Vyhnání z domova

Nejsmutnější kapitola dějin naší vlasti, hrozné události let 1945/46, má ještě jednou ukázat, co obyvatelé zažili před svým vyhnáním a jak museli opustit svou odvěkou domovinu. Ačkoliv od té doby uplynulo už několik desetiletí, nesmíme na ni v zájmu pravdy zapomenout.

Především našim potomkům nesmí zůstat utajeno, jaké bezpráví potkalo jejich předky a jakou cestu utrpení museli podstoupit. Tato zpráva je zároveň obžalobou i mementem.

Doba od května 1945

Když ráno 7. května 1945 obsadily naše město bez boje americké jednotky, byla pro obyvatelstvo druhá světová válka u konce. K otřesu z bezpodmínečné kapitulace německého wehrmachtu se přidal neklid a nejistota o naši budoucnost.

Američané zřídili svou posádkovou správu v hotelech „Zum Roten Ochsen" a „Bahnhof" a jejich velitel města vyhlásil stanné právo a vyzval obyvatele, aby odevzdali vojenskou výzbroj, jako zbraně a munici, dále fotoaparáty a dalekohledy, dodržovali zákaz vycházení od 20 hodin večer do 6 hodin ráno a jinak vykonávali svou obvyklou práci.

Restaurace Reinhold jim sloužila jako polní kuchyně, dívčí škola jako kasárna, další vojáci (GI) byli ubytováni i v soukromých bytech. Jinak tomu bylo s odzbrojenými německými vojáky, pocházejícími z ustupujících vojenských svazků. Ti tábořili po stovkách jako zajatci na polích u Nové ulice až po Gfeller Höhe a v Sicherloh bez stanů a stravy pod širým nebem, zatímco ranění dostali v chlapecké škole, sloužící jako provizorní lazaret, první, byť skromnou péči. My místní jsme svým vojákům, ačkoli jsme sami neměli mnoho, nosili suchý chléb, brambory, polévku po vědrech a neslazenou kávu nebo čaj, protože cukr nebyl žádný.

Ostatně celá obec byla přeplněná evakuovanými a uprchlíky z Berlína, Gdaňsku a Slezska, kteří uprchli před bombovou válkou a postupujícími Rusy.

Všude v krajině stála demolovaná vozidla wehrmachtu, na polích, loukách a v příkopech ležely polní telefony, ocelové přilby, plynové masky, pušky, munice, pancéřové pěsti a jiná trhavá tělesa, která se později stala osudnými některým našim krajanům.

Zatímco francouzští váleční zajatci se po svém osvobození vůči nám chovali slušně, bývalí polští a ruští nucení pracovníci začali plenit. Vedle toho se čeští nacionalisté, příslušníci tzv. „revolučních gard", pokoušeli vystupovat jako „komisaři" a vykonávat mocenské pravomoci. Jedni pobíhali v uniformách podobných uniformám SA a nosili pásky s nápisem „Národní výbor" (Nationalausschuß), jiní – jako obávaný, hřmotný násilník „Tygr" – si liboval v uniformě anglické legie. Ale ještě zde byla americká okupace a Češi si ještě netroufali dát své zvůli zcela volný průběh.

Zprávy o zvěrstvech páchaných na bezbranných Němcích ve vnitrozemí šířily hrůzu. Lidé se upínali k fámám, například o autonomním statutu světoznámého lázeňského trojúhelníku Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, který stejně drželi obsazený Američané, nebo o jeho připojení k Bavorsku.