Nekrolog
V první polovině tohoto století zachvátily svět dvě ničivé války, které určily osud lidí i národů a zásadně změnily běh dějin.
Mezi miliony vojáků padlých v první světové válce (1914–18), kteří se z evropských bojišť už nikdy nevrátili domů, byli i mnozí muži z naší farnosti.
Mír pak trval sotva o něco déle než 20 let. Rány z předchozí války sotva zacelily, když vypukla druhá světová válka, jež v letech 1939 až 1945 předčila ničením vše, co lidstvo dosud postihlo. Při této v dějinách bezpříkladné oběti přišly opět v našem malém horním městě a jeho vesnicích četné rodiny o své otce a syny.
Rozsah tohoto masového umírání nás naplňuje hrůzou, neboť přesahuje veškerou představivost. A každý padlý nebo v zajetí zemřelý byl obětí o jednu příliš mnoho.
Ať už vládci nesli jakákoli jména, vždy byla ve hře touha po moci a nenávist mezi národy, kdykoli bylo znovu třeba „svolat občany pod prapory", vytrhnout je z bezpečí rodin, od pluhu a hrnčířského kruhu, od rýsovacího prkna i z posluchárny, obléci je do polní šedi a vydat je napospas nejistému osudu, který už nebylo v jejich moci zvládnout. Často ještě zelení mladíci, sotva se stačili naučit pořádně žít, byli nemilosrdně vydáni na „poli cti" spíše nesmyslné smrti.
A jako vojáci vytrvávali: v burácení bomb, v krupobití granátů a kulometné palby, namačkáni v kovových tělech tanků, letadel a ponorek, v blátě zákopů; snášeli spalující letní vedro i ledový zimní mráz, hlad, žízeň a strádání, trpěli bolestmi ze zranění, snášeli nemoci, bídu, duševní tíseň, zoufalství a hořký čas zajetí s pronásledováním, nenávistí a týráním, dokud je po ztracených letech, až příliš často, ode všech útrap neosvobodila milosrdná smrt.
Doma jejich blízcí toužebně čekali na jakoukoli zprávu a mnohdy se celé roky trápili hlodavým strachem o osud svých milovaných. Nejistota o osudu nezvěstných těžce doléhala na jejich srdce. Když pak přišla strašná zpráva o smrti „za vládce, národ a vlast", pokaždé se zhroutil malý svět a nad lidmi ve městě i na venkově se snesl nevýslovný žal.
Naši padlí krajané už dávno odpočívají venku v cizí zemi, v pouštním písku severní Afriky stejně jako v nekonečných dálavách ruské stepi či v hlubinách moří; jejich kříže stojí na kopcích u Verdunu, na mlhou zahalených polích Normandie, u jasných fjordů Norska, na holých svazích balkánských hor, v Haliči, v Dolomitech, na Krétě i na Krymu.
Nejsou zapomenuti a žijí dál v naší vzpomínce. Každý vojenský hrob je však také památníkem smíření a míru. Zachovat jej a sloužit mu je odkazem i závazkem zároveň, který nám, žijícím, ukládají mrtví z válek a jehož naplnění je nám uloženo v křesťanské odpovědnosti.
Až se konečně prosadí poznání, že válka už nemůže být prostředkem k pokračování politiky a že takové katastrofy se už nesmějí opakovat, teprve pak jejich smrt získá ještě hlubší smysl.
Nachruf
In der ersten Hälfte dieses Jahrhunderts wurde die Welt mit zwei verheerenden Kriegen überzogen, die das Schicksal von Menschen und Völkern bestimmten und den Verlauf der Geschichte entscheidend veränderten.
Unter den Millionen Opfern an Soldaten im Ersten Weltkrieg (1914–18), die von den Kriegsschauplätzen Europas nicht mehr heimkehrten, befanden sich auch viele Männer aus unserem Kirchsprengel.
Etwas mehr als 20 Jahre nur währte dann der Friede. Die Wunden waren noch kaum verheilt, als der Zweite Weltkrieg ausbrach, der von 1939 bis 1945 an Vernichtung alles übertraf, was der Menschheit bisher an Heimsuchungen widerfahren war. Bei diesem in der Geschichte beispiellosen Opfergang verloren in unserer kleinen Bergstadt und ihren Dörfern wieder zahlreiche Familien ihre Väter und Söhne.
Das Ausmaß dieses Massensterbens läßt uns erschaudern, übersteigt es doch jegliche Vorstellung. Und jeder Gefallene oder in Gefangenschaft Verstorbene war ein Opfer zuviel.
Wie die Herrscher auch hießen, immer waren Machtstreben und Völkerhaß mit im Spiele, wenn es wieder galt, die Bürger „zu den Fahnen zu rufen", sie aus der Geborgenheit der Familien zu reißen, von Pflug und Töpferscheibe, vom Reißbrett und aus den Hörsälen wegzuholen, in Feldgrau zu stecken und einem ungewissen Schicksal zu überantworten, das zu meistern nicht mehr in ihre Hände gegeben war. Oft genug blutjung, und kaum daß sie richtig leben gelernt hatten, lieferte man sie unbarmherzig auf dem „Felde der Ehre" einem eher sinnlosen Tod aus.
Und als Soldaten hielten sie aus: Im Bersten der Bomben, im Hagel der Granaten und Gewehrgarben, eingepfercht in die metallenen Leiber von Panzern, Flugzeugen und U-Booten, im Schlamm der Schützengräben; sie ertrugen sengende Sommerhitze und eisige Winterkälte, Hunger, Durst und Entbehrungen, litten unter den Schmerzen der Verwundungen, erduldeten Krankheit, Elend, seelische Not, Verzweiflung und die bittere Zeit der Gefangenschaft mit Verfolgung, Haß und Peinigung, bis sie, nach verlorenen Jahren, nur zu oft ein gnädiger Tod von allen Qualen erlöste.
Daheim warteten die Angehörigen sehnlichst auf ein Lebenszeichen und härmten sich oft jahrelang in nagender Angst um das Wohl ihrer Lieben. Schwer lastete die Ungewißheit über den Verbleib der Vermißten auf den Herzen. Traf dann die furchtbare Nachricht vom Sterben für „Herrscher, Volk und Vaterland" ein, brach jedesmal eine kleine Welt zusammen, und unsägliches Leid kam über die Menschen in Stadt und Land.
Nun ruhen unsere gefallenen Landsleute schon lange draußen in fremder Erde, im Wüstensand Nordafrikas ebenso wie in den endlosen Weiten der russischen Steppe oder in den Tiefen der Meere; ihre Kreuze stehen an den Hügeln von Verdun, in den nebelverhangenen Fluren der Normandie, an den klaren Fjorden Norwegens, an den kahlen Berghängen des Balkans, in Galizien, in den Dolomiten, auf Kreta und Krim.
Sie sind nicht vergessen und leben in unserer Erinnerung weiter. Jedes Soldatengrab jedoch ist ein Mahnmal für Versöhnung und Frieden. Ihn zu erhalten und ihm zu dienen sind Vermächtnis und Verpflichtung zugleich, welche die Toten der Kriege uns Lebenden auferlegen und deren Erfüllung uns in christlicher Verantwortung aufgegeben ist.
Wenn sich endlich die Erkenntnis durchzusetzen beginnt, daß Krieg kein Mittel mehr zur Fortsetzung von Politik sein kann und sich solche Katastrophen nicht mehr wiederholen dürfen, dann erhält ihr Sterben doch noch einen tieferen Sinn.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.