Vedle účasti na výročních Sudetoněmeckých dnech nabízely další příležitosti k udržování soudržnosti i pravidelné a příležitostné sněmy místního či regionálního významu, například při
- celostátních setkáních Egerländer Gmoin v Marktredwitz, zemských setkáních v Bavorsku a Hesensku, „hutschä-odpoledních", plesech a dalších akcích, - bavorských Nordgautagen v Horních Frankách a Horní Falci, - díkůvzdáních za úrodu „Egerländer Birnsunntä" ve Schirndingu, - posvíceních v Auerbachu, Bayreuthu, Dachau, Frankfurtu-Griesheimu, Mnichově, Norimberku a Stuttgartu, - setkáních sudetoněmeckých společenství Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde, - dalších krajanských akcích, jako jsou ročníkové a třídní srazy či poutě vyhnaných krajanů,
a rovněž při rodinných příležitostech, jako svatby a pohřby, kde se příbuzní a sousedé setkávali nečekaně.
Snaha pořádat krajanská setkání na výhodně položených místech vedla do jihoněmeckého prostoru, kde si valná většina bývalých obyvatel našich obcí opět našla domov.
Heimatbrief zavolal a přišly stovky věrných a oddaných krajanů. Vydávali se na cestu, jež byla často dlouhá, nedbali přitom na vzdálenost, námahu ani finanční oběti, a znovu tak dokazovali svou nezlomnou lásku k domovu. Zážitek strávit dva dny v roce společně s dobrými přáteli ze staré vlasti odškodnil za všechnu tuto námahu.
Setkání v malém severobavorském městě o letním víkendu se nepodobalo žádné běžné lidové slavnosti. Ať v Goldbachu u Aschaffenburgu, kde s námi náš poslední duchovní správce děkan Josef Bühl v roce 1951 ještě jednou sloužil slavnostní mši, nebo v Kahlu nad Mohanem, a zejména v Auerbachu, tomto přívětivém hornofalckém městečku, jež nás přijalo za své kmotřence: všude na sebe nenaráželi cizí lidé, nýbrž k sobě přistupovali krajané, kteří se osobně dobře znali, spolu vyrůstali, sedávali společně ve školních lavicích, prováděli nejeden žertík, ale často se na dlouhá léta ztratili z očí. A proto radost ze shledání neznala mezí, byla tak upřímná a hluboce procítěná, že se dotkla srdce každého; neboť zde se po bolestném rozdrobení vyhnáním znovu scházela na svém krajanském svátku velká rodina, která si po hořkých letech odloučení mohla podat ruku ve věrnosti a lásce ke společné vlasti.
Krajanští přátelé usedlí v místě konání, obětaví a čilí, zvládali úkol zajistit hladký průběh těchto setkání skvěle a umožnit návštěvníkům příjemný pobyt během těchto dvou dnů.
Tak se stalo, že se v průběhu let, zejména v Auerbachu, vyvinul vlastní slavnostní program.
V sobotu nacházeli přijíždějící Slavkovští a jejich sousedé z okolních vsí přátelské přijetí ve farním nebo Kolpingově sále. Naše kapela – dlouhou dobu pod osvědčeným vedením Toniho Kunzmanna – jim hrála domácí nápěvy, naladila je na radostné chvíle a i nadále utvářela hudební rámec setkání. Znovu a znovu si přijíždějící známí a přátelé padali do náruče a nadšeně, ba přímo bouřlivě se vítali, a nejedna slza dojetí zaleskla se v koutku oka.
Zasloužilé osobnosti, jako Anton a Franz Hofmannovi, dále vydavatelé a
Neben der Beteiligung an den jährlichen Sudetendeutschen Tagen boten die regelmäßigen und gelegentlichen Zusammenkünfte mit örtlicher oder regionaler Bedeutung weitere Möglichkeiten, den Zusammenhalt zu pflegen, z.B. bei den
- Bundestreffen der Egerländer Gmoin in Marktredwitz, den Landestreffen in Bayern und Hessen, „Hutschä-Nachmittagen", Faschingsbällen und weiteren Aktivitäten,
- Bayerischen Nordgautagen in Oberfranken und Oberpfalz,
- Erntedankfeiern „Egerländer Birnsunntä" in Schirnding,
- Kirchweihfesten in Auerbach, Bayreuth, Dachau, Frankfurt-Griesheim, München, Nürnberg und Stuttgart,
- Treffen der sudetendeutschen Ackermann- und Seliger-Gemeinde,
- anderen heimatlichen Veranstaltungen, z.B. Jahrgangs- und Klassentreffen, Wallfahrten der Heimatvertriebenen
und auch bei familiären Anlässen, wie Hochzeiten und Beerdigungen, bei denen die Verwandten und Nachbarn zu unerwarteten Begegnungen zusammenfanden.
Das Bestreben, die Heimattreffen an günstig gelegenen Orten zu veranstalten, führte in den süddeutschen Raum, in dem der überwiegende Teil der ehemaligen Bewohner unserer Gemeinden wieder eine Bleibe gefunden hatte.
Der Heimatbrief rief, und Hunderte von anhänglichen und treuen Landsleuten kamen. Sie machten sich auf einen oft weiten Weg, scheuten dabei keine Entfernung, Strapazen und finanziellen Opfer und stellten so ihre ungebrochene Heimatliebe immer wieder unter Beweis. Das Erlebnis, zwei Tage im Jahr mit guten Freunden aus der alten Heimat gemeinsam verbringen zu können, entschädigte für alle diese Mühen.
Das Treffen in einer kleinen nordbayerischen Stadt an einem Wochenende im Sommer glich nicht irgendeinem Volksfest im üblichen Sinne. Ob in Goldbach bei Aschaffenburg, wo unser letzter Seelsorger Dechant Josef Bühl 1951 mit uns noch einmal das Hochamt feierte, oder in Kahl am Main, vor allem aber in Auerbach, diesem freundlichen Bergstädtchen in der Oberpfalz, das uns als Patenkinder annahm: überall standen sich keine fremden Menschen gegenüber, sondern gingen Landsleute aufeinander zu, die sich persönlich gut kannten, miteinander aufgewachsen waren, gemeinsam die Schulbank gedrückt, so manchen Streich verübt, sich aber oft viele Jahre aus den Augen verloren hatten. Und darum kannte die Freude des Wiedersehens keine Grenzen, die so echt und tiefempfunden war, daß sie jedem zu Herzen ging; denn hier fand nach der leidvollen Zersplitterung durch die Vertreibung eine große Familie bei ihrem Heimatfest wieder zusammen, die sich nach bitteren Jahren der Trennung in der Liebe und Treue zur gemeinsamen Heimat die Hand reichen konnte.
Am Ort des Treffens ansässige, idealgesinnte und rührige Heimatfreunde meisterten die Aufgabe glänzend, den Ablauf dieser Begegnungen reibungslos zu gestalten und den Besuchern an diesen beiden Tagen einen angenehmen Aufenthalt zu ermöglichen.
So kam es, daß sich im Laufe der Jahre, besonders in Auerbach, ein eigenes, festliches Programm entwickelte.
Am Samstag fanden die anreisenden Schlaggenwalder und ihre Nachbarn aus den Dörfern im Pfarr- oder Kolpingsaal freundliche Aufnahme. Unsere Kapelle – lange Zeit unter der bewährten Leitung von Toni Kunzmann – spielte ihnen heimatliche Weisen auf, stimmte sie auf die frohen Stunden ein und gestaltete auch im weiteren Verlauf die musikalische Umrahmung. Immer wieder schlossen sich eintreffende Bekannte und Freunde in die Arme und begrüßten sich begeistert, ja überschwenglich, und manche Träne der Rührung schimmerte in den Augenwinkeln.
Verdiente Persönlichkeiten, wie Anton und Franz Hofmann, dazu die Verleger und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.