Jméno sudetských Němců
Domov sudetských Němců zahrnuje s rozlohou přibližně 27 000 km² osídlovací oblasti v Čechách, na Moravě a v té části Slezska, která po sedmileté válce mezi Rakouskem (císařovnou Marií Terezií) a Pruskem (Fridrichem Velikým) zůstala v roce 1763 při Rakousku.
Označení „Sudety" je odvozeno od zhruba 330 km dlouhého a 30 až 60 km širokého horského pásma, které se táhne na severu Čech, Moravy a Slezska od Jizerských hor a Krkonoš přes Orlické hory a Kladské pomezí až k Hrubému Jeseníku a Moravskoslezským Beskydům.
Název „sudetští Němci" se od počátku 20. století vžil jako souhrnné označení pro 3,5 milionu Němců v českých zemích. Zahrnoval německou národnostní skupinu, která svým čtverým kmenovým složením (Bavoři, Frankové, Sasové, Slezané) byla obrazem celého německého národa.
Dějiny jejich domova
Dříve než Češi, slovanský kmen, pronikli v 6. století do vnitrozemí Čech a Moravy, bylo toto území již osídleno keltskými a germánskými kmeny – Boji, Markomany a Kvády. Čeští knížata povolávali ve 12. a 13. století Němce jako sedláky, horníky, řemeslníky, obchodníky a umělce do země, aby zejména osídlili a zkultivovali pohraniční oblasti.
Déle než 700 let žili Němci a Češi vedle sebe a spolu v míru. Občas sice docházelo k napětí a sporům, jako například k husitským válkám v 15. století, jejichž příčiny ležely spíše v oblasti náboženské a sociální než národnostní.
Národnostní boje vzplanuly teprve v polovině 19. století, kdy vlna nacionalismu vycházející z Francouzské revoluce zasáhla i české země.
Domov sudetských Němců byl po staletí součástí „Svaté říše římské národa německého" a císařové jako Karel IV. a Rudolf II. měli své sídlo v Praze a drželi dvůr v hlavním městě Čech. Karel IV. zde v roce 1348 založil první německou univerzitu. V roce 1526 se české země, a tím i domovské oblasti sudetských Němců, dostaly pod vládu Habsburků. Staly se tak součástí rakousko-uherské dvojmonarchie, která zase až do roku 1806 patřila ke „Svaté říši římské národa německého" a od roku 1815 do roku 1866 k „Německému spolku". V roce 1848 volili a vysílali i sudetští Němci své poslance do prvního Německého národního shromáždění ve frankfurtském kostele sv. Pavla.
Do roku 1918
[obr] NĚMECKÁ ŘÍŠE – RUSKO – RAKOUSKO-UHERSKO (mapa se městy: Drážďany, Vratislav, Cheb, Liberec (Reichenberg), Praha, Opava (Troppau), Krakov, Lvov, Znojmo, Vídeň, Bratislava (Preßburg), Budapešť, Užhorod (Ungvár), Černovice)
Do roku 1918 patřili sudetští Němci k rakousko-uherské habsburské říši. Konec první světové války v roce 1918 přinesl rozpad rakousko-uherského mnohonárodnostního státu. Zhruba 6,7 milionu Čechů požadovalo vlastní stát a připojení i průmyslově bohatých osídlovacích oblastí sudetských Němců.
Nerespektování práva na sebeurčení
Der Name der Sudetendeutschen**
Die Heimat der Sudetendeutschen umfaßt mit rund 27.000 qkm die Siedlungsgebiete in Böhmen, Mähren und in jenem Teil Schlesiens, der 1763 nach dem Siebenjährigen Krieg zwischen Österreich (Kaiserin Maria Theresia) und Preußen (Friedrich dem Großen) bei Österreich geblieben war.
Die Bezeichnung „Sudeten" leitet sich von dem etwa 330 km langen und 30 bis 60 km breiten Gebirgszug ab, der sich im Norden Böhmens, Mährens und Sudetenschlesiens vom Iser- und Riesengebirge über das Adlergebirge und Glatzer Bergland bis zum Altvatergebirge und Mährischen Gesenke hinzieht.
Der Name „Sudetendeutsche" wurde seit dem Beginn des 20. Jahrhunderts als Sammelbegriff für die 3,5 Millionen Deutschen in den böhmischen Ländern gebräuchlich. Er umfaßt eine deutsche Volksgruppe, die in ihrem vierfachen stammesmäßigen Aufbau (Baiern, Franken, Sachsen, Schlesier) Abbild des deutschen Gesamtvolkes ist.
Geschichte ihrer Heimat
Bevor die Tschechen, ein slawischer Volksstamm, im 6. Jh. in das Innere Böhmens und Mährens eindrangen, war dieses Land schon von keltischen und germanischen Stämmen – Bojern, Markomannen und Quaden – bewohnt. Tschechische Herzöge riefen im 12. und 13. Jh. Deutsche als Bauern, Bergleute, Handwerker, Handelsleute und Künstler in das Land, um vor allem die Randgebiete erschließen und kultivieren zu lassen.
Länger als 700 Jahre lebten Deutsche und Tschechen friedlich neben- und miteinander. Es kam zwar hin und wieder zu Spannungen und Auseinandersetzungen, wie z.B. den Hussitenkriegen im 15. Jh., deren Ursachen mehr auf religiösem und sozialem denn auf nationalem Gebiet lagen.
Die nationalen Kämpfe entflammten erst in der Mitte des 19. Jhs., als die von der Französischen Revolution ausgehende Welle des Nationalismus auch die böhmischen Länder erfaßte.
Die Heimat der Sudetendeutschen war jahrhundertelang ein Bestandteil des „Heiligen Römischen Reiches Deutscher Nation", und Kaiser, wie Karl IV. und Rudolf II., hatten ihren Sitz in Prag und hielten in der Hauptstadt Böhmens Hof. In ihr gründete Karl IV. im Jahre 1348 die erste deutsche Universität. Im Jahre 1526 kamen die böhmischen Länder und damit auch die Heimatgebiete der Sudetendeutschen unter die Herrschaft der Habsburger. Sie wurden damit Teil der österreichisch-ungarischen Doppelmonarchie, die wiederum bis 1806 dem „Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation" und von 1815 bis 1866 dem „Deutschen Bund" angehörte. Im Jahre 1848 wählten und entsandten auch die Sudetendeutschen ihre Abgeordneten in die erste Deutsche Nationalversammlung in der Frankfurter Paulskirche.
Bis 1918
[obr] DEUTSCHES REICH – RUSSLAND – ÖSTERREICH-UNGARN (Karte mit Städten: Dresden, Breslau, Eger, Reichenberg, Prag, Troppau, Krakau, Lemberg, Znaim, Wien, Preßburg, Budapest, Ungvár (Ushorod), Czernowitz)
Bis 1918 gehörten die Sudetendeutschen dem österreichisch-ungarischen Habsburgerreich an. Das Ende des Ersten Weltkrieges im Jahre 1918 brachte die Zerschlagung des österreichisch-ungarischen Vielvölkerstaates. Die rund 6,7 Millionen Tschechen forderten einen eigenen Staat und die Eingliederung auch der industriereichen Siedlungsgebiete der Sudetendeutschen.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.