Návrat domů
Po mnoha letech mě to táhlo zpět do staré domoviny, do Horního Slavkova (Schlaggenwald) jet, kde jsem se narodil.
Stojím na náměstí zaražen, světu už nerozumím. Jak otevřené je zdejší panorama! Tak těžko se mi poznává.
Změněná jsou náměstí i ulice, všude kolem je rozpad, celé uličky často chybí – ó domove, už nejsi to, co bývals!
Radnice zničena ohněm, fara jen pustá a prázdná, kostel svatého Jiří jen holé zdivo, hřbitov moře trávy.
Hledám hroby svých blízkých, v plevelu nacházím kámen. Od té doby, co jsem byl z domova vyhnán, odpočívají tam nahoře sami.
Z věže nezní žádné zvonění, ve městě už žádná bohoslužba, v ulicích dnešního města neslyším ani slovo německy.
Ve „starém městě" stojí ruiny, domy jsou zanedbané. Chatová osada v zeleni je opečovávána svými obyvateli.
A mnoho budov vzniklo podél Kaunice, podle trati, které jsme jako doma vůbec neznali, u kapliček ke svatému Florianovi.
Na Hubu se tam taví wolfram, u viaduktu ční komín elektrárny, Wiesental je zasypané odvaly, Flutbach teče cihlově rudý.
Lidé, cizí mně jako já jim, jen tázavě po mně pokukují, ne vždy s přívětivými tvářemi: Cizinče, co tu vlastně chceš?
Jdu po starých cestách ke Krudumu, bohatému na lesy, a nacházím, ležící u Spitzbergu, tmavý rybník Muckengrundteich.
A procházím poli a lukami, důvěrně známými z dětství, poznávám ještě staré stopy, obrazy z minulosti.
Pak jdu s neklidem naproti k rodnému domu. Mám prosit o vpuštění? Možná mě odtud vyženou!
Vždyť tam bydlí cizí lidé. Co dělat v tomto okamžiku, kterého jsem se dlouho bál? Ale zpět už asi cesty není.
Ještě chvíli čekám, stojím tiše u plotu, odvracím se bez spěchu a aniž bych se ohlédl.
Táhlo mě to po tolika letech zpět k české zemi, musel jsem pak bolestně poznat, jak cizí jsem ve své domovině.
Franz Pöttig
Heimreise
Es zog mich nach vielen Jahren
zur alten Heimat hin,
nach Schlaggenwald zu fahren,
wo ich geboren bin.
Am Marktplatz steh' ich betroffen,
verstehe die Welt nicht mehr.
Wie ist das Stadtbild offen!
Das Erkennen fällt mir so schwer.
Verändert sind Plätze und Straßen,
Verfall ist ringsumher,
es fehlen oft ganze Gassen –
o Heimat, Du bist es nicht mehr!
Das Rathaus vernichtet durch Feuer,
der Pfarrhof nur öd' und leer,
St. Georg nur rohes Gemäuer,
der Friedhof ein Gräsermeer.
Ich suche die Gräber der Lieben,
finde im Unkraut den Stein.
Seit ich heimatvertrieben,
ruh'n sie dort oben allein.
Vom Turm ertönt kein Geläute,
kein Gottesdienst mehr im Ort,
auf den Straßen der Stadt von heute
vernehm' ich kein deutsches Wort.
In der „Altstadt" stehen Ruinen,
und die Häuser sind ungepflegt.
Eine Wochenendsiedlung im Grünen
wird von Bewohnern umhegt.
Und viele Gebäude entstanden
am Kaunitz entlang der Bahn,
die wir, daheim, nicht mehr kannten,
bei den Kapellen zum Florian.
Auf der Hub wird Wolfram verhüttet,
am Viadukt ragt ein Kraftwerksschlot,
das Wiesental mit Abraum verschüttet,
der Flutbach fließt ziegelrot.
Die Menschen, fremd wie ich ihnen,
sehen nur fragend nach mir,
nicht immer mit freundlichen Mienen:
Fremdling, was willst Du denn hier?
Ich gehe auf alten Wegen
zum Krudum, an Wäldern reich,
und finde, am Spitzberg gelegen,
den dunklen Muckengrundteich.
Und streife durch Feld und Fluren,
vertraut aus der Jugendzeit,
erkenne noch alte Spuren,
Bilder aus der Vergangenheit.
Dann geh' ich mit Unbehagen
hinüber zum Elternhaus.
Soll ich um Einlaß fragen?
Man weist mich vielleicht hinaus!
Denn dort wohnen fremde Leute.
Was tun in diesem Augenblick,
vor dem ich mich lange scheute?
Doch es gibt wohl kein Zurück.
Ich warte noch eine Weile,
verharre stumm am Zaun,
wende mich ab ohne Eile
und ohne mich umzuschau'n.
Es zog mich nach so vielen Jahren
zur böhmischen Erde hin,
mußte schmerzlich dann erfahren,
wie fremd ich in der Heimat bin.
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.