jim, jen tázavě po mně pokukují, ne vždy s přívětivými tvářemi: Cizinče, co tu vlastně chceš?

Jdu po starých cestách ke Krudumu, bohatému na lesy, a nacházím, ležící u Spitzbergu, tmavý rybník Muckengrundteich.

A procházím poli a lukami, důvěrně známými z dětství, poznávám ještě staré stopy, obrazy z minulosti.

Pak jdu s neklidem naproti k rodnému domu. Mám prosit o vpuštění? Možná mě odtud vyženou!

Vždyť tam bydlí cizí lidé. Co dělat v tomto okamžiku, kterého jsem se dlouho bál? Ale zpět už asi cesty není.

Ještě chvíli čekám, stojím tiše u plotu, odvracím se bez spěchu a aniž bych se ohlédl.

Táhlo mě to po tolika letech zpět k české zemi, musel jsem pak bolestně poznat, jak cizí jsem ve své domovině.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶